30. výročí zániku Československa – důvod k radosti či smutku?

Současné bezproblémové vztahy mezi Čechy a Slováky jsou založeny na existenci dvou samostatných států, nabízí se tedy otázka, jak by tyto vztahy vypadaly, kdyby Československo i nadále existovalo. 

Spory o uspořádání vztahů mezi Čechy a Slováky provázely Československo po celou dobu jeho existence od roku 1918 až do roku 1992. V březnu 1939 tyto spory dokonce vedly až k vyhlášení samostatného slovenského státu a jeho odtržení od českých zemí, které byly vzápětí nato okupovány a proměnily se v Protektorát Čechy a Morava, což byl stav, který de facto přetrval až do roku 1945.

Přesto jsme v české části federace na tyto spory na konci 80. let pozapomněli a v době sametové revoluce jsme mysleli především na to, jak se opět stát demokratickou zemí se svobodnými volbami a tržním hospodářstvím. Na úpravu poměrů mezi českým a slovenským národem se v Praze tehdy zase až tolik nemyslelo.

Rychle se však ukázalo, že uspokojivé uspořádání vztahů mezi Čechy a Slováky bylo federalizací v rámci ČSSR nalezeno pouze zdánlivě. Latentní spory přetrvávaly, což se naplno projevilo na jaře 1990 tzv. pomlčkovou válkou, která se týkala nalezení názvu nové polistopadové československé republiky (je velmi symbolické, že výsledný kompromisní název Česká a Slovenská Federativní Republika je gramaticky nesprávný).

Následující období 1990-1992 bylo poznamenáno neustálými kompetenčními spory mezi českou a slovenskou stranou. Jasně se ukazovalo, že Federální shromáždění a vůbec celé tehdejší uspořádání čs. federace není životaschopné a bude nutné jej reformovat.

Jak by ovšem mělo toto reformované Československo, popř. Česko-Slovensko vypadat, na tom se nikdy shodu najít nepodařilo a celý spor byl nakonec vyřešen rozdělením státu na Českou a Slovenskou republiku, jejichž 30. výročí vzniku si nyní připomínáme.

Rozdělení samozřejmě vyvolalo různé reakce. Na jedné straně to byly reakce oslavné, které nadšeně vítaly nové samostatné státy (což bylo častější spíše na Slovensku), na straně druhé reakce nesouhlasné a kritické (což bylo obvyklejší spíše v českých zemích). Debata na toto téma ostatně probíhá dodnes, jakkoliv plynoucí čas otupil hroty její naléhavosti, vzhledem k čemuž je charakter této debaty nyní spíš už jen nostalgický.

Základní premisa příznivců společného státu zůstává nicméně stále stejná: v případě Československa se i přes určité spory jednalo o funkční projekt a ověřenou značku, která byla ve světě známá a uznávaná a která měla mnohem větší váhu než nově vzniklé samostatné státy. Zároveň společný stát umožňoval intenzivnější spolupráci Čechů a Slováků než samostatné republiky.

Jak by však soužití Čechů a Slováků ve společném státě po roce 1992 skutečně vypadalo, se můžeme dnes pouze domnívat, protože dějinný vývoj se ubíral jinými cestami. Přesto lze ale po 30 letech po jeho zániku vyslovit tezi, že ani Čechům ani Slovákům by zachování společného státu žádný zásadní přínos nezajistilo.

Oba státy se staly členy NATO, oba státy se staly členy EU, oba státy jsou součástí Schengenského prostoru, oba státy spolupracují v rámci Slavkovského formátu nebo skupiny V4 (v současnosti nicméně dosti nefunkční). Mezi oběma zeměmi probíhá čilá politická, ekonomická i kulturní spolupráce plně s respektem ke skutečnosti, že každá země je zodpovědná sama za sebe a je sama sobě svým pánem.

Je samozřejmě možné předpokládat, že ve společném státě by např. rychleji probíhala modernizace dopravní infrastruktury spojující české země se Slovenskem nebo že by i dnešní „post-federální“ generace v ČR měla stejné znalosti slovenštiny a slovenské kultury, jako tomu bylo v dobách existence Československa.

Zároveň by však soužití Čechů a Slováků ve společném státě nepochybně neustále provázely nějaké půtky a spory, i kdyby bylo nové státoprávní uspořádání sebelepší. Můžeme to koneckonců vidět i v tak vyspělých zemích jakými jsou Belgie, Španělsko nebo Velká Británie. Tyto země měly tu „smůlu“, že nikdy neprožily otřes podobající se našemu roku 1989, díky čemuž sice stále drží pohromadě, avšak vztahy uvnitř těchto zemí jsou poznamenány a narušeny spory mezi jednotlivými národy. Tento problém u nás rozdělením čs. federace vymizel.

Nic zásadního by ostatně nepřinesl ani větší geopolitický význam Československa daný 15 miliony jeho obyvatel a 128 tisíci km2. Žádná ze sousedních zemí už totiž nepředstavuje bezpečnostní riziko a v Evropě či EU by společný stát i nadále byl zemí střední velikosti, jako je tomu i nyní v případě ČR i SR (ve skutečnosti mohou spolupracující Česko a Slovensko dosáhnout v EU více než kdyby tvořily jeden stát).  

Kromě toho je poklidné a mírové rozdělení čs. státu něčím, na co můžeme být oprávněně hrdi a co může být vzorem pro celý svět – a to zejména v kontextu rozpadu dalších (post-)komunistických zemí (Jugoslávie a SSSR) a samozřejmě také války na Ukrajině.

Buďme tedy hrdi na společnou česko-slovenskou minulost i na způsob, jakým jsme se dokázali rozdělit. Především však usilujme o to, aby i v budoucnu byly vzájemné vztahy stejně nadstandardní a v zásadě bezproblémové jako je tomu nyní.

Rozdělení Československa je tak v perspektivě roku 2023 důvodem k pocitu jisté nostalgie, avšak určitě ne smutku. Radost pak můžeme pociťovat ne snad přímo z konce Československa, nýbrž ze stále intenzivní česko-slovenské vzájemnosti, kterou tento konec naštěstí neohrozil.