Než se vydáme na 500 kilometrovou cestu do La Pazu, je čas si Uyuni prohlídnout. Na první pohled nemá na moc co nabídnout, ale zdání klame.
Uyuni je svérázné a pestré. Stačí vylézt z hotelu, který je přímo na hlavním bulváru rozděleném na dvě strany s ostrůvkem uprostřed, na němž je spousta industriálního umění a kolem barevné domky.
Hned za rohem od hotelu je pěší zóna. Z hotelu je dobře vidět, jak kolem dokola je celá řada rozestavěných domů, na nichž je vidět spousta obnažených cihel a obnaženého betonu. Domy přitom působí obývaně. Tedy alespoň v centru. Na periferii je to horší, tam jsou rozestavěné celé bloky. Náš průvodce Enrique říká, že se z Bolívie jezdí za prací do Chile a stavba domů se posouvá etapově jak zrovna jsou peníze.
Pěší zóna končí prostorem, který je podivným hybridem mezi nádražím a tržnicí. Kolem pobíhají dámy, které vykřikují Oruro Oruro, Sucre Sucre. Všude je spousta divoce polepených autobusů a ještě divočeji polepených maršutek. Radost pohledět.
A mezitím vším občas projde po bulváru celý batalion s kapelou, protože i vojenská přítomnost je nedílnou součástí maloměsta.
Hned u hlavního bulváru je také železniční stanice. Železnice má v Bolívii obrovskou tradici. Budovala se od 70. let 19. století především aby propojovala stříbrné doly a dopravní uzly. Jenže když stříbrná horečka opadla, upadla i infrastruktura. Výsledkem je, že mapa tratí pro osobní dopravu vypadá chaoticky.
Do Antofagasty v Chile je železnice provozuschopná, ale není pro osobní dopravu. Do Villazonu na hranici s Argentinou jedou 4 vlaky týdně, všechny noční a 300 kilometrů dlouhá trasa trvá 9 hodin, o 3 hodiny déle než autobus, který jede několikrát denně. Na sever do Orura je to podobně.
I proto padne volba na autobus. Cesta z Uyuni do La Pazu s přestupem v Oruro trvá zhruba 7 hodin, což je při 500 kilometrové vzdálenosti a bolivijských podmínkách skoro jako teleport. Ani draho to nevyjde, v přepočtu 200 korun českých na osobu. Přitom jde o autobus, v němž jsou v řadě 3 sedadla a sedačka se dá sklopit do úhlu 150 stupňů s vyjíždějící podložkou na nohy, takže takřka ležíte.
Při západu Slunce jsme v centru La Pazu a vrháme se do anarchie hlavního města. O něm příště.
