Pět univerzálních zbraní druhé světové války – dokončení

Popis pěti zbraní, které díky své univerzálnosti ovlivnily dějiny druhé světové války a staly se legendami.

Stejně jako v předcházejících dvou dílech obsahuje i závěrečné pokračování seriálu výběr pěti zbraní, které si díky své variabilitě, všestrannosti, univerzálnosti a dalším kvalitám vydobyly legendární status. Než se k nim však dostaneme, nebude na škodu zmínit také několik zbraní specializovaných, nekonvenčních, či atypických. I ty jsou k vedení bojových operací potřebné, ne vždy se však jejich tvůrcům podaří správně odhadnout, za jakých okolností a proti jakému protivníku budou nasazeny. Vojenské dějiny proto znají mnoho příkladů těchto zbraní, jejichž bojová kariéra byla krátká a neúspěšná nebo přinejmenším velmi problematická.

Mezi zklamaní tak můžeme zařadit např. věžový stíhací letoun Boulton Paul Defiant nebo mamutí tanky všeho druhu od Char 2C přes T-35 až po Maus. Větší přínos se očekával i od plovoucích tanků T-37, T-38 a T-40, výsadkových tanků Tetrarch a M22 Locust nebo raketových stíhaček Me 163 Komet. Nalézt ale samozřejmě na druhé straně lze i řadu úspěšných specializovaných zbraní, mezi které patří např. obojživelná pásová vozidla LVT, noční stíhací letoun He 219 Uhu nebo pistole s integrovaným tlumičem Welrod a puška FG 42. To však nemění nic na skutečnosti, že prim ve druhé světové válce hrály zbraně všestranné, které bylo možné použít v nejrůznějších myslitelných podmínkách. Takových je i posledních pět zbraní tohoto seriálu.

Terénní automobil Jeep Willys MB

Jeep sloužil na všech frontách druhé světové války jako mimořádně univerzální terénní automobil. Využít ho bylo možné např. jako štábní, spojovací a průzkumné vozidlo, mobilní platformu pro kulomet nebo lehký dělostřelecký tahač. USA jej v obrovských počtech dodávaly nejen svým vlastním ozbrojeným silám, ale také armádám svých spojenců, především Britům a Sovětům.

Vzhledem k dodnes přetrvávající velké popularitě jeepu jej vlastně ani není nutné více představovat. Zajímavější je proto spíše pohled na jeho druhoválečné protivníky a souputníky. Britové vlastní vozidlo stejných vlastností nevyráběli. Kromě jeepu se v jejich výzbroji nacházela různá vozidla např. Austin 10 Tilly, Ford C11ADF nebo Humber Super Snipe, která ale neměla pohon všech kol a nebyla tak univerzální. Pokud jde o SSSR, ten sice vyvinul vozidla obdobné kategorie, tj. GAZ-64 a jeho nástupce GAZ-67, ty však kvalit jeepu nedosahovaly a ani se jich nevyrobil dostatečný počet, který by dokázal uspokojit potřeby sovětských jednotek.

Ani mocnosti Osy podobně univerzálním vozidlem s výjimkou „kaďouru“ VW 82 nedisponovaly. VW 82 přitom ani neměl pohon všech kol, místo něj ale úspěšně využíval uzávěrku zadního diferenciálu. Kübelwagen však jeepu nemohl stačit v počtu vyrobených kusů a německá armáda se musela po celou dobu války spokojit s velmi různorodým vozovým parkem, do kterého patřily např. Horch 901, Hanomag 20B, BMW 325, Tatra 57 K, Tempo G1200, štábní VW 87, obojživelný VW 166 Schwimmwagen (vozy VW 82, 87 a 166 byly technicky spřízněné, poslední dva již měly pohon všech kol) a další. V podobné situaci jako Němci byli i Italové, kteří jako svůj hlavní typ využívali Fiat 508 CM, a Japonci, kteří se kromě jiných modelů spoléhali na pozoruhodné průzkumné vozidlo typ 95 Kurogane s pohonem všech kol.

