Žena, které život řídil Bill Gates a myčku jí zapínal čip v mozku

Zřejmě každý má občas pocit nesvobody nebo mu připadá, že je ve vleku událostí, které nemůže ovlivnit. Potom má tendenci obviňovat druhé z věcí, co se mu nelíbí. Většinou však existuje jenom jeden člověk, který za ně může.

V prostorné místnosti, vymalované na bílo, čekalo společně se mnou asi padesát lidí. Všichni v rouškách. Od úředníků nás oddělovala zvukotěsná přepážka s mléčným sklem, za nějž nebylo vidět. Pouze se dalo tušit, že zde v době oběda čekající vyřizovaly dvě starší dámy, které do počítačů ťukaly pravděpodobně stěží dvěma prsty. Na světelné tabuli svítilo červeně číslo šedesát pět a já v ruce žmoulal lístek s devadesátkou. Jak na potvoru jsem čtečku s kvalitní literaturou zapomněl doma, proto můj prst běhal bezmyšlenkovitě po displeji chytrého telefonu a roloval zprávy z domova i světa. Vzhledem k negativním titulkům mi chyběla odvaha některou otevřít.   

Všechny okolnosti svědčily o tom, že zde strávím minimálně hodinu v nudě k uzoufání. Tak jako ve všech úředních záležitostech, i tentokrát nechala většina národa výměnu řidičských průkazů na poslední chvíli. Opět se ukázalo, že není dobré plout s proudem, ale bylo už pozdě. Nařízené rozestupy nebylo možné dodržet a tak, přes roušky a desinfekci u hlavních dveří, se dalo čekat, že dojde k nedobrovolnému promoření části místního osazenstva. 

Na židli po mé pravici seděla hezká štíhlá žena kolem čtyřicítky v modré halence a sukni dlouhé až ke kotníkům. Přes kolena si přehodila kabátek, který oběma rukama z nervozity pomačkávala. Krátké černé vlasy měla ostříhané na kluka a obličej ji zakrývala jednorázová zelená ústenka. Její oči stejné barvy poletovaly po místnosti jako dva holoubci. Každou chvíli se podívala na někoho jiného a občas přešla k oknu. Pokaždé to vypadalo, že by se nejraději vyklonila ven. Zdálo se, že má z něčeho strach.

Zřejmě jsem ženě jako jediný v místnosti přišel důvěryhodný, protože se ke mě najednou obrátila a zašeptala: "Zase vypouští vir, viďte?"

Nevěděl jsem o čem mluví. Ukázala rukou k oknu. Venku se líně povalovala mlha, jako pohádkový Honza na peci. Předešlý den silně pršelo a městský úřad se nacházel v údolí.

"Dobrý den. Kdo ho vypouští?" zeptal jsem se.

"Oni," odpověděla bez pozdravu.

"Kdo, oni?" nebylo mi jasné.

"No, oni. Nevidíte tu mlhu?"

Žena sice působila sympaticky, ale nerozuměl jsem tomu, co říká a raději jsem mlčel.

Chvíli nemluvila, než znova spustila. "Dělají to úmyslně. Řídí počasí, aby na nás mohli páchat experimenty a ovládat nás přes čipy."

Aha.

Alespoň si zkrátím dobu čekání, pomyslel jsem si. "Promiňte, jen pořád nevím, kdo to dělá. Kdo jsou oni?"

"Přece oni," zavrtěla nade mnou soucitně hlavou. "Lidi, kteří stojí za vládami na celém světě. Hlavně on, jehož jméno se nesmí vyslovit."

"Kdo?"

Naklonila se k mému uchu a zašeptala: "Bill Gates". 

"Jenom on?"

Podívala se, jako kdyby se bavila s hlupákem, vlastně já si v tu chvíli tak připadal. Řekla: "Existuje snad ještě někdo prachatější?"

Pokrčil jsem rameny.

