10. výročí úmrtí Václava Havla

18. prosince 2021 uplyne již deset let od smrti Václava Havla. Je nepochybné, že památku našeho prvního polistopadového prezidenta bychom si měli důstojně připomenout. 

Lze proto jen doufat, že média k tomuto výročí přistoupí s rozvahou a rozumem. Méně je totiž někdy více a zbytečně megalomanské běsnění médií (zejména těch veřejnoprávních) může napáchat více škody než užitku. Nechme se tedy překvapit, čeho všeho se v prosinci dočkáme.  

Ať už však bude mediální připomínka tohoto výročí jakákoliv, jisté je jedno. Bez ohledu na nějaká výročí je s námi Václav Havel prakticky neustále. Jako nejvýraznější český politik období po roce 1989 je téměř nepřetržitě někým chválen, kritizován, vynášen do nebes a vláčen bažinami. Pokud bychom zůstali u politiků, tak lze kupříkladu zmínit, že velkým kritikem Václava Havla byl ex-předseda KSČM Miroslav Grebeníček.

Velký ideový spor svedl s Václavem Havlem Václav Klaus, který hlasitým kritikem jeho politiky a jejich principů zůstává dodnes. Naopak k odkazu Václava Havla se (poněkud neurčitě) hlásí Andrej Babiš, kterému je však v tomto ohledu vyčítáno, že to dělá jen kvůli tomu, aby vypadal lépe v očích veřejnosti, a ve skutečnosti si myslí své. Naproti tomu nic takového nikdo nevyčítá Vítu Rakušanovi, který se ve svém videu zveřejněném krátce před letošními volbami národu vyznává ze svého niterného vztahu a hlubokých sympatií k našemu prvnímu porevolučnímu prezidentovi.             

Většina hodnocení se ale týká Havla politika, nikoliv Havla dramatika. A to je škoda, neboť mezi státníky sice umělce čas od času najdeme (herci Ronald Reagan a Volodymyr Zelenskyj, klavírní virtuos Ignacy Jan Paderewski), prezidentů dramatiků je ovšem, pokud je mi známo, opravdu pomálu. Na rozdíl od jiných politiků tedy v případě Václava Havla máme možnost studovat nejen jeho konkrétní politické kroky, rozhovory, projevy, ale také divadelní hry a další umělecká díla, ve kterých nám Václav Havel nabízí svůj pohled na svět.

Vzhledem k tomu by samotného Václava Havla jistě potěšilo, pokud bychom si jej připomněli nějakou jeho divadelní hrou. Unikátní pozici mezi nimi zaujímá Odcházení. Je totiž psaná v době, kdy už Václav Havel nebyl prezidentem. Zkušenosti z politiky mu ale samozřejmě zůstaly a v Odcházení proto můžeme vidět syntézu obou Havlů – politika i dramatika.

Hra sice byla v roce 2010 pod vedením samotného Václava Havla zfilmována a tedy zpřístupněna i lidem, kteří svůj volný čas nevyužívají k návštěvě divadelních představení, je ale nutné si přiznat, že pro současného televizního diváka není příliš stravitelná. A není tedy ani divu, že reakce vyvolala různorodé. Myslím si však, že např. přestylizovanost a teatrálnost se filmové podobě vytýká neoprávněně. Je to totiž stále především divadelní kus, a teprve potom film.

Jakmile si toto uvědomíme, můžeme se již plně položit do hry samotné a žasnout nad schopností Václava Havla předjímat to, co bylo v době psaní hry teprve hudbou budoucnosti, ať již se jedná o různé manipulativní metody novinářů, policejní zásahy nebo nástup politiků a stran, u nichž není příliš jasné, jaké jsou jejich skutečné záměry a cíle (i když je potřeba uznat, že to jsou témata, která jsou aktuální v podstatě už od počátku vývoje moderní demokracie). Toto neblahé proroctví, které Odcházení obsahuje, ale není ani zdaleka jedinou silnou stránkou této hry. Tou je i neschematické vykreslení postav, odkazy na Višňový sad a Krále Leara, skvělé vystižení nesamozřejmé samozřejmosti a především všeprostupující autorova schopnost sebereflexe a sebeironie.      

Jean-Paul Sartre obdržel v roce 1964 Nobelovu cenu za literaturu, kterou však odmítl s tím, že spisovatel nesmí dopustit, aby se z něj stala instituce. Václav Havel toto Sartrovo rozhodnutí kritizoval jako prázdné gesto. Cen za své dílo si vážil, Odcházení nám nicméně dokazuje, že ani on by nebyl příliš rád, kdyby se z něj instituce stala.

S Václavem Havlem jsme se rozloučili již před 10 lety, jeho památku si lze v prosinci připomenout mnoha způsoby. Já si jej připomenu nadčasovou divadelní hrou Odcházení.