Pět naštvaných, co zachránilo šestého, který přežil

Stál jsem na samém vrcholu. Po těle mi stékal pot. Tričko na zádech pod batohem bylo tak promáčené, že mě začínalo studit. Přestože byl konec září, slunce na horách silně pálilo. Díval jsem se dolů do krajiny. Naskytl se mi ideální pohled na zelené louky, husté smíšené lesy a několik malých skal, mezi kterými tekla pomalu řeka. Nikde žádné zvuky civilizace. Úplné ticho. Jenom do chvíle, než se ozval hlasitý smích jednoho chlapa. Ironický smích.

„Ha, ha, ha. Miláčku. Ha, ha, ha.“ Přidal se další hlas. „Tak už toho nechte,“ promluvil přísně jiný muž. Povzdechl jsem si. Najít kousek přírody, kde by byl člověk sám, je skoro nemožné. Po vyšlapané cestě na hřebenu se ke mně blížilo šest lidí. Několik z nich se mezi sebou hádalo. „Dobrý den,“ pozdravil jsem všechny, když dorazili. Překřikovali jeden druhého: „Ahooooj!“. Byly to partnerské dvojice, některé zřejmě manželské. Dva mladší páry se o něčem dohadovaly a ani se nepodívaly do údolí. U dalšího páru nejstaršího muže dělil od ženy minimálně patnáctiletý věkový rozdíl. Vůbec spolu nemluvili. Krajinu sice sledovali, ale asi jen proto, aby se nemuseli dívat na sebe.

Byl jsem pro ně cizí, stejně jako oni byli cizí pro mě. Kdyby byl někdo jiný na mém místě, tak by rovněž nemohl přehlédnout dusnou atmosféru, která skupinku ovládala. Člověk vyráží do přírody nejen kvůli pohybu, zeleni a čerstvému vzduchu.  Hledá v ní pohodu a vnitřní klid. Pobyt v krajině je pokus o souznění se zemí. Jaké souznění se našlo tady? Chystal jsem se rychle odejít a zůstat sám, jenže ve stejnou dobu se rozhodla odejít také naštvaná výprava.

Kráčel jsem svižně, ale všech šest se drželo za mnou, jako kdyby se rozhodli mě pronásledovat. Většina se odrážela trekovými holemi. Nejmladší drobná žena měla kolem krku uvázaný nápadný červený šátek. Tiše rýpala do svého ironického partnera, který měl slaměný kovbojský klobouk natočený tak, že mu nebylo vidět do očí. Další pár byl oblečený jako dvojčata, jen se podle toho nechoval. Oba maskáčové kraťasy a podobně laděná trička a batohy. Celý výlet se dohadovali, zda v seriálu, který dlouhodobě sledují, jejich oblíbená postava má pro svoji nevěru oprávněné důvody nebo nemá. Poslední dvojice, v podivně barevně květovaném oblečení, které hrálo všemi barvami, spolu nehovořila. Občas se na sebe podívali. Jejich pohledy byly zlé, takže možná bylo dobře, že spolu nemluvili. Starší muž v květované košili s krátkým rukávem se zadýchával.

Připadal jsem si jako Chico v Sedmi statečných. S ním se taky nikdo nebavil. Rozdíl byl v tom, že on pronásledoval šest mužů, kdežto já měl pocit, že tady šest lidí pronásleduje mě. Vůbec jsem netoužil je doplnit na Sedm naštvaných. Divná skupina. Všichni se znali dobře a tykali si. Dusno panovalo nejen ve dvojicích, ale i mezi páry navzájem. Buď do sebe navzájem rýpali nebo si nadávali. Nevím, proč spolu vyráželi na výlet, když se nesnášeli. Snažil jsem se jich zbavit. Jenže když jsem zastavil, zastavili i oni. Když jsem přidal do kroku, zrychlili taky. Děs.

Nejstarší muž kráčel první a já na úplném konci. Najednou hlasitě vykřikl a jeho květovaná košile zmizela. Sesunul se k zemi. Jeho přítelkyně k němu doběhla a otočila ho na záda. Ostatní se seběhli do kruhu. Muž s kloboukem vytáhl mobil a začal dávat rozkazy co má kdo udělat. Zatímco volal horskou službu, žena s červeným šátkem vytáhla z batohů bundy a smotala je nemocnému pod hlavu. Jeho mladá partnerka mu omývala obličej vodou z láhve. Najednou přestal dýchat.

Chlap v maskovacích krátkých kalhotách si klekl a začal masáž srdce. Žena v tričku stejné barvy se s ním střídala. Uvědomil jsem si, že právě vidím dokonalý tým. Velitel stál v čele a dával pokyny. Ostatní je bez odmluvy plnili. Přitom si každý našel přirozeně své místo a prováděl zodpovědně úkol, který mu byl uložen. Muž v květované košili zakašlal a začal se probírat. Všichni na okamžik přestali. Ženě v červeném šátku se objevily v očích slzy a zbytek party se smál. Napětí se uvolňovalo. Když se z dálky ozval zvuk vrtulníku, začal muž v klobouku křičet. 

Stále jsme se nacházeli na hřebenu a kousek od nás byla obrovská, nesečená louka. Žlutá tráva, kterou ničilo nemilosrdné slunce celé léto, na ní byla skoro po kolena. Vrtulník dosedl na louku. Okamžitě z něj vyskočili dva záchranáři v červených vestách s nosítky. Zareagovali na máchání rukama a křik. Doběhli k muži na zemi, po bleskovém ošetření ho naložili opatrně na nosítka a odnesli k vrtulníku. Všechno se odehrávalo rychle. Záchranáři měli malé postavy. Pohybovali se koordinovaně a houževnatě, jako mravenci, kteří vynášejí kuklu z mraveniště do bezpečí. 

Vrtule začínaly nabírat větší rychlost. Netrvalo dlouho, stroj vzlétl nahoru, nabral směr a zmizel. Skupina vyčerpaně seděla a mlčela. Asi po deseti minutách se všichni zvedli a začali scházet z kopce dolů. Chlapík v maskovací košili, který vytrvale prováděl masáž srdce svému kamarádovi, zakopl o kámen a spadl. Ostatní se na sebe vyděšeně podívali. Muž se hned zvedl. Na koleně se mu objevilo trochu krve. „Co je?“ zeptal se. „Do prdele, ty kreténe, víš, jak jsem se lekla?“, začala na něj řvát jeho partnerka. Jako kdyby zmáčkla červené tlačítko a zahájila třetí světovou válku. Začali se znova hádat. Jako jeden tým. Stejný tým, který před necelou hodinou zachránil lidský život. Rýpání, narážky a urážky pokračovaly celou cestu až do údolí. Jako kdyby se nic nestalo.

Žádná jiná stvoření na světě nedokáží mezi sebou spolupracovat jako lidé, když se jeden z nich ocitne ve zlé situaci. 

A žádná jiná stvoření na světě se nedokáží mezi sebou tak rozeštvávat, jako lidé, když se mají fajn a nemají pro spory žádný důvod.

Hudba z filmu Sedm statečných, skladatel Elmer Bernstein. Zdroj YouTube.cz:

Úvodní fotografie:

https://pixabay.com/cs/photos/youtuber-blogger-scen%C3%A1rista-zoufal%C3%BD-2838945/