Do Albánie autem - 5.díl: Napříč jižní Albánií

Cesta z  Korçë do Gjirokastëru nemá v Albánii obdoby. Trvá mnohem déle než byste čekali, ale vadit vám to vůbec nebude.

Gramozský masiv se táhne podél hranice mezi Albánii a Řeckem. Se svou výškou atakující 2500 metrů působí naprosto neprostupně. Pod ním se rozkládá kraj, který je drsný a nádherný. Přitom opouštíte-li Korçë, nějakou dobu to vypadá, že vás čeká relativně poklidná cesta půvabným údolím.

Prvních zhruba 20 kilometrů svištíme po široké nové silnici až do průsmyku ve výšce 1150 metrů nad mořem. A pak to propukne a já mám za chvíli ruce jak vánočku. Nový kvalitní asfalt střídá starý a otřesný, se spoustou děr, a zase zpátky, a takto pořád dokola. Výhledy jsou čím dál hezčí.

Poslední větší výspou civilizace je na dlouho Ersekë. Maloměsto stojí v krásné kulise okolních hor. Na první pohled je jasné, že je tu život tvrdý - město je ve výšce 1050 metrů nad mořem 40 kilometrů od Korçë. Je tady sice krásně, ale zimy tu musí být kruté.

Je pozdní odpoledne a začíná se smrákat. Před námi je ještě 30 kilometrů k farmě a kempu Shelegur, kde dnes nocujeme. Krajina je čím dál dramatičtější a cesta čím dál divočejší. Občas chybí asfalt, protože cesta s asfaltem se sesunula se svahem. To už vás v tomto regionu ale moc nepřekvapí.

Zhruba v 6 večer dorazíme do kempu s chatkami. Přes silnici bunkry, pár set metrů na dojití horské jezero. Jsme jediné hosté. Je tu chladno, klid, není tu internet a nocleh pro čtyři se snídaní vyjde na 40 euro.

Ta pravá show propukne až ráno. Vyrážíme po klasické albánské snídani, která se skládá z domácí fety a marmelády. Je jasno a já jsem si vědom, že dneska nás čekají ta nejlepší panoramata. To moji spolucestující zatím neví. Neujedeme z ubytování ani kilometr a slyším: zastav, tady je to pecka. 

A to je teprve začátek. Další spektakulární výhledy se otevírají ve chvíli, kdy se nad námi poprvé rozevře údolí řeky Vjosë nad nímž se vysoko tyčí městečko Leskovik.

Za Leskovikem se cesta zásadně zhorší. Kroutí se dolů do kaňonu řeky Vjosë a pomalu za každou zatáčkou nabízí nové výhledy. Celkem je potřeba sklesat z Leskoviku 600 výškových metrů a při kvalitě komunikace to není zrovna žádný fofr.

Údolí řeky Vjosë je zespod neméně pompézní. Silnice se sice lepší, ale pořád je tak klikatá, že nedovoluje rychlejší jízdu. Až po Përmet je to jen a jen pastva pro oči.

Gjirokastër

Další zastávkou je Gjirokastër. Jeho centrum, rozprostřené v příkrém svahu, je zařazeno na seznam UNESCO. O městě si nejlépe uděláte představu z vyhlídky Kerculla, kde je i resort s hotelem a restaurací. My sem dorážíme krátce po poledni. Vypadá to tu luxusně a my se číšníka ptáme, co nám může nabídnout. Bez velkého váhání navrhuje, že nám může připravit dnešní specialitu, kterou je koroptev s domácími těstovinami. To se nedá odmítnout.

Gjirokastër vábí turisty hlavně na historické centrum s nádhernými osmanskými domy z 19. století s břidlicovými střechami. Nad nimi ční citadela, která je druhým turistickým tahákem Gjirokastëru.

Citadela má poměrně pestrou historii. Poprvé byla osídlena před více než 2000 lety. V 6. století byly vybudovány hradby a dnešní podobu dostala za vlády Aliho Paši v 19. století. Po většinu 20. století, hlavně v éře Hodžovy krutovlády, byla využívána jako věznice. Dnes je tu poměrně strohé muzeum, z části přístupné v rámci vstupenky do hradu, kterému dominuje americký špionážní letoun, který byl v Albánii nucen přistát v roce 1957.

Historka o nuceném přistání má dvě verze, albánskou a americkou, ani jedna nepůsobí kdoví jak věrohodně. Posuďte sami. Podle americké verze letěl pilot z Chateauroux do Neapole, zabloudil v mlze, došlo mu palivo a on musel nouzově přistát. Podle albánské verze bylo albánskou vzdušnou ochranou americké špionážní letadlo zachyceno a pilot bylo donucen k přistání na letišti Rinas. Tak či tak, byl pilot propuštěn a už o něm nikdo nikdy neslyšel.

V Gjirokastëru se můžete specifickým způsobem setkat ještě s jednou svéráznou až krutou epizodou moderních albánských dějin. Totiž strohost muzea je do značné míry způsobena tím, že bylo v roce 1997 vyrabováno během celostátních nepokojů, kdy z něj zmizelo vše, co bylo snadné k odnesení, především ruční zbraně..

Na tuto pohnutou epizodu jsem se zeptal Liliho, našeho starého známého, o pár dní později v Beratu. Vypráví mi, jak chamtiví Albánci bez jakýchkoliv zkušeností s nástrahami kapitalismu propadli ideji rychlého zbohatnutí. Vybírali úspory a zastavovali domy, jen aby se přihlásili do pyramidových schémat s vidinou snadného a rychlého zisku.

Byla to taková albánská obdoba českých kampeliček v 90. letech, akorát s tím rozdílem, že se do albánské pyramidy zapojilo tolik lidí, že kolaps systému vedl k panice, nepokojům a drancování. Hodně lidí přišlo o hodně peněz a v chaosu vzniklé situace bylo například během jara 1997  v rámci rabování uloupeno přes půl milionu zbraní, z nichž většina nebyla nikdy navrácena. Anarchie trvala týdny, situace se uklidňovala roky. 

I toto je Albánie. Jak říká Lili: Jsi-li k Albánci vstřícný, stokrát se ti odvděčí. Budeš-li na něj zlý…

Příště o albánském pobřeží.