Baskicko – 5. díl: Řidičem v Baskicku, část 1.

Možná jste slyšeli o kvalitních silnicích, širokých a bezplatných dálnicích a levném benzínu. To všechno je v zásadě pravda, ale není to úplně přesné a už vůbec to netvoří kompletní obraz toho, jaké je to jezdit po Baskicku.

Začnu od pohonných hmot. Ty jsou výrazně levnější než ve zbytku západní Evropy. Nejlevněji nakoupíte, tak jako u nás, u supermarketů. Diesel vás na podzim 2017 vyjde zhruba na 95 centů, benzín asi tak na 1,1 euro. Tady, je tu v tuto chvíli levněji než v České republice.

Pokud jde o čerpací stanice, spoustu těch, co jsou známé od nás, tu nenajdete. Naopak tu najdete Repsol, Total, Esso, Cepsa, Avia a další. Z těch, co jsou u nás opravdu zavedení, jsem tu narazil jen na Shell. Cena u nich je obvykle zhruba o 10 až 15 centů vyšší než při tankování u supermarketu.

A nyní k samotnému cestováni. Dálnice jsou, jak zpoplatněné, tak i bezplatné. Ty zpoplatněné fungují na obdobném principu jako ve Francii nebo Itálií. Na mýtné bráně vyfasujete lístek a na základě něj pak na sjezdu platíte. Výjimečně, například na obchvatu Bilba, platíte na příjezdu do města, byť žádný lístek nemáte.

Platíte z našeho pohledu hodně, zhruba 10 euro za každých 100 kilometrů, někdy ale i více (na trase z Vitorie-Gasteiz do Burgosu jedete po dálnici zhruba 90 kilometrů a poplatek činí 12 euro).

Výhodou nicméně je, že mnohdy se dá bez časové ztráty zpoplatněné dálnici vyhnout využitím jiné dálnice. Takto můžete na cestě z Vitorie-Gasteiz do Barcelony přes Iruňu (Pamplonu) a Huescu ušetřit na jedné cestě závratných 47 euro. Tato trasa, kde platíte jen na krátkém úseku před Iruňou, je přitom o 14 kilometrů kratší a dle Viamichelin jen o 12 minut pomalejší. Podobného triku lze využít například i na cestě mezi Vitorii-Gasteiz a Donostií.

Jindy to ale tak snadno nejde, například v případě cesty z Barcelony do Valencie, v případě Baskicka pak na cestě napříkad mezi Donostií a Bilbem, a rozhodnete-li se dálnici vyhnout, cesta vám zabere mnohem déle.

Zpoplatněnou dálnici od té nezpoplatněné poznáte snadno -  je označena AP na místo A nebo N a obvykle je na ceduli doplněna nápisem peaje, což znamená ve španělštině mýtné. Pozor, jde o implikaci - AP znamená, že dálnice je zpoplatněna, označení A ale nemusí nutně znamenat, že zpoplatněna není.

Sjedete-li z dálnice, čekají vás silnice ve vynikajícím stavu, u hlavních tahů mnohdy rozšířené na 3 pruhy. Pro petrolheady to bude jako balzám po duši, tedy do chvíle, kdy budete na silnici sami, a to až tak často nebudete.

Tady přichází zádrhel číslo 1. Kdekdo se chce vyhnout přepálenému mýtnému. To platí i pro dálkovou dopravu, nákladní dopravu a příležitostně i pro nadměrné náklady (ty dost možná na dálnici ani nemohou kvůli mýtným bránám). Platí tu staré dobré pravidlo, že značka není zeď a i když na začátku stoupání je zákaz vjezdu pro vozidla, resp. soupravy nad x metrů nebo y tun, to nikoho nezastaví. Tento jev není vůbec raritní, po jedné takové silnici jezdím denně do práce a z práce.

