Muž, který změnil sněhové vločky v parašutisty, co byli zlí

Stačí pouhá myšlenka, která se časem změní v realitu. Je na odpovědnosti každého člověka, zda bude dobrá nebo zlá. Jestli na jejím konci bude stát zámek nebo koncentrační tábor.

Muž přinesl do zasedačky dvě papírové krabice. V jedné měl uloženy vlastnoručně vyrobené chlebíčky se šunkou a vlašským salátem a ve druhé zákusky z blízké cukrárny. Kapesním nožíkem přeřezal provázky, kterými byly krabice převázány a z každé něco položil na pár bílých talířků. Ze skříňky na nádobí vyndal schovanou láhev whisky s pár skleničkami. Do zapomenuté pet-lahve ze školení natočil kohoutkovou vodu u umyvadla v rohu místnosti.

Všechno připravoval pro své kolegy. Dnes ho čekal poslední den v zaměstnání a muž se chtěl důstojně rozloučit.  Měl oblečenu typickou uniformu pracovníka krajského úřadu, jen trochu vylepšenou. Bílou košili, modrý oblek s tmavě červenou kravatou a černé polobotky. Vyleštil je důkladně, mohl se v nich prohlížet jako v zrcadle. Chtěl v tento důležitý den mimořádně zapůsobit.

Posledních dvacet let se těšil na důchod a když konečně přišel, muž cítil zklamání. Myslel, že se dostaví krásné věci. Úleva od starostí a slavnostní nálada. Jenomže nic takového nepřicházelo. Pouze prázdnota.

Nikdo z bývalých kolegů stále nedorazil a po dvaceti minutách muži došlo, že ani nepřijdou. Nalil si panáka a kopl ho do sebe. Najednou se otevřely dveře a v nich stál mužův nadřízený.

"Nikdo se s tebou nepřišel rozloučit, viď?" spíše konstatoval, než se zeptal. Sedl si ke stolu a vzal do ruky indiánka. Miloval sladké a bylo to na něm vidět. Břicho se mu pod košilí převalovalo z jedné strany na druhou a připomínalo velký nafouklý balónek z pouti. Na první pohled působil nechutně. Zákusek zhltl během několika minut. Jednou tě z toho cukru šlehne, ale já ti umělé dýchání už naštěstí dávat nebudu, pomyslel si muž.

"Co jsi čekal? Ke všem ses choval hnusně!" Bývalý šéf nemilosrdně pokračoval: "Nikoho jsi nezdravil. Všem ses vyhýbal, kolegy pořád kritizoval a pomlouval. Nevyhodil jsem tě jenom proto, že většího odborníka na našem odboru nemám. Na jednu stranu tě nikdo nenahradí. Na druhou stranu jsem upřímně rád, že jdeš do prdele."

Muž seděl klidně. Neprotestoval a ani se nepohnul. Věděl, že nadřízený má stoprocentní pravdu. Vždy to tak nebylo. Před deseti lety patřil k předním pracovníkům úřadu. V kolektivu byl opravdu oblíbený. Hodně sportoval. Jezdil aktivně na kole a na lyžích, jeho svalnatou postavu všichni obdivovali. Nikdy nikoho neřídil, přesto měl mezi ostatními respekt, jako člověk s neformální autoritou.

Potom potkal o pár let mladší novou referentku na personálním. Poprvé se potkali na obědě a za pár dní se z nich stali milenci. Opustil kvůli ní manželku a dvě děti. Po půl roce společného bydlení ho milenka podvedla se svým nejlepším kamarádem. Chtěl se vrátit domů, avšak žena před ním zavřela dveře. Nikdy mu neodpustila. Zůstal sám. Zklamaní a nespokojenost si vybíjel každý den na každém, koho právě potkal. Postupně ztratil všechny přátele a kamarády. Nikdo ho neměl rád, dokonce ani prodavačky v pekařství, kde si každý den kupoval pečivo k snídani. 

Když šéf odcházel ze zasedačky, bez podání muži řekl: "Přeji ti ať najdeš v důchodu štěstí. Přijde za tebou, jakmile zahodíš zapšklost a neúctu k sobě i ostatním. Měj se." Muž naházel všechny chlebíčky a zákusky do koše. Z vrchu do nich vecpal zmačkané papírové krabice. Vzal si láhev whisky, zhluboka se z ní napil a zbytek vylil do umyvadla. Podíval se po místnosti, vzdychl a zamračil se. Pak se otočil a šel. Při odchodu za sebou hlasitě třísknul dveřmi.

