Estremadura a Ribatejo jsou regiony mezi Lisabonem a Coimbrou. Navzdory mnoha architektonickým klenotům, právě tuto lokalitu turisté většinou míjejí v honbě na druhou stranu Portugalska.
Nejen Španělsko, také Portugalsko má svoji Estremaduru. S tou španělskou má společný v zásadě jen vývoj svého jména, kdy takto byla označena “extrémní hranice” mezi křesťanskou a muslimskou částí poloostrova. Jinak portugalská Estremadura se španělskou Extremadurou ani nesousedí neb se nachází při pobřeží Atlantiku.
V Portugalské Estremaduře a Ribateju se nacházejí dva klenoty, kterým bych se rád dnes věnoval. Oba mají poměrně pohnutou historii a oba jsou naprosto výjimečné nejen v rámci Portugalska, ale i v rámci celého kontinentu.
Alcobaça
Alcobaça leží v Estremaduře zhruba na půli cesty mezi Lisabonem a Coimbrou. Najdete tu největší gotickou stavbu v Portugalsku - Mosteiro de Santa Maria de Alcobaça. Cisterciácký klášter sice zvenčí neohromí, ale jakmile vstoupíte, dojem se rázem mění.
Chrámová loď s vysokým stropem je dlouhá 106 metrů. Má, podobně jako celý klášter, typicky strohou výzdobu, která její bestiální rozměry jen umocňuje.
Historie kláštera sahá až k počátkům Portugalského království. První portugalský král Alfonso Henriques slíbil postavit klášter, osvobodí-li zemi od Maurů. K porážce Maurů došlo v roce 1147 u Santarému a krátce nato se začalo i s budováním kláštera.
Klášter, resp. opatství, byl centrem vzdělanosti a obchodu, a obývalo jej celkem 999 mnichů. Bohatství opatství je vidět na každém kroku, například navštívíte-li kuchyni, do níž byla přivedena bystřina, mj. jako zdroj čerstvých ryb, nebo v ní byl prostor pro rožnění celého vola.
Ale nejde jen o pompéznost prostor. Co na vás dolehne, je i poměrně pohnutá historie, již ztělesňuje příběh krále Pedra I. a Inés de Castro, kteří jsou společně pohřbeni v hlavní chrámové lodi.
Pedro, syn a dědic krále Alfonsa IV., byl donucen ke sňatku s Kastilskou princeznou, i když byl zamilován do její dvorní dámy Inés. I poté, co Pedrova manželka v roce 1345 zemřela, bránil král Pedrovu sňatku s Inés. Obával se totiž nebezpečného vlivu její španělské rodiny.
Na nátlak vlivných portugalských šlechticů nechal Alfonso IV. Inés roku 1355 v Coimbře zavraždit. V té době však byli milenci již tajně oddáni a měli tři děti. Běsnící Pedro se postavil do čela povstání proti svému otci a Portugalsko se ocitlo na pokraji občanské války. Těsně před Alfonsovou smrtí v roce 1357 situaci po obrovské námaze utišil arcibiskup z Bragy.
Když krátce nato Pedro nahradil svého otce na portugalském trůnu, dokonal svou pomstu. Před hradem v Santarému nechal šlechtice popravit tak, že byli zaživa stáhnuti z kůže a následně jim nechal vyrvat srdce z těla.
Poté nařídil exhumaci těla Inés a dodatečně ji nechal korunovat portugalskou královnou v katedrále v Coimbře. Po oficiální korunovaci složil celý královský dvůr poctu královně políbením její rozkládající se ruky. Královniny ostatky pak byly ve slavnostním procesí převezeny do Alcobaçy. Když o deset let později zemřel i nešťastný král Pedro, byly jeho ostatky uloženy naproti Inés tak, jak si přál.
Tomar
Tomar, ležící v Ribateju, má neméně pohnutou historii neb je úzce spjat s řádem Templářských rytířů. Právě oni Tomar založili jako obrannou baštu proti Maurům.
V Tomaru se na vyvýšenině nad dnešním centrem nachází nejzachovalejší templářský komplex v Evropě. V areálu se prolíná románská, gotická, manuelská i renesanční architektura. Jeho centrem je úchvatná kaple ve tvaru oktagonu, již obklopuje klášter obřích rozměrů.
Klášter sám o sobě není tak pompézní jako v případě Alcobaçy, na rozdíl od Alcobaçy je ale téměř celý zpřístupněn. Dostanete se tak i do komnat, jídelen nebo skladů.
I samotná historie řádu Templářů v Portugalsku je pozoruhodná. Je obecně známo, že v pátek 13. října 1307 rozhodl papež Klement V. o likvidaci členů Templářského řádu. V té době šlo o samostatný, vlivný a bohatý řád, který nepodléhal světské moci. Proto byl spoustě lidem trnem v oku, především pak Filipovi IV. Sličnému, který byl jedním z hlavních iniciátorů nátlaku na papeže.
V Portugalsku se papežovu rozhodnutí vzepřel král Dinis, který vzal templáře pod ochranu a umožnil jim další fungovaní pod jménem „Kristův řád“. Ten pak později pomáhal financovat objevitelské plavby a jeho velmistrem se na 40 let stal Jindřich Mořeplavec, jedna z nejvýznamnějších osobností portugalských dějin.
Alcobaça i Tomar jsou maloměsta, velmi dobře přístupná z hlavních tahů. Pohyb po městě vám nezabere příliš mnoho času a vzhledem k tomu, že nejsou tolik turisty vyhledávána, není problém s parkováním ani pohybem po městě.
Vstupné vyjde na 3 eura v případě klášteru v Alcobaçe a na 6 euro v případě templářského komplexu v Tomaru. Mimo toho není mnoho ve městech k vidění. V případě Tomaru může zaujmout hlavní náměstí s černobílou dlažbou, na jehož pozadí je právě Tomarský hrad, v případě Alcobaçy ruiny pevnosti nad městem, ze kterých je skvělý výhled na klášter.
Z Alcobaçy je na dosah Nazaré, ráj surfařů pověstný vysokými vlnami, které se vzdouvají díky podmořskému kaňonu, a Batalha, další z mnoha skvostů tohoto regionu, úzce spjatý s bojem Portugalců za nezávislost na Kastilii.
Z Tomaru je to blízko do Fatimy – významného poutního místa, kde se opakovaně zjevovala Panna Marie. Po posledním zjevení 13. října 1917 se do doliny vypravila spousta poutníků, novinářů i fotografů v očekávání dalšího zázraku. To, co se odehrálo, je známo jako „sluneční zázrak“ a jde o poměrně bizardní sled událostí, kdy se obloha za hustého deště protrhala, Slunce rotovalo po obloze a když se vrátilo na původní místo, byli všichni suší (bližší info http://www.ceskatelevize.cz/ct24/veda/2117334-slunce-se-pohnulo-ve-fatime-jak-veda-vysvetluje-nejvetsi-zazrak-20-stoleti).
To je pro dnešek vše. Příště se přesunu na sever Portugalska.
