Láskyplné hřbitovní poznání s hezkými slovy pro milovaného

Svým nejbližším říkáme tak málo hezkých slov. Abychom k tomuto poznání došli potřebujeme buď čas nebo náhlou událost. Třeba smrt.

   Stiskl jsem kliku železné brány. Měla asi dva metry vysoká křídla, umělecky povedená. Držela mezi dvěma zděnými sloupy z obyčejných červených cihel. Brána i sloupy působily starobyle, ale ne tak zelený drátěný plot, který na ně navazoval. Ten byl naopak velmi moderní a kazil celkový dojem prostoru, do kterého jsem právě vstupoval.

   Po zaklapnutí brány následovala chůze po cestičce z drobného štěrku, lemované nízkým obrubníkem. K důkazům, že místní údržba se neflákala, patřila samotná brána. Vůbec neskřípala, jak měla dokonale promazané panty. Kolem skvěle upraveného chodníku se vinul vzorově ostříhaný Zimostráz vždyzelený, lidově řečený krušpánek. Mezi jednotlivými hroby se nacházel důkladně zastřižený anglický trávník. Přílišná pečlivost o celkový prostor vedla k jednoznačnému dojmu: příliš umělé. Nevím, zda by z tohoto hodnocení měl správce hřbitova radost.

   Ocitl jsem se před svým hrobem, kde už napořád odpočívali dva mí předci a nedávno zesnulá přítelkyně. Mým místem věčného spánku se měl teprve stát. Nejvyšší nahoře nám vymezil deset let společného života bez dětí, snad proto nás nikdy nenapadlo stvrdit vztah i úředně. Pohřeb proběhl před týdnem a já sem od té doby chodil každý den. Kopec čerstvě vykopané hlíny stále páchl zeminou a ani po třídenním dešti nevypadal, že by chtěl slehnout. Až by se tak stalo, nahoru měl přijít drobný bílý štěrk.

   Zatím jen kameník stihl namalovat na náhrobek její jméno zlatým písmem a připevnit fotografii. Se sklopenou hlavou jsem vzpomínal na naše poslední společné dny v Egyptě, kam se vždy toužila podívat. Před smrtí si přála vidět pyramidy, Dělala si legraci, že v minulém životě byla královnou Nefertiti a vážně mi říkala, že až odejde, zase se jí stane a bude mě chodit strašit. Za týden po našem návratu si ji definitivně vzala rakovina. Doufám, že ji odnesla zpátky do starověkého Egypta.

   Slzy mi tekly po tváři. Snad je trochu zakryla kapuce bundy natažená na hlavu, protože chlapi přece nepláčou.

   Od ráno svítilo jarní slunce, i když zatím nijak prudce. Taky foukal silný  a nepříjemný vítr, který náhle odněkud přivál několik slov. Letěly jako vlaštovky a když dorazily, stal se z nich nezřetelný šepot.  Utřel jsem si obličej hřbetem ruky a otáčel se kolem své osy, abych našel osobu, která na mne možná mluvila.

   O tři hroby dál stála o něco málo starší žena než já. Měla na sobě modré rifle a tmavou bundu. Bílé tenisky na nohou na sobě nesly zřetelné stopy bláta. Ženiny nakrátko ostříhané vlasy odhalily krk, stejně štíhlý jako její tělo. Po hezkém obličeji ji stékaly slzy, podobné mým. Vítr je rychle vysušoval. Ženy plakat mohou, pomyslel jsem si. Všimla si, že ji pozoruji, rychle se otočila a odešla pryč.

   Když jsem druhý den zase otevíral bránu hřbitova, silně pršelo. Tentokrát muselo být jedno, zda mám či nemám nataženou kapuci, protože na obličeji déšť nebo slzy nejdou rozpoznat. Voda, jako voda.

   Ona stála opět o tři hroby dále. Ten její byl zakrytý lesklou černou mramorovou deskou. Procházel jsem okolo ní a slyšel ženu opět tiše mluvit. Nenápadný pohled na náhrobní desku mi řekl, že truchlila za partnerem, patrně starším než ona.

   "...šikovný....neobešla bych se...jsi...." Víc jsem nezaslechl, byť moje uši byly nataženy jako vojenský radar. Neměla deštník, ani bundu s kapucí a tak odešla brzy. Voda, padající z nebe, ženu musela mírně šlehat do obličeje. Jestli zase plakala, nevím.

   Od té doby jsem jí potkával každý den. Za každého počasí. ať pršelo nebo foukalo či svítilo slunce. Na hřbitově jsem se stavoval vždy cestou z práce domů a o víkendech chodil ve stejný čas. Žena stála pokaždé rozkročená u svého hrobu a potichu šeptala. Jednu věc jsme měli společnou.