Po několika měsících přišel poslední den v roce a blížila se půlnoc. "Doufám, milý pane domovníku, že si v baráku dokážete udržet dneska v noci pořádek. I s těmi hovady, kteří bydlí nade mnou a dělají každý druhý den bugr. Důrazně vás žádám, abyste jim domluvil. Jinak budu do domu volat tak dlouho policii, dokud se neodstěhují!" Sděloval zvýšeným hlasem muž svou představu klidného Silvestra sousedovi. Stál na studené chodbě v bleděmodrém županu.

Soused se chystal večer ven. Oblékl si dlouhý šedý kabát, který zakrýval oblek s kravatou. "Kroťte se. Bydlí tam moje dcera s přítelem a malým vnukem. Občas se stane, že běhá po bytě, ale jde o dítě, proboha!"

Muž zařval: "Mě doprdele nezajímají vaše problémy! Říkám naposled. Srovnejte si je okamžitě do latě, nebo tady budete mít denně policajty. Hlavně dnes večer tady bude ticho!" Vrátil se do bytu a zabouchl dveře. 

Soused chvíli vrtěl hlavou. Potom vytáhl z kapsy kabátu láhev vodky. Lokl si a vyrazil za zábavou.

Rozčilený muž se posadil do křesla u okna. U nohou mu leželo několik převrácených a prázdných lahví od piva. Jeho byt měl jednu místnost a kuchyň. Bydlel sám. Momentálně trpěl zimou, protože topení si pouštěl na minimum, aby ušetřil.

Muže ubíjely negativní emoce. Klepal se vztekem. Měl zlostí sevřený žaludek a cítil nutkání na zvracení. Ve tváři se mu odrážela nespokojenost se životem, vrásky se na ní křížily jedna přes druhou. Vypadaly jako mosty, nadjezdy a podjezdy na dálnici. Stejně šedivou barvu, jakou mají silnice, měla i jeho kůže. Kdysi patřil k přímým a odvážným chlapům, kteří umí nosit hlavu nahoře. Teď zkroucený, hubený a s rameny svěšenými dolů, seděl smutně mezi nábytkem, na kterém neutíral prach několik měsíců. Přestal o sebe dbát. Všude se válelo oblečení a kuchyňský dřez byl zasypaný množstvím použitého nádobí.

Schoulil se pod deku a snažil se zahřát. Venku mrzlo a bytem pronikal chlad. Díval se z okna prvního patra činžovního domu a sledoval lidi, kteří chodili po ulici. Většinou se smáli a pospíchali na náměstí, kde měl každou chvíli vypuknout velký ohňostroj. Měli dobrou náladu podpořenou alkoholem, který jemu už nepomáhal. Viděl, jak se starší pár drží za ruce, mladá holka s klukem z přízemí líbají pod okny, a parta puberťáků s mobily a sluchátky na uších se směje a křičí na celé kolo. Rozčilovalo ho to, Zároveň mu uvnitř hlavy vrtala závist, která se měnila v nenávist. Snažil se ji vzít pod krkem a utopit v dalších lahvích s pivem.

Muž pozoroval sněhové vločky, které se pomalu snášely na zem. Vypadaly jako tisíce malých parašutistů s miniaturními bílými padáky. Přehrával si v hlavě film, ve kterém si představoval, co špatného by lidem provedl. Z množství zlých myšlenek ho rozbolela hlava. Najednou se jedné chytil. Přál si, aby se sněhové vločky proměnily v opravdové vojáky, kteří by všechno a všechny zničili. Tak by definitivně celému světu zatrhl dobrou náladu, která venku panovala. Zavřel oči a usilovně si v mozku vyvolával invazi cizí armády ze vzduchu.

Než usnul, zvenku zaslechl výbuchy a střelbu. Řekl si, že už je asi půlnoc a konečně odpálili ohňostroj.

Ráno otevřel oči. Noc strávil v křesle a muže bolelo celé tělo. V ústech cítil pachuť včerejšího alkoholu. Dopotácel se k oknu. Už nesněžilo a všude bylo bílo. Nikde nikdo a nic, pouze obrovské množství stop. Dostal hlad.   Muž si vzpomněl, že nemá doma žádné pečivo. Doufal, že někde bude otevřeno, aby si mohl nakoupit. S nechutí se oblékl a vylezl ven před dům.

