Retrokoutek

Vzpomínky obnovují v naší mysli zážitky z minulosti. Nejsou přesným odrazem reality, protože máme tendenci si je vylepšovat a na špatné věci zapomínat. Jsou důležité nejen pro naše vnitřní pocity, ale i pro naše zdraví. 

   Většina z nás má obavy ze stáří. Není divu, modla krásného mládí, dokonalého zdraví a úžasného života nás obklopuje všude, kam se jen podíváme. Ovšem ať chceme či ne, každý z nás se stane seniorem, jde o přírodní zákonitost, která se obejít nedá. Ve své podstatě nejde o nemoc, ale je pravdou, že stáří nemoci přináší. Současná lékařská věda pokročila natolik, že se jí významně daří prodlužovat lidský věk. Léčí však tělo, nikoliv duši nebo chcete-li vědomí. A tak se objevují nemoci, které ještě před pár desetiletími nebyly. Dříve lidé více umírali třeba na infarkt, stařecká demence nebyla častá. 

   Dnes je to horší. Německý lékař Alois Alzheimer poprvé popsal nemoc dle svého jména v roce 1907, tehdy byla ojedinělá. Narušuje mozek, způsobuje potlačení myšlení, paměti a úsudku. Je nejčastější příčinou demence, která vede ke každodenní závislosti na pomoci dalšího člověka. Jak se budou vyvíjet další metody uzdravující naši tělesnou schránku, náklady na tuto závažnou chorobu porostou. Bude čím dál tím víc představovat problém nejen zdravotní a ekonomický, ale i sociální a právní. Jakoby nám tím příroda říkala, že demence je cena za to, že se lidstvo pokouší stáří porazit.

 Ještě ve čtyřicátých letech minulého století se běžně říkalo starobinec, pak domov důchodců, dnes se říká středisko péče o seniory nebo dům spokojeného stáří, dokonce se objevuje dům spokojeného žití. Všímáte si, jak to stále lépe zní? Názvy neodráží zkvalitňování péče a zlepšující se vybavení těchto zařízení, o kterém se generacím před námi ani nesnilo. My se tím vyhýbáme správnému pojmenování věcí, tváříme se, jakoby stáří neexistovalo. Za pár let to možná budou šťastné domovy dokonalého zdraví nebo snad domovy stálého mládí. 

   Před třemi lety mě v jednom domově překvapil retrokoutek. Bylo to jen jedno staré křeslo v rohu chodby, kde na dvou stěnách viselo několik dobových zarámovaných  černobílých fotografií Oldřicha Nového a Adiny Mandlové. Při letošní návštěvě už měl domov návštěvní místnost vybavenou v retrostylu od masivního lustru, přes porcelánové hrníčky až po mírně odřenou skříň. Někdo si pohrál s detaily, takže dokonce v hodně staré školní aktovce, na nás po jejím otevření nečekal tablet, ale linkované sešity se vzorně ostrouhanou obyčejnou tužkou.

   Nenapadlo mě, že nejde o jeden z mnoha dobrých nápadů místního ředitele, ale o léčebnou metodu, která se jmenuje reminiscenční terapie. Jde o cílenou a záměrnou práci se vzpomínkami. Nepoužívají se jen fotografie nebo věci, většinou vlastní, ale svoje místo mají i doteky, vůně nebo návštěvy různých míst. Možná máme pocit, že nemocní s demencí nic nevnímají. Alzheimer centrum, které se reminiscenční terapií zabývá, uvádí, že platí pravidlo "pokud dýchám, vnímám". Samotný pohled na věc pak vyvolá v mozku nemocného pozitivní reakce. A co je důležité, vzpomínky.

Ty mají ještě jednu roli. Připomínají člověku, že jeho život měl smysl a to mu i v těžkém období s demencí pomáhá. I my bychom si s rodiči měli čas od času sednout a projít s nimi staré snímky a jejich "zlaté časy". Vzít k tomu svoje děti je nejlepší, protože možná budeme jednou rádi, že si v budoucnu najdou čas na totéž s námi. Proto je taky dobré si nechat udělat čas od času kvalitní barevné papírové fotografie nebo si vytvořit vlastní fotoknihy. Při mém prvním pohledu na retrokoutek v domově mě napadlo, co na zdích bude viset, až budu místním klientem, jak se dneska láskyplně říká, já. Možná Arnold Schwarzenegger a Adele... 

"Když bohové chtějí člověka nejvíce potrestat, vezmou mu jeho vzpomínky."

prof. PhDr. Dušan Šimek