Bolívie - 7. díl: Na skok do Bolivijské Amazonie

Sto kilometrů vzdušnou čarou a jste z La Pazu v Amazonii. Ti odvážnější rovnou po silnici smrti. Je to kousek, ale zase takový fofr to není.

Prvně to chce auto. Přes Expedii nacházím Fox Car Rental na letišti. Suzuki Jimny na 2 dny vychází s neomezenými kilometry na 190 dolarů. To je docela ranec. Ale budiž, konkurence není velká, a tak těch pár poskytovatelů si může diktovat ceny. Expedia si bere 25 dolarů na pojištění. I to se dá pochopit. 

Má to pár háčků. Fox Car Rental v podstatě neexistuje, Expedii bude trvat měsíc, než to (nepřímo) přizná, a na místě, kde měl Fox být, je jen Europcar (s logem Foxu v rohu), který rád rezervaci přijme, až na to, že s limitem 100 mil na den a přirážkou 0,4 dolaru za každou další. Nakonec skončíme u ceny 256 dolarů za dva dny s neomezeným ježděním, protože 100 mil to v Bolívii nic není.

Začátek není dobrý a nabízela se i levnější volba než Suzuki Jimny. Jenže Jimny je prostě boží - je krátké, úzké a má redukční převodovku, proto jej záhy tituluji jako nejlepší auto do 100 km/h na světě.

Vyrážíme do Amazonie. Na první pohled je La Paz takřka na hraně pohoří Cordillera Real, respektive Altiplana. Jeden by řek, že stačí se vykulit na průsmyk a pak už pojedeme jen s kopce. Svým způsobem je to pravda, tedy pokud použijete silnici F3 a ne silnici F41, tak jako my, která je v lehce kreativním stádiu.

Na krátké slepé odbočce se dostáváme až do výšky 4850 metrů. To už je království redukční převodovky, která Jimnyho posouvá úplně na nový level.

Zpátky na silnici F3. I pokud zvolíte tuto konzervativní variantu, čeká vás průsmyk ve výšce 4670 metrů, ve kterém vyfukuje a počasí se mění pomalu každou minutu. Za průsmykem už je klesání, vskutku impozantní klesání. Sedmdesáti kilometrový sešup má totiž převýšení 3600 metrů, čemuž mohou konkurovat možná leda tak na Hawai.

První pohled dolů do údolí překvapí tím, že moc nepřekvapí. Ale to jen do chvíle, než si uvědomím, že to hluboké údolí pode mnou je ve výšce 4000 metrů.

Jenže cesta pořád klesá a klesá..

..až jsme najednou u odbočky na silnici smrti, která je ale pořád dobrých 2900 metrů nad mořem.

Po tak zvané Jungas Road, jejíž nejdivočejší pasáž má zhruba 30 kilometrů a obvykle šířku ne více než 3 metry, dnes už jezdí především jen místní, kteří se jí vyhnout nemohou, a cyklisté, co si to zaplatí. Není to ale tak dlouho, kdy šlo o páteřní komunikaci, po níž jezdily kamiony i autobusy, kde se jezdilo vlevo, protože sráz byl na straně řidiče, co jel dolů, a ne na straně spolujezdce, co jel nahoru, a smrt tu našlo 200 až 300 cestujících ročně. My se raději vydáváme po moderní cestě, přecjen není úplně sucho a Camino del Muerte proslulo i sesuvy.

Míříme do Coroica. Vedou do něj dvě příjezdové cesty. Podle mapy je ta z jihu větší, na tu severní zase vedou cedule. Záhy se opět projeví přednosti off-roadového Jimnyho a já si rochním v tom, že podobně jako v Arménii s Ladou Nivou, můžu jet po nádherné cestě džunglí hlava nehlava.

Cesta se postupně škrábe nahoru do Coroica. V tom na nás mává děda u cesty. Jasně vezmeme stopaře. Stopař se jmenuje Lauro, moc si s ním nerozumíme, ale aspoň máme slušnou jistotu, že trefíme.

Coroico je jako byste přesunuli La Paz do Amazonie. Je tu chaos, ulice jsou strmé, kolem málo místa a spousta lidí. Coroico krom atmosféry nabízí hlavně výhled na tu nekonečnou zeleň. Také je ale základnou pro další výlety.

Do té pravé džungle se dostáváme, když vyrazíme k vodopádu na Rio Vigante. Rychle se ukazuje, že na mapy není spoleh, a proto na těch několika kilometrech co chvíli bloudíme. I když nadmořská výška není absolutně vysoká, je to nahoru a dolů pořád dokola. Pole střídají lesy, lesy střídají skály.

K řece sice dorazíme, ale k vodopádu se neprobijeme. Je sice znát, kde by měl být, ale džungle vítězí. Narážíme aspoň na skupinku, co si zaplatila taxík, aby se v řece mohli smočit. Po konzultaci s taxikářem volíme pro návrat jinou cestu. Opět je to řidičský zážitek, přestože Ondra mluví o tom, že to možná nebylo daleko od té silnice smrti.

Den se chýlí ke konci a je na čase se vydat zpět do La Pazu. Cesta zpět vezme dobré 3 hodiny. Dlouhé stoupání zpět do průsmyku není za tmy žádná lahoda, a to navzdory tomu, že cestu mám nakoukanou z rána. Zpětně si říkám, že možná stálo za to zůstat přes noc v Amazonii, tím spíš s vědomím, že parkování v centru La Pazu bude výzva. Na druhou stranu do Amazonie máme jet o týden později a nakonec se ukazuje, že už jen kvůli tomu výhledu na noční La Paz to za to stálo.

Na druhý den máme v plánu jezero Titicaca, jeden z highlightů Bolívie. O tom příště.