"Víte přece, že v jeho laboratořích vznikl vir, kvůli kterému nosíme všichni roušky. Jedna moc chytrá paní doktorka v televizi říkala, že je umělý. Oni ji za to nemilosrdně pronásledují. Asi dostala strach, protože najednou začala tvrdit, že virus zmizí do vánoc. Vánoce se blíží a..." kývala vzrušeně hlavou. Jestli jsem před chvílí pochyboval, teď už ne. Narazil jsem na dalšího člověka, který má vlastnost rozlézající se v dnešní době rychleji než vir. Ona prostě ví.

"Hm, v tom případě by bylo lepší nenosit ústenku, ale nějaký kvalitní respirátor," řekl jsem a ukázal prstem na její roušku.

Chvíli přemýšlela, než odpověděla: "Byl jste na testech?"

Kývl jsem. "Ano."

Rozhlédla se, jestli nás někdo neposlouchá. "Já taky," zašeptala, "při odběrech nám strčili nosem do hlavy čip. Teď už na rouškách vůbec nezáleží. Víte, proč jsme tady?"

"Ne, nevím," byl jsem zvědavý, jak to bude dál.

"Výměna řidičáků je záminka. To je náhodička, že ji naplánovali znova na tento termín, že? Jakmile projdete kolem tam té tabule, tak čip se sám aktivuje."

Na světelné tabuli se rozsvítilo číslo sedmdesát. Vstala: "Mohl byste mi prosím pohlídat kabát?" Odešla za přepážku.

Když se vrátila, vzala si kabát do ruky a sehnula se ke mě: "Hotovo."

"Jak poznám, že čip aktivovali?" zajímalo mě.

"To poznáte. Čip prý zapíná nebo vypíná zničehonic různá elektronická zařízení v domácnosti. Třeba ledničku, pračku nebo myčku."

A za určitých okolností se s ním dá bezkontaktně ovládat družice, chtělo se mi říci, ale držel jsem se.

Na rozloučenou spiklenecky mrkla: "Mějte se pane." Otočila se k ostatním lidem v místnosti a pohrdavě s ironií v hlase zašeptala: "Společně to zvládneme. Ovečky."

Při cestě domů jsem za volantem přemýšlel, zda existují náznaky, že můj život řídí Bill Gates. Ráno se mi v posteli chtělo ještě hodinu ležet a tím pádem se celý den nedařilo nic stíhat. Později jsem se k obědu rozhodl ne pro svíčkovou, ale pro salát, takže ve tři odpoledne mě přišel navštívit hlad. Rád dělám svou práci, dávám do ní všechno a potom bývám večer unavený. Mám hypotéku a z toho důvodu bydlím ve vlastním, díky čemuž jsem zadlužený až po uši. Líbí se mi kde žiji a ze země, kterou miluji a v níž mám rodinu, nikdy a za žádnou cenu neodejdu. I kdyby v jejím čele stál Kim Čong - il.

Žádná volba není zadarmo a stojí pohodlí, peníze nebo jinou oběť. Život se skládá hlavně z malých každodenních rozhodnutí, které  činím z vlastní vůle, protože poslouchám své srdce. Oni neřídí moje výběry spánku, oběda, práce, hypotéky a dokonce ani země ve které chci žít. 

Po příchodu domů jsem se u dveří přezul a dal bundu na věšák. V kuchyni visí na protější stěně od kuchyňské linky skříňka, do které si ukládám doklady. Otevřel jsem ji a položil do ní tašku, která mimo občanky, pasu, kartičky zdravotní pojišťovny a několika bankovních karet, obsahovala i zbrusu nový řidičský průkaz.

Najednou se ozvalo cvaknutí a následně tiché vrnění. Otočil jsem se.

Na vestavěné myčce v kuchyňské lince se rozsvítil displej a začala se do ní napouštět voda....

Píseň Hlupáku, najdu tě, zpívá Jan Čenský. Z televizního filmu "Princové jsou na draka." Zdroj: YouTube.cz:

Úvodní fotografie z Pixabay.com:

http://https://pixabay.com/cs/photos/youtuber-blogger-scen%C3%A1rista-zoufal%C3%BD-2838945/