Podněsterskou moldavskou republiku neuznává žádný suverénní stát, ani Rusko, které tuto výspu komunismu živí. Stojí za to ji vidět? Rozhodně.
Podněstří je Evropským unikátem. Jde o úzký pruh země mezi Ukrajinou a řekou Dnistra, který jako by se zasekl na začátku devadesátých let. S trochou škodolibosti tak lze říci, že to je největší skanzen v Evropě.
Přitom jde o stát v pravém slova smyslu. Má vlastní vládu, armádu, policii, vlajku (červenou se zeleným pruhem, se srpem a kladivem v levém horním rohu), má dokonce i vlastní měnu - podněsterský rubl. Proto byť Podněstří dodnes uznali jen Abcházie, Náhorní Karabach a Jižní Osetie, taktéž neuznané státy, není fér ho prvoplánově dehonestovat.
Zážitky, které tu na vás čekají, jsou totiž více než autentické. Potkáte se tu s šíleným národnostním mixem, kde hlavním úředním jazykem je moldavština psaná azbukou, budete se tu procházet po obrovských poloprázdných bulvárech a platit měnou, kterou lze směnit jen zde a jen jedním směrem, a budete mít pocit, že za málo si můžete žít jako král.
Cesta přes hranice
Cestu jsem absolvoval směrem z Oděsy. De facto to znamená, že dostanete výjezdní razítko od ukrajinských celníků a vydáte se k Podněsterské celnici. Tam nejen, že nedostanete moldavské razítko, musíte projít byrokratickou proceduru, kdy vy i vaše auto jste zaregistrování do systému. Výstupem z toho je hned několik dokumentů, dva ze tří jsou na fotce, které dostanete po předložení pasu, techničáku, řidičáku a zelené karty, a po zaplacení, v našem případě, 90 hřiven. Nevím, jestli to bylo štěstí nebo je to běžné, nicméně všechny procedury jsme zvládli v angličtině.
Opouštění Podněstří už bylo trochu složitější, protože jsme na vstupu nedostali moldavské razítko do pasu a dožadovali se ho z obavy, že bychom mohli mít problémy při opouštění Moldavska. Razítko jsme nedostali, protože to dle slov pohraničníka můžeme dostat jen na hranicích a protože oni Podněstří neuznávají, přechod u Tighiny není pro ně hraničním přechodem. Na místo toho jsme dostali separátní papír, který jsme se všemi dokumenty obdrženými při vstupu do Podněstří ukázali při opouštění Moldavska a výsledkem bylo, že nás nechali jet a v pasu po návštěvě Moldavska není ani stopy.
Tolik k formalitám a nyní se pojďme podívat na Tiraspol, centrum veškerého dění v Podněstří.
Město z devadesátek
Tiraspol nemá ve zbytku Moldavska dobrou pověst. Město ovládají oligarchové, například skrze monopolní firmu Šerif. Říká se, že tu kvete korupce a kriminalita. Na druhou stranu spousta Moldavanů přiznává, že v Tiraspolu nikdy nebyla a že kdo tam jezdí, jezdí za levným alkoholem, hlavně tím z produkce likérky Kvint.
Levno je tu vskutku extrémně. Kupříkladu na večeři jsme zavítali do 7 Café (původně především proto, že se nám nedařilo kontaktovat správce hostelu a proto jsme potřebovali wi-fi). Ve čtyřech jsme si dali dvouchodovou večeři, každý 3 piva a nakonec 2 kolečka degustací místních koňaků. Výsledná cena odpovídala zhruba 30 eurům. Podobně tomu bylo dalšího dne restauraci Cricova, za kterou rozhodně stojí za to jít asi kilometr východně od centra.
