Byť nepřesahují baskická pohoří výšku 1600 metrů, najdete tu skoro vše: zalesněné brdky, holé kopce, skalní masivy i stolové hory.
Baskicko je téměř po celé své ploše hornatinou. Členitost terénu je enormní - přestože se celé Baskicko nachází v poměrně nízké nadmořské výšce, vertikální členitost odpovídá téměř až velehorám. “Kopcovitost” Baskicka tak snese srovnání například s západním pobřežím Ligurského moře nebo s Dalmacií.
Vysoké kopce vybíhají přímo z pobřeží. Nejvíce to vynikne v Bilbu, které se samo o sobě rozkládá ve velice kopcovitém terénu. Vyjedete-li z centra lanovou dráhou na vrchol Artxanda (vysoký 240 metrů, přitom vzdušnou čarou je to do centra, jež je na úrovni moře, zhruba kilometr), rozprostře se před vámi výborný výhled na město a kopce v jeho okolí. Ty nejvyšší z nich sahají až ke 1500 metrům a jsou v zimě posypané sněhem.
Při pobřeží je přitom krajina členitá nejméně. Je to spíše taková vrchovina se zarostlými kopci, kde se příležitostně střídají holé kopce s větrnými elektrárnami. Výjimku z tohoto pravidla tvoří jen údolí řeky Deba, které je hlubokým kaňonem, jimž se protahuje i hlavní dopravní tepna z Bilba přes Eibar do Donostie. Ta jako by symbolizovala určitý předěl, protože na jih od ní dostává krajina úplně jiný ráz.
Za bránu do hor lze považovat smrduté město Durango. Centrum města má sice svůj půvab a potěší i elegantní řešení dopravní infrastruktury, kdy železnice vede přímo pod městem a hlavní nádraží je vedle centrálního náměstí. To, co vám ale utkví asi nejvíce, je aroma místní papírny Smurfit Kappa na západním okraji města.
Durango, ležící v širokém údolí ve výšce 119 metrů nad mořem, je obklopeno vysokými kopci jak ze severu tak z jihu. Na severní straně je to holý masiv Monte Oiz s nejvyšším bodem 1026 metrů nad mořem. Hřeben je poset větrnými elektrárnami, což na jednu stranu nepůsobí zrovna vábně, na druhou stranu s sebou nese to, že pro tyto účely byla vybudována slušná infrastruktura. Autem se dostanete až na vrchol, odkud se vám naskytne úžasný výhled - severním a západním směrem až k moři, jižním směrem na masiv Urkiola.
Jižně od Duranga se rozkládá Přírodní park Urkiola, sestávající se z vysokých skalnatých masivů, z nichž nejvyšší je Monte Amboto s výškou 1337 metrů. Skrz na skrz parkem vede silnice z Duranga do Vitorie-Gasteiz, jež svými třinácti serpentinami obšťastní kdejakého petroheada.
Průsmyk Puerto de Urkiola se nachází ve výšce 700 metrů a je vybaven zázemím pro návštěvníky přijíždějící za turistikou - naleznete tu parkoviště, hospodu, za návětšvu stojí i malý klášter. Od parkovšitě se můžete vydat například na několikaminutovou procházku k Mirador de las Tres Cruces nebo na vrchol Monte Saibi ve výšce 954 metrů, na který se dostanete zbruba za půlhodinu. Cesta je nenáročná a lze ji zdolat i na horském kole. Na vrcholu na vás čeká nádherný 360 stupňový výhled až k pobřeží Biskajského zálivu.
Urkiola je krajinným i klimatický předělem. Jižně od Urkioly se terén postupně svažuje směrem k Vitorii-Gasteiz. Terén už není tak dramatický, byť absolutní výška kopců okolo znatelně převyšuje 1000 metrů, klima je výrazně susší a v krajině převažují listnaté lesy. Tento ráz se ovšem záhy zásadně změní.
Jihu Baskicka totiž dominují skalní masivy v podobě stolových hor, které se táhnou především podél spojnice Iruna - Vitoria-Gasteiz. Nejfotogeničtějšími z nich jsou Sierra de Aralar a Sierra de Urbasa y Andia zhruba 50 kilometrů východně od Vitorie-Gasteiz.
Trochu bokem je pak Sierra de Salvada s nejvyšším vodopádem Španělska, kterým je Salto del Nervión vysoký 222 metrů. Vodopád se nachází nad vesnicí Urduna u hranic s Kastilií. Samotný vodopád leží přímo na hranici autonomních oblastí a je přístupný od parkoviště u staré silnice z Bilba do Burgosu.
K vodopádu se dostanete po pětikilometrové stezce od parkoviště. Příležitostně se dá dostat autem po prašné cestě blíže k vodopádu na menší záchytné parkoviště, při mé návštěvě ale byla brána zavřená a absolvovat bylo potřeba celou cestu. Fotku vám bohužel neukáži - řeka teče přibližně severojižním směrem a vodopád tak na podzim a v zimě není moc fotogenický.
Krajina na východě Baskicka se v mnohém podobá té přímořské. Přestože se podél celé hranice s Francií rozprostírají Pyreneje, paradoxně se terén začíná zvedat od moře velice pozvolna. Prvním výraznějším vrcholem je až Monte Larrun s výškou 905 metrů, který je přístupný železnicí z francouzské strany, nacházející se vzdušnou čarou zhruba 10 kilometrů od pobřeží.
Za vrcholy převyšující 2000 metrů musíte až na samou hranici velkého Baskicka k vesnici Larraine ve Francouzském Baskicku. To už je zase trochu jiný svět. Svět holých travnatých kopců a velkých stád ovcí. Ale o tom zase někdy jindy.
V příštích dílech se přesunu na pobřeží. Začneme v Donostii.
