Fjord se svahy, co se tyčí do kilometrové výšky, opevněný Kotor, klášter na ostrově, pevnost z 1. světové války, a spousta dobrého jídla. Ne náhodou je to hlavní turistická destinace Černé Hory.
Boka Kotorská, fjord, co není fjordem, protože nevznikl působením ledovců, je kýč, jak bič i v prosinci, bez turistů a se Sluncem nízko nad obzorem. A Kotor, středověké město obehnané hradbami po vzoru Dubrovníku nebo Splitu, to jen korunuje.
Přijíždíme večer a ubytováváme se v hotýlku v budově z 16. století. Parkování zajištěno není, ale to nevadí, není to problém takhle v prosinci.
Kotor nemá hradby jen kolem historického centra, cimbuří se rozbíhá i do svahu, což nám dává příležitost se podívat na město v noci.
A nejen na město (můj Canon G9X občas umí ohromit na kompakt nebývale dospělými fotkami).
Kotor má bohatou historii, během níž byl po dlouhou dobu samostatným městským státem, nicméně z důvodu ohrožení Osmany vstoupil později pod ochranu Benátek. Vládci Kotoru se od té doby měnili spoustakrát, ale jak místní rádi říkají, nikdy nebyl Kotor dobyt, i ti Němci v roce 1944 nakonec prostě odtáhli.
Prohlídka historického Kotoru zabere pár desítek minut. Je to takový Dubrovnik na omezeném prostoru a bez zbytečných kudrlinek. Naše další kroky míří do Perastu. Perast je kouzelné město v místech, kde se Boka Kotorská otevírá k Tivatskému zálivu, což mu historicky dávalo strategický význam a Perast svého času pomáhal Benátkám Kotor ovládnout. Perastu dominuje kostel sv. Nikoly, toho času zavřený, a dvojice ostrovů v zátoce.
Dvěma ostrovy jsou benediktinský klášter sv. Jiří, který není dlouhodobě přístupný, a Gospa od Škrpjela s kostelem sv. Marie, který je naopak turistickým tahákem, kam se táhnou ve velkém turisté. My tu ale davy turistů nepotkáváme, ač je počasí více než výtečné.
Oba ostrovy jsou napůl umělé - vznikly okolo osamocených útesů, kolem nichž místní nabalovali trámy a kamení tak dlouho až tu mohly vzniknout kaple. Dle průvodce je i interiér kostela sv. Marie uměleckým dílem, nicméně my nemáme moc možnost si ho prohlédnout, protože tu právě probíhá mše. Nejsilnější dojem tak zanechávají výhledy na Boku Kotorskou a kopce kolem.
Trochu z jiné kategorie je pevnost Vrmac z 1. světové války, která se nachází mezi Kotorem a Tivatem, kam příjíždíme při pozdním odpoledni. Po balkánsku je zde vše přístupné a bez anglických popisků.
Procházíme potemnělými a rozpadajícími se interiéry až na střechu. I v kontextu balkánu působí místo trochu strašidelně a to i proto, že na rozdíl od celé řady podobných míst, například v Albánii, je opuštěno mnohem déle. Na střeše budovy, kde už bují zeleň, si připadáte spíše jako na otevřené pláni, než jako na vrcholu zanedbané budovy.
Kam na jídlo?
Královskou hostinu nám dopřáli v restauraci Conte v Perastu. Byl to klasický mix seafood zkombinovaný s catch of the day s výborným vínem Krstač k tomu.
Poslední večeří roku se stává velkorysá hostina v Pescateria Dekaderon. Dáváme se na čerstvé kalamáry a blue steak z tuňáka. Jako desert překvapivě dobré místní pivo Mamut. Tak končí náš rok, tedy alespoň po té kulinářské stránce.
Na novoroční oslavu míříme opět na hradby nad městem. Nejsme svědky otevřeného ohňostroje tak, jako na spoustě jiných míst, i tak je to pěkná světelná show z vyvýšeného místa nad hlubokým zálivem.
Na další den je na řadě cesta do hor. O té příště.