Přitom jídlo bylo výtečné a obsluha, ač angličtinou nevládla (a my zase moc ne ruštinou), byla vstřícná a trpělivá. Výběr podniků nebyl až tak náhodný. Tripadvisor na prvním místě nabízí podnik Kumanek. Zde jsem ale dostal doporučení od jednoho z českých cestovatelů (zdravím Jana Jonáše) vyhnout se podniku z důvodu jeho neautentičnosti.
Pokud jde o stravování, a nejen o něj, dlužno dodat, že nikde nezaplatíte kartou. To ovšem neznamená, že z ní nemůžete vybrat. Ne u každého bankomatu je to možné, nicméně asi na třetí pokus jsem našel bankomat, kde se dala místní hotovost vybrat. Podobně problematické je to s internetem. Moldavská síť Orange tu prakticky nemá signál. Chcete-li být na příjmu, je potřeba mít místní SIM. To vám může zkomplikovat komunikaci s ubytováním (v našem případě retro Lenin street hostel s noclehem za 8 euro na osobu).
Samotné město nemá žádné klasické taháky. To co vás pohltí, je především ta podivná retro atmosféra. Kupříkladu východně od centra je Parcul Pobeda. V něm je malé zábavní centrum zející prázdnotou, v jehož centru se tyčí ruské kolo, stejné jako je v Prepjati. Když jsme k němu přišli, stálo, tak jsme šli k budce a zeptali jsme se, jestli je funkční. O pár minut později nám ho po zaplacení 40 rublů pustili. Potom co jsme si objeli kolečko, zase jej zastavili.
O kousek dál stojí radnice. Ta by asi vaši pozornost nezaujala, kdyby před ní nestála na podstavci busta Lenina.
Jdeme dál na Suvorovovo náměstí, které je protnuto obrovskou silnicí. Vešlo by se na ni 6 pruhů, ale jsou tu 4 a ani ty nemá moc kdo využívat. Kam oko pohlédne, je trikolora. Na obřím stožáru se vedle Podněsterské vlajky ční ta ruská, za nimi jsou vlajky zmíněných tří neuznaných států, které Podněsterskou republiku uznali. Na opačné straně náměstí klasické “Miluji Tiraspol”, v tomhle případě v azbuce.
O pár desítek metrů dál tank jako pomník osvobození v zemi sevřené totalitou. V sousedství připomínka boje za nezávislost mezi lety 1990 a 1992 a památník místních obětí Černobylské havárie z řad záchranářů. Přes ulici pro změnu opět Lenin, tentokrát v maximální možné velikosti a s vlající pláštěm.
O mnoho víc toho tady k vidění není. Na okraji města, kousek od Parcul Pobeda, je sice monument Mig-19, který já nenavštívil, ale tím to asi tak končí. Zbývá tak jen jediné - navštívit Kvint.
Kvint je podnik se 120 letou tradicí. Je to výkladní skříň Tiraspolu, která láká na prohlídky s průvodcem, kde můžete, dle balíčku, který si vyberete, ochutnat koňaky a vína od těch “běžně dostupných” až po ty nejdražší a nejkvalitnější. Ať už se na prohlídky s ochutnávkami vydáte nebo ne, stejně před odjezdem asi zamíříte do podnikové prodejny, kde můžete udat zbývající rubly. Víno a koňaky, které tu můžete koupit, stojí zhruba polovinu toho, nač by vás vyšly v Moldavsku a asi čtvrtinu toho, co stojí u nás.
Shrnutí
Ač tu toho není až tak moc k vidění, Podněstří, resp. Tiraspol, je fascinující a lze si ho užít do sytosti. Nicméně čím víc času tu strávíte, tím více máte pocit, že byste tu vůbec žít nechtěli. Že to je opravdu spíš skanzen, který stojí za to vidět a pousmát se nad tím či oním, než místo, kde byste chtěli strávit víc času než opravdu chcete. I proto stojí za to se sem jet podívat, protože Tiraspol vám ukáže, že bída vůbec nemusí na pohled vypadat jako bída, když se zahalí do hávu podivného retra.