Plukovní minomet vz. 38 ráže 120 mm

Mnoho zbraní, které byly nasazeny ve druhé světové válce, je dodnes všeobecně známých. Týká se to např. pěchotní výzbroje, tanků, letadel nebo bitevních lodí. Mezi zbraně, které dnes patří spíše mezi ty opomíjené, patří zcela určitě minomety. Druhá světová válka přitom nebyla jen válkou pěchotní, tankovou, leteckou nebo námořní, druhá světová válka byla i drsnou válkou minometů. Ty v sobě spojovaly několik velmi vítaných vlastností – jednoduchou konstrukci, nízkou hmotnost, vysokou kadenci, velkou účinnost a střelbou horní skupinou uhlů.

Jedním z nejlepších minometů druhé světové války byl sovětský vz. 38 (PM-38). Nepopiratelným argumentem tohoto minometu, který uznával každý německý pěšák, byla schopnost vystřelit za minutu až 15 střel ráže 120 mm, a to do vzdálenosti až šesti kilometrů. Této zbraně se v období 1939-1945 vyrobilo v SSSR přibližně 52 000 kusů. V roce 1944 byla zahájena výroba dokonce ještě těžšího typu vz. 43 (MT-13) ráže 160 mm.

Němci podobnou zbraň na začátku války neměli, což je vedlo k okopírování minometu vz. 38 a zavedení jeho výroby pod označením Granatwerfer 42 (rovněž ráže 120 mm). Výroba probíhala až do konce války v Brně, celkem německá armáda obdržela 8461 kusů. Munici bylo možné používat německou i sovětskou. O univerzálnosti Granatwerferu 42 (a samozřejmě také jeho sovětského vzoru) svědčí mimo jiné i to, že dokázal částečně nahradit i těžké pěchotní dělo sIG ráže 150 mm, jehož výroba byla podstatně dražší a pomalejší. Po válce, ve které se oba minomety velmi osvědčily, čekala na minomet PM-38 i jeho německý protějšek ještě mnohaletá kariéra v různých lokálních konfliktech.

Lehký tank LT-38

Československý tank LT-38 nepochybně patřil k nejvíce užitečným zbraním druhé světové války. Jakmile si Němci uvědomili jeho kvality, urgentně jej pod označením Pz. 38(t) zavedli do své výzbroje a s jeho pomocí zvítězili v Polsku, Beneluxu, Francii a Jugoslávii. V té době patřil nejen k nejlepším lehkým tankům na bojišti, ale k nejlepším tankům vůbec. Bojová hodnota LT-38 se nicméně začala rychle snižovat po zahájení útoku na SSSR v červnu 1941, kde LT-38 musel čelit daleko těžším a výkonnějším tankům T-34 a KV-1.

Němci se ale kvalitního tanku LT-38 nehodlali vzdát, jeho podvozek byl až do konce války využíván jako platforma pro nejrůznější účely. Bylo to především samohybné dělo Grille (ve dvou dost odlišných verzích Ausf. H a Ausf. K) vyzbrojené houfnicí sIG 33 ráže 150 mm, samohybné protiletadlové dělo Flakpanzer 38(t) vyzbrojené kanonem Flak 38 ráže 20 mm a stíhač tanků Marder III (stavěný ve třech hlavních variantách), který byl pozoruhodnou kombinací podvozku českého původu, kořistního sovětského kanonu F-22 ráže 76,2 mm (později vyrobené kusy byly nicméně již vyzbrojeny německým kanonem Pak 40) a německé koncepce protitankového samohybného děla s otevřeným prostorem pro osádku Panzerjäger.

Vrcholem samohybných děl na podvozku LT-38 byl však až stíhač tanků Jagdpanzer 38 (Hetzer), který své osádce mohl poskytnout plně uzavřený prostor, relativně silný čelní pancíř, velice nízkou výšku a výkonný kanon Pak 39 L/48. Jednalo se tedy o velice účelnou a promyšlenou konstrukci, kterou bylo možné s využitím dostupných komponentů vyrábět ve velkých počtech a která přitom mohla uspět proti středním a případně i těžkým tankům protivníka. Počet vyrobených hetzerů (2584 kusů) nakonec značně překonal i počet vyrobených tanků LT-38 (pro potřeby německých ozbrojených sil 1414 kusů).