   Ani jeden z nás se nikdy na druhého neusmál.

   Za měsíc jsem zase procházel kolem ní. Obvykle jsme se pozdravili lehkým pokývnutím hlavy. Tentokrát jsem řekl nahlas: "Dobrý den."

   "Dobrý den," odpověděla a zněla překvapeně.

   "Mohu se vás na něco zeptat?"

   Pokrčila rameny a nepřítomně pozorovala pána na fotografii na náhrobní desce "svého" místa odpočinku.

   Trochu jsem se ošíval. "Je mi trošku trapně. Určitě víte, že hrob ke kterému chodím, je támhle."

   Trpělivě čekala, co ze mně vypadne.

   "Víte," hledal jsem těžce slova, "občas vás zaslechnu, jak mluvíte. Ale nemyslete si, nešmíruji vás!"

   Chvíli mlčela. "Mluvím nahlas s manželem. On mlčí." V očích se ji zaleskly slzy.

   "Ne, ne, ne," nejradši bych si dal pár facek. "Nezlobte se, promiňte." Rychle jsem odešel.

   Následující den svítilo od rána slunce. Venkovní teplota dosahovala skoro dvaceti stupňů, jaro přišlo dříve. Hřbitov obklopila bílá záplava. Všude okolo se totiž rozkládaly sady, převážně švestkové a třešňové. Stromy vykvetly naráz, jako kdyby chtěly nebožtíkům poskytnout příjemnou a voňavou peřinu. Všechno kolem hučelo, to včely sbíraly pyl. V pozdním odpoledni zpívali ptáci, kteří se patrně snažili překřičet to mrtvolné ticho. I na hřbitově může být krásný den.

   Stál jsem opět nad hrobem se svými vzpomínkami a najednou za sebou uslyšel: "Nelekněte se, prosím. Dobrý den."

   Stejně jsem se lekl. "Spíše dobré odpoledne. Jak se dnes máte?"

   Povzdechla. "Když jsem tady, tak smutně."

   "Za včerejšek se omlouvám. Nebylo mým úmyslem vás rozrušit."

   "Nic se neděje.  Je to dlouho, co manžel odešel a přece mi přijde, že je to krátce. Chci mu říci všechno, co jsem nestihla."

   Nerozuměl jsem. "Nevím, jestli vás úplně chápu."

   Pokračovala: "Zpočátku jsme si hodně povídali. Potom zamilovanost opadla a s tím ochladly i naše rozhovory. Řešili se praktické věci, problémy, sdíleli společné radosti i strasti. Avšak zapomněli jsme, co bylo na začátku vztahu."

   "Na co jste zapomněli?" zajímalo mě.

   "Nechválila jsem ho, za všechny dobré věci, které za den udělal. Neříkala mu, jak je pro můj život důležitý. Nepověděla, jak jsem na něho hrdá, že ho mám. Ani jaké mám štěstí, že jsem ho ve svém životě potkala a jak jsem kvůli němu šťastná."

   Přistoupila blíž a podívala se mi do očí. "Co vy? Říkal jste své ženě všechny tyhle věci? Nejen, že ji milujete. Rozumíte?"

   Ptala se chvatně a dychtivě. Jako kdyby se chtěla přesvědčit, že není na světě sama, kdo svému partnerovi neřekl všechno, co měl.

   Bodlo mne u srdce. Mojí odpovědi se nedočkala. Sklopil jsem hlavu a díval se do země.

   "Vidíte," řekla. "Proto sem chodím každý den. Říkám manželovi všechna krásná slova, kterému jsem mu dříve neřekla. O kterého jsem ho ošidila."

   Potom beze slova odešla.

   Stál jsem nad hrobem a plakal. Chlapi taky brečí, když jim některé věci dojdou. V hlavě se mi najednou honily vzpomínky na všechny ty nesmysly. Drahé večeře, vypité sklenice vína, luxusní dovolené nebo hledání nejvýhodnější finanční investice.

   Teprve u jejího hrobu jsem ze sebe začal chrlit všechna hezká a potěšující slova, která měla slyšet předtím, než zemřela. Místo drahých večeří, vypitých sklenic vína, luxusních dovolených nebo hledání nejvýhodnějších finančních investic.

   Život letí příliš rychle. Láskyplná slova bychom si neměli šetřit až na chvíli, kdy budeme stát nad hrobem svého milovaného.

   Možná nás uslyší, ale možná taky ne a možná by to všechno slyšel radši ještě tehdy, když žil.

   Psáno pro Blogosféru v dubnu 2024 

   Náhledový obrázek: Pixabay.com