Muž v červené vestě, co nemluvil a všechny poslouchal

Každý probírá své starosti se svými nejbližšími. Potom od nich poslouchá rady, soudy nebo soucitné komentáře, které nechce a nepotřebuje. Přitom vyslechnutí a mlčení pomáhá nejvíc. 

Nejlepší čerstvý vzduch je při ranní cestě do práce. S každým nádechem člověk vnímá všechno kolem sebe daleko více, než jindy v průběhu dne. V létě chodím pěšky přes park. Zpívající ptáci se snaží přehlušit zvuky města. Vždycky zvolním krok, na chvíli se zastavím a poslouchám. Nasávám vůně, třeba kytek z vyzdobených městských záhonků. Pozoruji detaily. Zabarvenou kůru stromů, růže u chodníku, odřenou lavičku. Všechny tyto a další maličkosti zabírají spoustu času a ten nemám, protože spěchám. Občas proto přehlédnu jiné věci, které mívám před očima každý den.

Nevím, jak dlouho tam stával. Možná týden, měsíc nebo rok. Třeba taky deset let. Všiml jsem si ho poprvé až letos během jednoho letního dne. Už v sedm hodin displej na mobilu hlásil venkovní teplotu šestnáct stupňů Celsia. Tropickou noc jsem strávil na zahradě v houpačce pod tenkou přikrývkou. Spánek mi rušili komáři a občas protivný hmyz lezoucí přes obličej. K tomu ještě párkrát zaštěkal sousedův pes. Všechno završila brzy ráno mňoukající kočka, která chtěla nasypat do misky granule. Do práce jsem vyrazil nevyspalý.

"I když všechno, oč tě někdo prosí, se nemůže stát, úlevou v srdci je dobré vyslechnutí." Ptahhotep, starověký egyptský vezír 2500

Přes noc strávenou v relativním chládku, bylo moje tělo zmordované. V panelácích muselo být horko ještě větší. Šoural jsem se pomalu přes park a těšil se do kanceláře, až si pustím klimatizaci a připravím kávu. V tašce přes rameno se nesl makový závin, o který jsem se nehodlal s nikým dělit. Možná byl jedním z důvodů, proč mě v ten den detaily nezajímaly. Do muže se mi podařilo skoro vrazit. Stál pod lípou na kraji parku a nebyl sám.

Asi mezi padesátkou a šedesátkou, černé a prošedivělé vlasy. Kulatý obličej, který vypadal jako smejlík z mobilní aplikace. Příjemně se usmíval a svítil na všechny strany. Zářil jako prskavka, kterou zapalují kluci o silvestrovské noci. Nemohu pochopit, že jsem ho tak dlouho přehlížel. 

Měl na sobě červenou vestu a šněrovací pracovní boty. Podobnou, oranžovou, nosí popeláři, silničáři nebo pracovníci technických služeb, kteří se starají o údržbu parku.  V jedné ruce držel metlu a jenom stál. Občas se opřel zády o strom, aby si na chvíli odpočinul. Když jsem kolem něj šel poprvé, stála naproti němu starší paní a něco mu povídala. Díval se jí do obličeje, přesto na kousek uhnul očima a spojil se s mýma.  Hned je vrátil zase zpátky, ale na okamžik se zdálo, že zlehka kývl hlavou. Jeho smejlíkovský úsměv roztáhl i můj obličej.

Když kohokoliv v parku potkám, navážu s ním oční kontakt a usměji se. Je zajímavé, že lidé reagují různě. Nejlepší jsou děti, protože ty malé se někdy začnou hlasitě smát. K rozčílení svých matek, pak vyhodí  svoji hračku z kočárku. Muži se většinou tváří nudně nebo zamračeně, možná mají pocit, že je chci sbalit. Mladší ženy jsou rozpačité. Sklopí oči, sáhnou do kabelky a ještě za chůze začnou surfovat na mobilním telefonu. Starší ženy se usmívají různě, jen skoro žádná přirozeně. Některé frivolně, jiné stydlivě nebo sklopí oči stejně jako ty mladší. Ostatní projdou kolem mě nenápadně, jako by si přáli, aby nebyli vidět. Tento muž byl jiný.