Venku bylo nezvykle ticho. Muži nepřišlo zvláštní, protože kdo by vylézal brzy z domu na Nový rok. Nejelo žádné auto, ani tramvaj. V tuto dobu obvykle potkával několik pejskařů, ale ani oni nebyli v dohledu. Dokulhal k nejbližší pekárně na konci ulice. Měla zavřeno. 

Muž zabočil za roh a zůstal stát. Vyvalil oči a třásl se strachy. Vedle obrovské hromady z pomačkaných bílých padáků leželi uprostřed ulice zastřelení a narovnáni v řadách ti samí lidé, které nenáviděl, když včera procházeli pod okny. Starší manželská dvojice, parta puberťáků s mobily a sluchátky na uších a dívka s klukem, kteří se líbali na každém metru chodníku. Na sněhové pokrývce se rozprostíraly červené cákance krve a v ulici se držel zápach střelných zbraní. Muž zaslechl hlasy. Stál u jednoho bytového domu, kde byly pootevřené dveře. Strčil do nich a vlezl dovnitř. Škvírou se díval ven.

Kousek od narovnaných těl se utvořil hlouček chlapů v uniformách. Byly celé bílé, mimo pevných černých bot. Vojáci měli na hlavách pletené kukly. Někteří si je stáhli dolů kolem krku a kouřili. Na rameni jim visely na řemenech samopaly s hlavněmi směřujícími dolů. Výsadkáři se smáli a plácali se po ramenou.

Muž nic nechápal. Kdo to je? Kdo je poslal? Kdo to udělal?

Najednou si vzpomněl na své myšlenky. Jak usilovně si přál, aby se sněhové vločky proměnily v parašutisty, kteří by ukončili dobrou náladu, co na Silvestra panovala.

To on. On to udělal. Jeho vlastní přání pozabíjelo všechny tyto lidi.

Muž se držel oběma rukama za hlavu a potichu sténal. Měl hrozný strach, všechno se kolem něj točilo. Rychle přemýšlel. Ne, to nemůže být pravda, to je hloupost. Vyvolat si ve své hlavě agresivní parašutisty, kteří se promění v opravdové ze sněhových vloček. Taková pitomost.

Potom si vzpomněl, že kdysi dávno před lety si jiný muž ve své hlavě vyvolal také myšlenku. Možná také seděl v křesle u okna a popíjel pivo. Představoval si koncentrační tábory a plynové komory. Jeho soukmenovci se v duchu smáli a mysleli si, že nemohou být nikdy proměněny ve skutečnost. Než začaly doopravdy fungovat, nápad považovali za nepravděpodobnou fantasii. Takovou pitomost.

Muž padl na kolena a pořád se držel za hlavu. Najednou mu začaly běžet v hlavě vzpomínky. Na svoji lásku, které šeptal do ucha, že ji miluje a hladil přitom její milou tvář. Na krásnou chvíli, kdy stál u porodního lůžka a držel v ruce svého malého syna. Na velký úspěch v práci, po kterém mu kolegové přišli gratulovat. V těch okamžicích byl opravdu šťastný a přál štěstí i všem okolo.

Vlna vzpomínek vytvořila v mužově hlavě řadu malých myšlenek. Třeba, že nechce být špatným člověkem. Nebo, že si přeje mít rád sám sebe. A hlavně, že chce milovat každého člověka, kterého od této chvíle potká.  

Muž čekal v chodbě domu, dokud pro vojáky nepřijely nákladní automobily, které je odvezly někam daleko pryč. Potom odešel domů a po dlouhé době ucítil ve svém nitru úlevu.

V hlavě člověka koluje spousta krásných malých myšlenek. Jsou plné lásky, přátelství a naděje. Je jich hodně. Jen jich musí být o mnoho více než sněhových vloček a musí několikanásobně převážit počet myšlenek zlých.

Dokud tomu tak bude, svět lidí nikdy nezanikne.

IMMORTAL (Evanescence) Harp Twins - Camille and Kennerly HARP ROCK. Zdroj YouTube.cz:

https://www.youtube.com/watch?v=MEe6HgqF-A8

Úvodní fotografie z Pixabay.com:

http://https://pixabay.com/cs/photos/youtuber-blogger-scen%C3%A1rista-zoufal%C3%BD-2838945/