Střední tank T-34

Univerzálnost legendárního tanku T-34 by bylo možné doložit mnoha různými způsoby. Mezi ty nejvíce názorné patří porovnání období jeho výroby s ostatními tanky Rudé armády, popř. s tanky ostatních armád. Výroba T-34 probíhala v SSSR od roku 1940 až do roku 1946. Ve stejném období bylo v SSSR vyráběno několik různých typů lehkých tanků (především T-60 a T-70) a zároveň byla v tomto období výroba lehkých tanků (v roce 1943) zcela ukončena. Výrobě několika typů (především KV-1, IS-1 a IS-2) se nevyhnul ani segment těžkých tanků. T-34 si naproti tomu udržel vysokou bojovou hodnotu až do konce druhé světové války, přestože si musel vystačit jen s dílčími modernizacemi. Na konci války přitom čelil tigerům, panterům a samohybným dělům s výkonnými protitankovými kanony, zatímco v červnu 1941 se tanku T-34 nevyrovnaly ani nejpokročilejší německé typy, tj. Pz. III a Pz. IV.

Na roveň T-34 se svým významem tak může postavit pouze americký M4 Sherman. Oba byly vyrobeny v desetitisících exemplářů, oba se ve svých armádách staly univerzálním bojovým prostředkem, oba z druhoválečných obrněnců nejvíce odpovídají pojmu „střední tank“. Na rozdíl od M4 sice T-34 v době druhé světové války nebojoval na poušti, v džungli nebo v jiných exotických oblastech, to však částečně napravil v roce 1945 v Mandžusku a definitivně dohnal v 50. a 60. letech, kdy byl bojově nasazen v Koreji, na Blízkém východě, ve Vietnamu, na Kubě a na dalších místech. Širokého nasazení se dočkal i podvozek T-34, který se stal základem pro samohybná děla (SU-122, SU-85 a SU-100) a pro mnoho dalších speciálních vozidel.

Víceúčelový bojový letoun Junkers Ju 88

Na vývoj letecké techniky měla druhá světová válka naprosto zásadní dopad. Zatímco na začátku války byly dvouplošníky stále ještě naprosto běžnou součástí výzbroje (stíhací letouny Avia B-534, Gloster Gladiator, Fiat CR.42 Falco, Polikarpov I-153 Čajka, střemhlavý bombardovací a bitevní Henschel Hs 123, torpédový Fairey Swordfish), na jejím konci již byly bojově nasazeny proudové stíhače (Messerschmitt Me 262 Schwalbe, Gloster Meteor, P-80 Shooting Star) a bombardéry (Arado Ar 234 Blitz).

To ale neznamená, že by se zároveň nevyskytovaly letouny, které by nebyly intenzivně a v první linii využívány od prvního až do posledního dne války. Příkladem takového letadla je německý Junkers Ju 88, který sice byl původně vyvinut jako bombardér, avšak během své válečné kariéry se díky své variabilitě a univerzálnosti dočkal také mnoha jiných rolí. Kromě verzí bombardovacích (Ju 88A, Ju 88S), existovaly také verze cvičné (Ju 88A-3/A-7/A-12/A-16), průzkumné (Ju 88A v průzkumném provedení, Ju 88D, Ju 88H, Ju 88T), torpédové (Ju 88A-17), těžké/noční stíhací (Ju 88C), noční stíhací (Ju 88R, Ju 88G) a bitevní (Ju 88P). Kromě toho byl Ju 88 využíván i jako létající puma v rámci projektu Mistel.

Díky vysokému počtu verzí byl Ju 88 schopen plnit velmi širokou paletu úkolů a mohl se v tomto ohledu směle měřit s britským Mosquitem. Pro Luftwaffe byl Ju 88 naprosto nepostradatelný letoun, není tedy překvapivé, že celkem bylo vyrobeno 14 882 kusů ve více než 50 verzích (některé z těchto verzí nicméně vznikly přestavbou již vyrobených letadel). Na počtu kusů jednotlivých provedení lze také názorně dokumentovat, jak se válka pro Německo vyvíjela. V ofenzivním období dominovala bombardovací verze Ju 88A, v letech 1944-1945 již jednoznačně noční stíhací Ju 88G.