"Je opravdovou úlevou, jestliže máme někoho, s kým můžeme sdílet své nitro, komu můžeme otevřít své srdce a svěřit mu svá tajemství." Svatý Ambrož biskup v Miláně, jeden ze čtyř původních církevních lékařů 339-397

Další den, při snídani z ovesných vloček s bílým jogurtem a jahodovou marmeládou, jsem si na něj vzpomněl. Hned při vstupu do parku mě nohy samy nesly směrem ke staré lípě. Stál pod ní. Tentokrát měl koště pod bradou a poslouchal kluka, který vypadal sotva na dvacet. Byl v kraťasech a nátělníku, ostříhaný na ježka a měl potetovaný krk. Kouřil cigaretu a muži v červené vestě něco vykládal. Musel být rozčílený, protože rozhazoval rukama. Když jsem kolem nich procházel, dostalo se mi druhého kývnutí hlavou a širokého úsměvu.

Třetí den jsem z domu vyrazil celý nedočkavý. Metla byla opřená o strom a muž stál doširoka rozkročený. Ruce měl vražené do kapes červené vesty. Poslouchal jednu ženu. Černovláska, menší postavy a mírně při těle, plakala. Dlaně měla přitisknuté na obličeji a slzy ji protékaly mezi prsty. Ramena se jí otřásala. Červený muž se tvářil vážně a vypadalo to, že se soustředí pouze na ni. Když jsem znova procházel okolo, přilétl ke mně úsměv a kývnutí potřetí a zase zadarmo.

"Člověk musí trpět, chce-li zjistit, co je to úleva." Valeriu Butulescu, básník, prozaik, dramatik 1953

Běžely dny, týdny, měsíce a jednotlivá roční období končila. A pán v červené vestě s koštětem stál vytrvale na tom samém místě.  Ze zvědavosti jsem se šel do parku podívat několikrát ráno o víkendu. Místo pod lípou bylo prázdné. Později mi došlo, že tak brzy v sobotu nebo v neděli v parku nikdo není. V pracovní dny však stával pod stromem každé ráno. V dešti, mlze, sněhu, i v prudkém slunci. Jednou držel metlu v jedné ruce, jindy pod bradou, často zůstala opřená o strom a párkrát ležela jen tak volně na zemi. 

Červená vesta nikdy nebyla sama. Lidé, kteří si s pánem povídali, patřili ke všem věkovým kategoriím. Zaznamenal jsem rozmezí asi od šesti do devadesáti let. Jen málo z nich k němu promlouvalo klidně. Mnozí rozkládali vztekle rukama, vypadali, že si na někoho nebo na něco stěžují. Těch bylo nejvíce. Hodně žen plakalo a několik mužů se marně snažilo skrývat slzy. Skoro nikdo se nikdy nesmál. Pozoroval jsem průběh rozhovoru. Pán vždy kývl hlavou a usmál se na okolo procházející osobu. Ta se většinou zarazila, přistoupila k němu a sama začala hovořit. Nejzajímavější bylo, že muž nikdy na nikoho nemluvil. Pouze zlehka kýval hlavou a usmíval se. Zkrátka jen poslouchal toho druhého.

"A přesto, zažít ten pocit úlevy, že ji někdo přijímá takovou, jaká je, a potom se zase ocitnout ve vězení svých tajemství, bylo snad ještě nesnesitelnější, než mu vůbec muset lhát." Cinder - Marissa Meyer americká spisovatelka 1984

Uplynul rok. Po celou dobu jsem muže v červené vestě potkával každý den při cestě do práce v parku. Zvykl jsem si na něho, stejně jako na jeho nepatrná kývání a široké úsměvy. Zatím pokaždé s někým hovořil nebo u něj někdo stál. Až jednoho dne, kdy město zase ovládla vedra, jsem kráčel přes park a opět si to nasměroval k lípě. Dnes stál u ní sám. Slunce mě hřálo přes košili a já si uvědomil, jaké musí být horko jemu v té červené vestě. Přesto nevypadal, že by se potil. Zase na mě kývl a usmál se. Přistoupil jsem k němu a sám začal mluvit.

Někdy člověk očekává, že druhý ho bez radících nebo lítostivých komentářů vyslechne. Umí to málo lidí. Jednoho znám. Čeká každé ráno v pracovní dny v městském parku pod starou lípou a nosí červenou vestu. Dokáže poslouchat, mlčí a k tomu se usmívá a chápavě přikyvuje hlavou. 

Píseň Reklama na ticho, zpívá Pavol Habera. Zdroj: YouTube.cz

Úvodní fotografie zdroj:

https://pixabay.com/cs/photos/youtuber-blogger-scen%C3%A1rista-zoufal%C3%BD-2838945/

Použité citáty z webu citáty.net:

https://citaty.net/temata/uleva/