Bolívie - 2. díl: Z pustiny k Salar de Uyuni

Vesnice a slaný hotel byli trochu jako zjevení. Jestliže minule to bylo o poušti, živlech a kopcích v dáli, nyní se svět zazelená a objeví se skaliska.

Noc ve výšce nad 4000 metrů není napoprvé úplně lahoda ani po solidní aklimatizaci v San Pedru. Tak trochu se dusíte. A občas vás to vzbudí. Ale nebojte, zhruba za 3 až 4 dny se aklimatizujete i na 4000 metrů, jen je potřeba předejít iluzi, že pak budete běhat po kopcích jak laňka.

Co si představit pod pojmem “slaný hotel”? Postavený je primárně z velkých kvádrů z místních hornin plných soli. Samozřejmě to není čistá sůl, byť té je jako dekorace kolem spousta, přesto pokud si chce osolit vajíčka, můžete odhrnout ubrus a špetku si nabrat.

Ze slaných kamenů jsou i nosné zdi. Výjimku tvoří jen koupena a kuchyně, tam by to bylo trochu nepraktické.

I výzdoba je poněkud netradiční. Omar, pan řidič, si všimne toho, že mě zaujal vycpaný pásovec na recepci. Začne mě přesvědčovat o tom, že ho nejen vycpávají, ale občas i vydlabají a udělají si z něj mandolínu. Fotku pásovce z recepce raději přikládat nebudu.

Přesto dlužno dodat, že Omar je frajer. Jeho Land Cruiser slouží už dobrých 20 let, má lehce puklé čelní okno, ale to nevadí. Nevím, kolik má najeto, a i kdybych viděl co ukazuje, beztak by to bylo fuk, protože rychlost neukazuje. Omar jezdí pouští na pána. Těžko někde hledat jakékoli orientační body, přesto on jede úplně zpaměti a to mnohdy naprosto antiintuitivními cestami.

Navíc, kdo někdy jezdil off-road, ví, že je to těžší než vypadá a že i poměrně těžký terén vypadá na fotce jako lala. V poušti altiplana není pro řidiče ani vteřina na odpočinek, snad jen s výjimkou průjezdu vesnicí Chico.

Ale zpátky k túře. První zastávkou dne je Italia Perdida, skalní uskupení, které se z ničeho zjevuje uprostřed polopouště.

Druhý den je ve volnějším tempu, a tak je poprvé i více času na skupinové fotky.

.. na exhibiční fotky, i na “making of” fotky exhibičních fotek.

Jedeme dál a dál severně a zeleně přibývá. Objevují se jezera, traviny i fauna, která není úplně typická pro tyto končiny.

Kousek před první větší cestou odbočujeme na Canón de Anaconda. Ten v lecčem připomíná scenérie ze známějšího a dostupnějšího Národního Parku Torotoro. Až na to, že tu jsme sami.

Jak se blížíme Uyuni, objevují se lány quinoi, která je ze všech zemědělských plodin pěstovaných po světě tou, která se pěstuje v nejvyšší nadmořské výšce. Bolivijci tu svoji považují za nejkvalitnější na světě. Je jí asi 7 odrůd, které se rozlišují barevně. Někdy rozlišovací barva reflektuje skutečnou barvu (černá, bílá, žlutá, růžová) někdy ne (například modrá).

Přibývají i lamy. Enrique říká, že rozlišují 3 druhy: Vikuňa s podlouhlou hlavou a subtilnější postavou je divočejší, lama a alpaka jsou si na první pohled podobné - obě jsou chundelaté a zavalité, ale lama je celkově mohutnější a má oproti tělu delší krk a uši ve srovnání s alpakou.

Den končí u Salar de Uyuni. Ještě předtím máme po nějaké době kontakt s civilizací a hned se nabízí příležitost ochutnat pivo. Mají pivo z koky, quinoi a kaktusu. Pro ten zážitek to stojí za to  zkusit. Přesto, upřímně, jen pivo z quinoi sneslo přisnější měřítka.

Den končí na hranici Salar de Uyuni, největší solné pláně na světě. Tam se máme vydat na druhý den, na úsvit. O tom příště.