Srážka čmeláka Čendy s abstraktním uměním

Život čmeláků je mnohem pestřejší, než by se na první pohled mohlo zdát, někdy se dokonce nevyhnou ani konfrontaci s abstraktním uměním.

Čmelák Čenda se na dnešní den dlouho těšil. Opylování řepky olejky má konečně za sebou, již dnes začne s opylováním lahodného jetele, a navíc od šéfa za odměnu odpoledne obdrží odznak „Vzorný opylovač“. To ale rozhodně nebyly všechny dobré zprávy. Především na něj bude večer po práci čekat krásná čmeláčice Adélka, co má pěkná kusadla, nožky i křidélka. Společně se chystají zaletět si do cukrárny na citronovou zmrzlinu, kterou mají oba dva velmi rádi.

S ohledem na výše uvedené se Čenda už nemohl dočkat večera a ráno se přímo vrhnul do práce, aby mu čas rychleji utíkal. Práce mu šla pěkně od ruky, a proto si po několika hodinách pilného opylování uvědomil, že si může dopřát několik přízemních stíhacích letů nad polem jen tak pro radost. Jak se rozhodnul, tak také učinil a o chvíli později se již na plný plyn proháněl nad jetelem a s nadšením poslouchal, jak krásně mu to bzučí. Slastně přitom zavřel oči a oddal se sladkému snění o tom, co jej dnes večer čeká.

Když však oči o něco později opět otevřel, vůbec nechápal, kde se nachází a kolik uhodilo. Místo jetele spatřil přímo před svými zraky divokou směsici barev uspořádaných do naprosto nevídaných disharmonických a chaotických struktur. Čendovi to zůstalo navždy utajeno, my však můžeme prozradit, že to byl obraz s názvem „Svět pohledem umělce“ abstraktního malíře Bédi, který využil krásného počasí a na poli s jetelem se rozhodl dokončit své monumentální dílo.

Čenda po zhlédnutí Béďova obrazu ztratil orientaci a neschopen úhybného manévru plnou silou narazil čumáčkem do plátna. Náraz do obrazu jej omráčil, což vedlo k tomu, že jako šílený zamířil k Béďově hlavě a zmateně kolem ní kroužil. Béďovi sice naprosto nic nehrozilo, přesto vyhodnotil nastalou situaci jako velmi nebezpečnou a začal kolem sebe zuřivě máchat štětcem, který zrovna držel v ruce, čímž svůj právě dokončený obraz pokryl zcela novými a naprosto neplánovanými tahy.

Když se Čenda trochu vzpamatoval z úderu, zahlédl Béďovu pleš, využil ji jako heliport a s trochou opatrnosti na ni přistál. To už se ale z prvotního šoku dostával i Béďa.

„Hrom do čepice, zatracený brundibár,“ zaklel Béďa a dále pokračoval v láteření, „člověk se s tím tak dlouhou dobu maluje a během jednoho okamžiku je všechno v čudu!“ (V zájmu autenticity je nicméně nutné dodat, že místo slovesa „malovat“ použil Béďa ve skutečnosti poněkud jiný výraz.)

Pak ale pozorněji pohlédl na svůj obraz a užasl: „Propánakrále, tolik desetiletí jsem po něčem takovém marně toužil a teď jsem toho konečně dosáhnul! Mou ruku mi musela vést samotná příroda! Jen s její pomocí jsem mohl vystřihnut okénko do dusivých závojů každodennosti, překročit hranice lidského poznání a pohlédnout za nekonečno!“

„Umění je nad životem!“ vykřikl ještě Béďa a s blaženým výrazem ve tváři splynul s vesmírem.

„No toto,“ podivil se Čenda, který měl proces Béďova splynutí před sebou (lépe řečeno pod sebou) jako na dlani, „to mi ani Adélka nebude věřit, až ji to budu vyprávět.“ Pak si ale řekl, že pokud má být odznak „Vzorný opylovač“ skutečně zasloužený, musí se ještě dnes činit a hned nato se usilovně vrhnul do další práce.

Následujícího dne přišly na pole děti, které podivný obraz našly. Obraz děti zaujal, a proto jej odnesly do základní umělecké školy v blízkém městečku, kde byl jako odstrašující příklad vystaven. Není bez zajímavosti, že i přes silnou konkurenci si právě tento obraz mezi návštěvníky školy vysloužil přezdívku „Mazanice století“.