Už jen jméno Makedonie vyvolává vášně. Je to stát, region, království nebo provincie? Tak či tak je to lokalita bohatá. Bohatá na místa, která utkví. I kdybyste na Makedonii měli mít jen jeden den.
Kokino. Tak se jmenuje vinařství, kde jsme předchozího večera složili hlavu. Ale nejen to. Kokíno je i jméno archeologického naleziště zhruba 45 minut cesty z Kumanova severovýchodním směrem.
Říkají mu makedonský Stonehenge. Přijde mi to dosti nadnesené, protože tu nenajdete velkolepé neolitické stavby. Se Stonehenge pojí Kokino především to, že místní obyvatelé dokázali zmapovat astronomické cykly a dokázali je v dané lokalitě aplikovat. K tomu využili skalních útvarů a tak to co Kokino s Stonehenge pojí je, že jde o astronomickou observatoř nebo s trochou nadsázky o jeden velký kalendář.
V Kokinu na vás čeká neobvyklá podívaná. V kulise nádherných hor obklopující areál prolézáte skaliska mezi nimiž neolitičtí lidé vybudovali plošiny k pozorování klíčových astronomický milníků. Nevěděli nic o fyzice, natož pak o nebeské mechanice, pracovali jen s tím, co měli před očima. Nejde zrovna o klasickou turistickou lokalitu.
Popisků je tu pomálu a jsou vesměs makedonsky a francouzsky (to proto, že francouzi spolufinancovali revitalizaci areálu). Navíc tu dost možná tak jako my, budete úplně sami.
Z Kokina míříme směrem na Ohrid. Dálnice z Kumanova směrem k Řecku je neobvyklá. Rozděluje se na dvě, kdy cesta na jih vede jiným údolím než cesta opačným směrem. Takových míst v Evropě moc není, jedno je například mezi Stuttgartem a Ulmem. Vy si na takové silnice připadáte jak v Need for Speed. Má to jednu výhodu a jednu nevýhodu. Výhodou je, že co chvíli můžete odbočit na odpočívadlo s hezkým výhledem, které je jen tak jakoby nic vedle silnice. Nevýhodou je, že rychlost je omezena na 80 km/h a pořád je to páteřní dálnice Makedonie, takže se z toho dost dobře arkáda nikdy stát nemůže.
Treskavec
Střih. Priplep. Město vás samo o sobě zaujme leda monumentem, který připomíná Azadi Tower v Teheránu. Za hranicí města je ale několik svérázných lokalit, které stojí za pozornost. Je to zřícenina pevnosti Markovi Kuli přímo nad městem, mramorový důl, jehož dostupnost ale může být dosti omezena, a především Treskavec.
Treskavec je jedním z těch míst, které při návštěvě Makedonie nesmíte minout. Klášter ve výšce 1250 metrů nad mořem se tyčí vysoko nad okolní krajinou. Vede k němu špičková silnice, na které budete patrně točit otáčky až do ruda, řadit za jedna častěji než byste čekali a přitom kroutit hlavou, jak toto mohl někdo vyasfaltovat.
Stojí to za to. Výhledy jsou fenomenální. Nejde ale jen o ně. Areál samotný je průběžně renovován a v jeho centru stojí kostelík, momentálně ověšený lešením, kde na vás dýchne atmosféra starých řeckokatolických kostelů s originální dlažbou a malovanými stěnami.
Galičica a Ohrid
Každého řidiče, který měl v ruce mapu jihozápadní Makedonie , zaujme silnice skrz Národní park Galičica. Klikatá páteřní cesta vedoucí od Prespanského jezera (853 metrů nad mořem) k Ohridskému jezeru (695 metrů nad mořem) překonává průsmyk ve výšce 1550 metrů nad mořem. Cesta mezi jezery není zrovna špičková, ale vyasfaltovaná je po celé délce. Výhledy jsou tu vskutku monumentální. Navíc i na konci dubna tu může být doslova na dosah ruky sníh.
Vrcholem je skvěle situovaná vyhlídka, ze které hledíte na Ohridské jezero z výšky takřka kilometru. Tohle si prostě musíte zapamatovat, když už nic tak proto, že při odpoledním Slunci je takřka nemožné spektakulární výhled slušně vyfotit. Tady poprvé narážíme na větší množství turistů. Tady to ale zrovna vůbec nevadí.
Ohrid je v Makedonii turistická turistická lokalita číslo 1. Jezero, staré město, amfiteátr, kostely a pevnost na skalách vysoko nad vodou. Ohrid je tahák a všichni to vědí. Jenže v našem případě je 1. květen, doba předsezónní a doba covidová. Tak jako obvykle i dnes hledáme ubytování až ten den.
Z Prilepu rezervujeme ubytování u paní Jovanovic ve Starém městě ohridském. Následuje svérázný sled událostí - voláme si, píšeme si, dostáváme detailní instrukce. Víme, kterou bránou vjet do města, kudy jet, kde parkovat dočasně a odtud dojít na ubytování s tím, že později nám najdou místo před domem.
Když jsem poslal svoje Suzuki Swift do severní brány Ohridu měl jsem pocit, jak kdybych projel Prašnou bránou vedle Obecního domu. Za pár minut jsem zaparkoval přímo před apartmánem, skoro jako bych měl stát na blind na Staromáku. Místo parkovacích senzorů je tu pan domácí a já parkuju na centimetrovou mezeru.
Pravda, Ohrid nemá svůj Staromák - je to klasické historické stísněné město jakých je ve středomoří spousta, nicméně ten pocit z čehosi nepatřičného tu je, tím spíš, že půl metru od auta je zídka areálu kostela sv. Sofie. Za pár dní v Albánii mi to už tak divné připadat nebude.
Padá noc a my jsme si vědomi toho, že za chvíli začne platit zákaz vycházení. Jdeme hledat místo, kde bychom pojedli, ale všude odmítají z důvodu brzké zavíračky. Když dojdeme k supermarketu i tam nás odmítnou. Závěr? Končíme v hladovém okně pekárny.
Panslovansky objednávám: Vpravo, vlevo, nahoře, dole, žlutý, bílý. Prodavačka na mě vysolí makedonsky nějakou cifru a já rychle pochopím, že některé komunikační kanály jsou jednocestné, něco jako když mi v Podněstří řekla servírka: “Ja panimaju, ale ty nepanimáješ”. A tak prodavačka napíše číslo na papír, já jí dám hotovost a všichni jsou spokojení.
Pár minut na to sedíme v naší čtyřčlenné sestavě na mole přístavu. Vyprávím po svým historku o nakupování a mezi řečí říkám, že ani moc nevím, co jsem koupil. Dáváme kolečko, každý ochutná každé. U toho řešíme, co zítra. Dostaneme se zítra do Albánie?
O tom příště.
