Proč mají Srbové tak těsnou vazbu na Kosovo? Odpověď leží mimo jiné v kosovských městech Peć a Dečani.
Klášter Visoki Dečani leží na slepé silnici, která míří severozápadním směrem z Dečani ke hranicím s Černou Horou. Po cestě je checkpoint a u ní jednotky KFOR. Žádají nás o pasy. Po krátké prohlídce je vrací. Jedeme dál až dojedeme ke klášteru. U vstupu je další checkpoint. Voják s vlajkou Itálie na rameni vytahuje Nokii 3310 a telefonicky ověřuje, jestli nás může pustit dovnitř. Opět jsme požádáni o pasy s tím, že nám povolení ke vstupu vydá, ale pas musíme dát do zástavy. Fotit se u checkpointu nesmí, nicméně dostaneme svolení si aspoň vyfotit access card.
Tahle procedura říká mnohé o tom, jak se věci opravdu v Kosovu mají, když musí pravoslavné památky chránit KFOR a každý návštěvník je lustrován. Ne že by nám to pokazilo den, nicméně napjatá atmosféra je tu cítit a v tomto kontextu vyvolává zvláštní pocit i to, že jsme tu jediní návštěvníci. Ten pocit nadto umocňuje uvědomění, že mniši, kteří tu žijí, jsou z důvodu ochrany jednotkami KFOR v absolutní izolaci.
Klášter je nejzachovalejší srbskou památkou v Kosovu. Pochází ze 14. století a uvnitř si připadáte pomalu jak v Sixtinské kapli. Malby sahají od země až ke stropu. Dost dobře se to nedá ani vyfotit.
Jen pár kilometrů na sever je Peć a Pećský manastir. Ten není tak pompézní jako Visoki Dečani, ale má pro Srby mnohem větší význam, protože je centrem srbského církve.
Komplex vznikl mezi lety 1230 a 1330, tedy, jak by Srbové řekli, dovno pře příchodem Turků na Balkán. Proti klášteru Visoki Dečani působí Pećský manastir poněkud omšele a temně, ale možná to mu dává větší autenticity.
Nadto je klášter obklopen divokým pohořím Rugova, které se strmě vypíná při hranicích s Černou Horou.
Pećský manastir není samota jako Visoki Dečani, je de facto na okraji města. I tady operuje KFOR, ale režim není tak přísný. Po ukázání pasu nás vpouští vojáci dovnitř. I tady jsme sami, i tady se “normálně žije”.
Den se blíží ke konci. Počasí nám nepřeje úplně dokonale, přesto volíme nocleh v Pensionu Panorama vysoko v horách. Pan domácí se jmenuje Armando a je to energetický borec, který se s námi sejde v Peći a snaží se na nás nasypat všechny instrukce předtím, než nás vyšle do hor na samotu.
I za ne úplně optimálního počasí je cesta údolím zážitek. Skalní stěny sahají stovky metrů vysoko a cesty jsou úzké.
Den končí v chatce s krbem. Je tu takový klid a tma, až to děsí. Na druhý den chceme jet do Albánie do údolí Valbona. Má tam být lepší počasí a toto údolí je mnohem dostupnější z Kosova než z Albánie.
O tom příště.
