Silné názory jako trend dnešní doby

Silné názory a kategorické postoje jsou trendem dnešní doby. Vidíme je všude, kam se podíváme. Přímo v popisu práce mají silné názory politici a bojovníci kulturních válek, velice ráda se silnými názory prezentuje kulturně-mediální elita. Silné názory a kategorické postoje ale snadno zaznamenáme i v dalších sociálních vrstvách a skupinách. Internetová éra, která nás nepřetržitě zásobuje nekonečným množstvím informací a hodnotících soudů, z nás vyrábí instantní odborníky se silnými názory téměř na vše.  

Silné názory nejsou a priori špatné. Právě naopak silné názory jsou v lidském životě potřebné. Motivují nás, dodávají nám energii, a ukazují nám směr dalšího postupu. Jenomže – stejně jako cokoliv jiného – i ony jsou nejen dobrým sluhou, ale také špatným pánem. Není proto vůbec na škodu vrátit se v kontextu dnešních silných názorů ke kořenům evropské filozofie a připomenout si Sokrata a jeho okřídlený (a pouze údajný) výrok: „Vím, že nic nevím.“

Za Sokratových slov lze vyvodit, že čím více o dané problematice víme, tím více si uvědomujeme, kam jsme ještě nepronikli a kolik nám toho ještě zůstává utajeno. Jeho výrok bychom proto měli mít neustále na paměti, neboť je velice snadno možné, že naše silné názory, kterými se tak vehementně oháníme a zaštiťujeme, nejsou ničím jiným než pouhými nepodloženými dohady a dojmy.    

Sokratův výrok nicméně skýtá i jedno nebezpečí, které je ukryto v jeho doslovnosti. Pokud bychom si jeho výrok vzali k srdci příliš doslovně, nemohli bychom na tomto světě přežít. Neustále bychom tonuli v pochybnostech, co je skutečné a co je jen naší představou, co je výkladem světa správným a co nesprávným, čemu vlastně můžeme důvěřovat. Vždyť Sokrates nám přece sděluje, že nevíme nic. 

Jednou z cest k pevnému a jasnému bodu, kterou lze překonat relativizaci racionálního poznání předkládá René Descartes, když nám říká, že: „Pochybování je začátkem moudrosti.“ Pochybnosti jsou tedy plně na místě, jsou zásadním předpokladem k systematickému a metodickému poznávání světa, a nikoliv branou negativismu a nihilismu.  

Ani Descartes nás však nemůže zcela spasit. Rozpor mezi přirozenou lidskou potřebou porozumět světu a zároveň nemožností tohoto porozumění plně dosáhnout, v nás vyvolává potřebu různých (nutně) zjednodušujících transcendentních konstrukcí, které překračují hranice racionálního poznání. Důvodem k tomu je naše existenciální neochota smířit se s myšlenkou, že žijeme ve světě, kterému rozumíme jen velmi částečně.  

Než se smířit s existencí neproniknutelného a nikdy nepoznatelného mysteria světa, je pro nás mnohem pohodlnější vybudovat si ochranný val sestávající z jen částečně podložených nebo zcela nepodložených silných názorů. Jak je uvedeno výše, ty mohou sehrávat v lidském životě i velmi pozitivní roli, avšak zároveň také hrozí, že se zvrhnou např. do jediné správné interpretace dějin nebo do různých militantních ideologií.

Jak si se silnými názory a militantními ideologiemi poradí lidstvo v budoucnosti lze jen těžko předjímat. Příliš velkými optimisty však nebuďme. Vždyť už Georg Wilhelm Friedrich Hegel věděl, že: „Co však zkušenost a dějiny učí, je to, že národy a vlády se nikdy ničím z dějin nepoučily a nikdy nejednaly podle poučení, které by z nich mělo být vyvozeno.“