Pak je tu ještě větší zádrhel, tedy zádrhel číslo 2. Baskové resp. Španělé jsou zlí řidiči. To není metafora, po dovednostní stránce jsou mezi nimi dobří i špatní, tak jako všude. Pojmem zlí řidiči mám na mysli to, že jsou bezohlední, arogantní a neposlušní. Jak se to projevuje? Dám dva příklady:

1. Řidič transitu vjel, kam neměl, tedy dle omezení. Protože v serpentinách s průměrným sklonem zhruba 8 % až 10 % mu to prostě nepojede, tvoří se za ním rychle dlouhatánský štrůdl aut. Zatáčka střídá zatáčku a kolem hustý les, takže nikde nevidíte daleko před sebe. Pokud nemáte alespoň 100 kW na tunu, jste bez šance. Ačkoli řidič transitu má příležitost, aby uvolnil prostor pro předjetí (silnice jsou mnohde na krátký úsek rozšířeny, ale pruhy na vozovce to nereflektují), neudělá to. Tím, že neudělá manévr, který by jeho zdržel asi tak na 30 sekund, zdrží třeba i tucet řidičů čtvrt hodiny. #truestory
2. Předjíždíte jiného řidiče. Konečně se silnice narovnala a proti vám nic nejede. Tak zařadíte za dva a rozohníte svých 100 koní (dosaďte si cifru dle svého vozidla). Jenže co se nestane, předjížděný se nechce nechat předjet a taky zatopí pod kotlem. Jak to dopadne je úměrné jeho reakci, výkonu motoru na obou stranách a délce rovného úseku.

Bezohlednost se projevuje především ve městech. Tam ale nejde o zdaleka jediný problém. Dalším problémem pro českého řidiče je vstřebat to, jakým způsobem je infrastruktura koncipována. O tom později.

Toto příkré hodnocení samozřejmě není absolutní. Takto se nechovají všichni řidiči. Manýry, které popisuji se vyskytují i na našich silnicích, jen ne v takovém rozsahu.

Přesunu se k jinému tématu a tím je značení. Málokdo si u nás uvědomuje, že máme nejlepší značení široko daleko. Český systém je přehledný a téměř se vám nestane, že byste dojeli na křižovatku a prostě nevěděli.

V Baskicku je vše jinak. Za jeden den jsem se na trase z Vitorie-Gasteiz přes Arrasate (Mondragón) do Berritzu ztratil víckrát než za celý svůj předchozí řidičský život. Proto se kolem této trasy budu teď chvíli točit.

Myslíte si, že vám pomůže navigace. Možná ano, ale možná taky ne, protože kruhové objezdy (těm se budu důkladně věnovat v dalším díle) rostou jako houby po dešti a značení na nich je prostě tragické. Správně byste měli při vjezdu na kruhový objezd volit pruh podle toho, kterým výjezdem vyjíždíte, jenže jak, když to nevíte. Cedule označující ten váš výjezd je mnohdy až přímo u výjezdu, pokud ji tam zrovna někdo nezapomněl dát.

A není to jen o kruhových objezdech. Při průjezdu vesnicí Elorrio ve směru z Arrasate do Berritzu se vám hned třikrát ztratí značení a jet intuitivně vám vůbec nemusí pomoci, protože se taky můžete dostat do slepé ulice nebo do ulice, která se rázem stočí na jinou světovou stranu, než potřebujete.

Podobně ledabyle se tu přistupuje k označování vzdáleností. Na výjezdu z Arrasete směr Vitoria-Gasteiz se dozvíte, že vám zbývá 30 kilometrů. Po pár stech metrech (za kruhovým objezdem, sjede-li z něj správně) se dozvíte, že už jen 22 kilometrů. No a za dalším kruháčem je informace, že zbývá 27 kilometrů. Proto vás pak moc nepřekvapí, že asi po pěti kilometrech se dozvíte, že jich vám chybí 26.

Z jízdy se vám tak může stát snadno orientační soutěž. To, že máme v České republice vychytané značení a že za každým dálničním křížením se dozvíme, kam dálnice vede a jak je to daleko, to bereme jako samozřejmost. Važme si toho.

Příště se budu věnovat řízení ve městě, protože při pohybu po městech získávají řidičské požitky zcela nové dimenze.