Muž, co vzal stopaře, který mu zasvinil luxusní auto

Je skvělé, když se překvapivě objeví člověk, který chce nadšeně pomáhat druhému v nouzi. Zvláště když, bez ohledu na následky, dá k dispozici svůj nejlepší majetek. 

Při výrobním procesu slivovice je nejhorší sbírání  trnek. Tedy švestek. Nacházel jsem se v sadu, kde byly desítky stromů. Letošní rok byl na úrodu bohatý, proto sladké plody přemalovaly původně zelenou trávu na modro. Jako kdyby stál člověk uprostřed nehybného moře. Přijel jsem do vedlejší vesnice autobusem pomoci kamarádovi při sběru. Každý stál u jednoho stromu a střepával švestky na roztažené igelity, Odtud jsme je společně přesypali do beček. Celý výrobní proces slivovice je dřina, kterou lidé, co ji neznají, těžko ocení. Ani netuší, kolik je práce s trnkou, než se dostane do pálenice. Občas se najdou zloději, kteří očešou cizí sad. Více je k vzteku, když ukradnou kvas, o hotové slivovici nemluvě. Všechna práce je pryč a zůstanou jen bolavá záda a neukojená mlsná huba.

V pět hodin odpoledne se začalo zatahovat. Ještě teplé a příjemné podzimní sluneční paprsky se ztrácely a na obličej mi něco káplo. Kývl jsem na kamaráda: "Franto, končím. Začali jsme v poledne a mám toho dneska plné brýle." Pokrčil rameny: "Jo. Pozítří u tebe! A dík.". Teď jsem kývl zase já a došel si na okraj sadu pro batoh, který ležel pod očesanou trnkou. Dopil jsem minerálku z láhve a pomyslel si: "Hm. Už není. Je to jedno, slivovice bude určitě...".

Měl jsem na sobě montérky, do kterých jsem se utíral. Trnky byly přezrálé a sotva se jich ruce dotkly, praskaly a vytékala z nich sladká štáva. Nebylo se kde umýt, proto jsem celý ulepený vyrazil ve špinavém pracovním oblečení pěšky domů. Čekaly mě slabé tři kilometry, což je v pohodě, když neprší. Jenže pršet začalo. Moje prosby, ať počasí vydrží ještě půl hodiny, nikdo nahoře neposlouchal. Kapičky pomalu narůstaly v kapky a na půli cesty začaly montérky promokat. Šlapal jsem po silnici a prosil, aby alespoň jelo nějaké auto. Kupodivu tato prosba vyslyšena byla a za chvíli u mě jedno přibrzdilo. A ne ledajaké.

Krásný nový vyleštěný Jaguar. Zastavil přede mnou. Dveře na straně spolujezdce se otevřely a já nahlédl dovnitř. Za volantem seděl sotva třicetiletý mládenec s náušnicí v uchu. Perfektně ostříhaný a dokonale načesaný. Vypadal, že je celý vyleštěný, stejně jako jeho auto. Slušně pozdravil a usmál se.

Usmál jsem se taky: "Dobrý den. Jste hodný, ale domů dojdu. Zasvinil bych vám celé auto." Zavrtěl hlavou: "Pojďte, nevidíte, jak prší? Promoknete a budete nemocný." Jeho přívětivý hlas mě přesvědčil.

Sundal jsem si batoh, nasoukal se do auta a položil ho na svůj klín. Řidič dostal informaci o cíli cesty a pokračoval v jízdě. Povídal něco o sobě, já však nic nevnímal. Seděl jsem celý napnutý a myslel na to, ať v autě nic nezašpiním. Nikdy se mi nepodařilo projet se v tak dokonale čistém vozidle. Dřevěné obložení a sedačky z pravé bílé kůže. Modře blikající palubní deska se zabudovanou malou televizí vypadala jako ta v kapitánské kabině Boeningu. Příjemné pohodlné posezení. Jemná vanilková vůně. Kterou začal nenápadně překrývat jiný pach.

Takový, který se line z boty, kterou člověk stoupne do psího exkrementu. Dostane se do drážek a jakákoliv snaha, dostat ho dolů při šoupání bot na trávě, je naprosto marná. Pomůže jen proud tekoucí vody a kartáč. I potom se musí boty nechat vyvětrat na vzduchu. V autě nebyl čerstvý vzduch, kartáč, tekoucí voda a ani tráva. Jen bílý kobereček. Zápach postupně nabíral na intenzitě. 

Do prstů nohou jsem začal dostávat křeč.  Moje nohy v zablácených solidních pracovních botách stály na špičkách. Než mi majitel Jaguáru zastavil, projel přede mnou traktor z blízké farmy. Bahno odpadávalo  z jeho točících se velkých pneumatik na všechny strany. Musel jsem tím marastem projít a psí nadělení bylo někde v něm nebo pod ním.

Z drážkované paty podrážky pracovní boty odpadl kousek bahna, rozletěl se na několik kousků a na bílém koberečku vytvořil šerifskou hvězdu. Zápach psího hovna se rozlil po celém kokpitu Boeningu. Ošil jsem se a otiskl nechtěně kousek dlaně na opěradlo sedačky spolujezdce. Na takovou stopu by policejní specialista rozhodně nepotřeboval lupu. Z čela, přes kořen nosu, mi začala stékat kapka potu. Putovala přes ret a bradu ulepenou ze šťávy trnek. Z velké výška dopadla na bílou kůži, kterou byla potažená sedačka. Neodvažoval jsem se na to místo podívat. Na čele mi vyrazily další tři kapky potu a z boty odpadl další kus bahna. 

Cítil jsem se trapně a měl tak stažený žaludek, že mě začaly přepadat mírné obavy, zda se nepozvracím. Tím bych svou špinavou návštěvu ve sterilním prostředí Jaguaru završil. Mladý řidič zatím pořád něco žvatlal a smál se na celé kolo. Napadlo mě, že možná nemá oči nebo čich. 

Na můj pokyn zastavil na autobusové zastávce, odkud to bylo domů jen kousek. Sice se mě usilovně snažil dovézt až k domu, ale já na vystoupení trval. Při zavírání dveří jsem si všiml, že na bílé kůži sedačky zůstal obtisknutý můj zadek. 

"Moc vám děkuji. Mějte se hezky." Nic lepšího mě nenapadlo. Bylo mi jasné, že vyčištění auta se mu prodraží. Zase se usmál: "V pohodě. Rád dělám dobré skutky. Na shledanou."

Vyrazil, teď už zasviněným a smradlavým Jaguárem, dál. Kousek od zastávky se šourala starší paní s hůlkami. Zastavil u ní, pomohl ji nasednout a zapnout pás. Zdálky jsem zahlédl její šťastný výraz a mě napadlo, jak dlouho ho asi bude mít.

Je skvělé, když se překvapivě objeví člověk, který chce s nadšením pomáhat druhému v nouzi. Zvláště, když bez ohledu na následky, dá k dispozici svůj nejlepší majetek.

Jenom nevím, zda si uvědomuje, že ten, komu pomáhá, se může cítit trapně a nemusí sdílet stejné nadšení z každé pomoci.

Píseň Každé ráno, hraje skupina Katapult. Zdroj YouTube.cz:

Úvodní fotografie:

https://pixabay.com/cs/photos/youtuber-blogger-scen%C3%A1rista-zoufal%C3%BD-2838945/