Pavoučí muž v kadibudce zmítající se divokou bouří

Koncert se chýlil do konce první poloviny, když se z nebe ozvalo první zahřmění. Stál jsem na louce uprostřed polonahé tlupy poskakujících homo sapiens. S ohledem na nepřetržitá třicetistupňová vedra, trvající skoro měsíc, sálal horkem i nedaleký bukový les. Tvořil přírodní překážku mezi kapelami s diváky a vesnicí, v níž měli její obyvatelé z rockového koncertu zajisté velkou radost.

Akci povolilo vesnické zastupitelstvo, takže měla všechna příslušná razítka úředního šimla. Proto fungovalo skvěle zabezpečení koncertu, včetně pořadatelské služby, určeného parkoviště, vyčleněných sektorů pro jídlo a odpočinek nebo mobilních toalet. Ty se nacházely na rozhraní louky a pole a v hodinových intervalech je dával do pořádku čistící vůz, známý jako Hovnocuc.  

Legální bylo vše, až na všudypřítomnou trávu, i když ne tu luční. Oblaka dýmu vznášející se nad chumlem diváků dávala tušit, že všem je na akci fajn. Patrně i nekuřákům, zvířátkům v lese a blízké dvoučlenné policejní hlídce. Oba chlapci v uniformě měli čepice na autě vedle majáčku a poskakovali v rytmu rockové pařby.

Právě nastoupila další tříčlenná kapela a basák praštil do kytary. S ní se ozvalo druhé zahřmění a na mě káplo. Zvedl jsem hlavu a uviděl, že nad oblaky marjánky plují černočerná mračna. Z jednoho vyšlehl dlouhý žlutý šíp a za pár vteřin se ozvalo třísknutí. Kapela přestala hrát a s pořadateli se rychle pustila do balení techniky.

Za chvíli se spustil déšť. Něžné kapičky se proměnily v kapky a ty později v cákance. Zničehonic bylo všude bílo, jakoby někdo spustil shora tisíce provázků, po kterých valila voda. Stál jsem pořád u pódia a nemohl se dostat ven. Návštěvníci se rozcházeli zprvu pomalu a neochotně, než se pustili do mírného poklusu a později do zběsilého úprku. Parkoviště bylo asi dva kilometry daleko, starosta nechtěl nechat rozjezdit přístupovou cestu.

Nemohl jsem běžet a ztěžkly mě nohy. Za tím stálo pět piv a jedno pečlivě ubalené cigáro od potutelně mrkající potetované panenky s pohupujícími se ňadry pod o dvě čísla větším tričkem. Nejbližším vozidlem byl Hovnocuc, ale než jsem se k němu celý promočený došoural, jeho řidič nastartoval a odjel.

Spatřil jsem kadibudky a bez rozmýšlení se rozběhl k nejbližší.

Jakmile za mnou zaklaply dveře, venku se spustilo peklo. Déšť mlátil do kabinky, jako kdyby se chtěl dostat dovnitř, myslel jsem, že ohluchnu. Bouřka spustila kanonádu jak o silvestrovské noci na Václaváku.

Jsem v bezpečí, oddychl jsem si a otočil se.

Záchodek byl zavřený. Tedy vypadal, že mu něco brání, aby zavřený byl. Zvedl jsem poklop a uskočil. Řidič záchod zřejmě nestačil vyčerpat, protože byl plný až po okraj. Na povrchu rybníku hnědočerné výkalové směsi plavala napůl zmačkaná krabička od cigaret, zřejmě použitý kondom, papírová trubička vnitřku role toaletního papíru a malá petláhev bez víčka. Nabírala tekutinu a chvíli to vypadalo, že se potopí jako Titanic. Nakonec se zuby nehty udržela na hladině, než vyskočila ven.

Kabinka se totiž najednou zakymácela a ze záchodu vyšplíchlo trochu nebezpečné tekutiny na zem. Petka se skutálela na zem a na podlahu z ní vytékal její nevábný obsah. Poklop dopadl ztěžka na otvor záchodu, ale úniku jeho nevábného obsahu to příliš nepomohlo.

Došlo mi, že v bezpečí tady rozhodně nejsem a rozhodl se pro rychlou evakuaci.

Otevřel jsem dveře a poryv větru mě zatlačil zpět, jako kdyby mě nechtěl pustit ven. Navíc začaly padat kroupy o velikosti slepičích vajíček. Jedním jsem schytal takovou pecku doprostřed čela, že jsem dveře zase rychle zavřel.

Kadibudka se opět nebezpečně zatřásla. Zoufale jsem se rozhlížel, co si počnu, když v tom náraz větru vyrazil větrací mříž pod stříškou. Prudký déšť si našel cestu dovnitř, stékal po stěnách kadibudky a naštěstí ředil zatím malé množství extrementů, které unikalo ze záchodku při každém zakymácení.

Před očima se mi vyjevil nápis na mé hřbitovní desce: "Zde leží muž, který se utopil v hromadě cizích sraček."

Tohle, společně se zvedajícím se adrenalinem, pivem kolujícím v žilách a trávě povzbuzující mozkové vlny, mě dostalo z letargie. Rukama jsem se zavěsil za otvor po vyražené větrací mřížce a nohama se plazil po stěnách kabinky, dokud jsem nenalezl nejlepší polohu. Dlaň jsem vystrčil ven, nedbaje, že mi do ní mlátí kroupy i ostrý déšť. Držel jsem za loket a opíral se patami a všemi dalšími kousky svého těla o každou nerovnost v kadibudce. Hlava mi visela dolů. 

Připadal jsem si jako Spider-Man, než mi došlo, že ten je červený, takže jakmile do toho dole spadnu, proměním se v Batmana. 

Do hlavy se mi hrnula krev. Vypadlo to, že každou chvíli omdlím, když v tom přestalo pršet a bouřka odešla stejně rychle, jako přišla. Přetočil jsem se, skočil dolů a sandály se potopil po kotníky do obsahu na podlaze kabinky.

Vyskočil jsem ven a prchal přes louku ke svému autu, zatímco návštěvníci se vraceli z parkoviště zpět.

V životě se člověk může dostat do situace, která se zdá beznadějná. Síla lidského ducha však nemá hranice a dokáže nemožné.

Alan Walker - Faded (Spider-Man is Hero). Zdroj: YouTube.cz:

Úvodní fotografie z Pixabay.com:

http://https://pixabay.com/cs/photos/youtuber-blogger-scen%C3%A1rista-zoufal%C3%BD-2838945/