Hrabošení v obchodním centru s módním troubou

Má-li muž doprovodit partnerku či manželku do obchodního centra za účelem nákupu oblečení, jde o hrdinský čin, který se podobá sebevražedné misi.

Uvnitř budovy chladila klimatizace rozpálená těla a poskytovala jim úlevu v parném dni. Z reproduktorů hrála pohodová hudba a ve všech prostorách zářila teplá žlutá světla.

Přes davy lidí v sobotním odpoledni existovaly všechny důvody pro to, aby se zákazník obchodního centra cítil příjemné. To se mě netýkalo. Už při vstupu jsem si uvnitř sebe kladl otázky. Proboha, proč je tady tolik lidí? Jak je možné, že nejsou v takovém počasí na koupališti? Není lepší se rozvalovat doma na sedačce u nějakého důležitého sportovního přenosu?

Na všechny otázky by určitě zareagovala moje žena, která má odpovědi vždycky a na všechno. My dva na koupaliště nešli, protože si vymyslela nákup oblečení. Já bych se bez návštěvy koupaliště i supermarketu obešel. Jsem skromný muž, kterému ve vedru stačí sedačka a televize.

Manžel míní, manželka mění.

Po příchodu do centra jsem ucítil typický zápach oblečení a zachvátila mě panika.

"Fakt musím jít s tebou?" Zeptal jsem se.

"Musíš," zněla pevná odpověď. "Potřebuji někoho, kdo ocení můj outfit a pomůže mi vybrat si z šatové nabídky."

Otřásl jsem se. "To znamená, že na tebe nebudu čekat v kavárně? Dávám si tady vždycky cappuccino a tiramisu, než si všechno vyzkoušíš a nakoupíš."

"Kafčo si dáme spolu," odvětila. "Tiramisu dostaneš za odměnu, když budeš hodný."

"A nešlo by to vyřešit nějak jinak?" zaškemral jsem. "Když nakupuješ šaty, tak s námi jezdí přece  jedna tvoje kamarádka. Myslím ta hezká. "

"Jak hezká? Je snad hezčí než já?"

"To ani náhodou, to ty jsi má hvězda!" zažehnal jsem rozhodně a okamžitě strašlivou bouři.

"Neprovokuj. Je mi líto, ale potřebuji tě" pravila nekompromisně. "Kámoška dneska nemůže. Včera na koupališti dostala úžeh, leží doma a je jí špatně."

"Jak myslíš. Ale moc ti neporadím, jsem úplný módní trouba."

"Obávám se, že se tohle netýká jenom oblasti módy," poznamenala. "Tak jdeme, už se těším."

Opravdu se těšila. Svědčil o tom její rozzářený výraz. Když jsem se náhodou zahlédl v zrcadle, můj byl přesně opačný. Připomínal chlápka, který jde po propařené noci brzy ráno z baru domů, kde ho čeká drsné uvítání.

Obchod s oblečením se nacházel na rozloze jednoho fotbalového hřiště. Na jedné straně se nacházelo asi deset převlékacích kabinek, na straně druhé dlouhý pult, za kterým tři prodavačky markovaly do pokladen nakoupené hadříky, přijímaly platby a zboží vkládali do ekologicky udržitelných tašek. Pokoušely se tak alespoň zmírnit nekonečnou frontu zákaznic, která se na ně valila jako přílivová mořská vlna, kterou nelze odvrátit.

Místo bylo trestuhodně genderově nevyvážené. Kolem asi padesátky nadšeně se tvářících žen, mezi nimiž pobíhalo malé hejno usměvavých prodavaček, se bezcílně potácelo několik zmatených zombie opačného pohlaví,

"Dobrý den," uvítala nás mladá prodavačka. Jako všechny pracovnice obchodu na sobě měla slušivý kostýmek bledě modré barvy sahající malý kousek pod kolena. Nohy měla luxusní a firemní uniforma tuhle skutečnost podtrhovala. Pustil jsem se do přemýšlení, proč v butiku v kterém nakupují převážně ženy, mají dámskou obsluhu ve vzrušujícím oblečení. V tom zazněl rozkaz.

"Nekoukej, kde co lítá a věnuj se laskavě svojí ženě! Tady si sedni a čekej."

Rozvalil jsem se do volné sedačky. Všude ledová klimatizace a já tušil, že nakonec budu rád, když si v mužské části prodejny koupím košili. Tričko a kraťasy se hodily na chození v parném létě venku, nikoliv však pro pobyt na ledové kře.

Netrvalo dlouho a žena vylezla z kabinky v jedněch šatech.

"Co na ně říkáš?" Požádala o ohodnocení něčeho, čemu rozumím jak koza petrželi.

"Nic moc," odpověděl jsem. "Líbí se mi jiné."

"Jaké? Vždyť jsi ještě žádné jiné neviděl."

Ukázal jsem prstem na opodál stojící prodavačku,  která se začervenala. "Tyto."

"Děláš si srandu? Přestaň laskavě očumovat mladé holky a věnuj se mi!"

Naštvaně přešla ke stojanu s šaty a chvíli je zkušeně přehazovala jako hraboš jarní hlínu. Potom si vybrala povolených pět kusů a v krátkých intervalech vylézala z převlékací kabinky se stále stejnými dotazy:

"Tak?"

"Co tomu říkáš?"

"Sedí mi?"

Některé měly naprosto nesmyslný charakter.

"Jsem sladěná?"

"Tyhle se hodí do práce?"

"Na dovolenou?"

Mé odpovědi byly také stále stejné, protože před mýma očima se všechny šaty slily v jeden obrovský barevný hadr.

"Ne."

"Ne, ne."

"Ne, ne, ne."

Když otázku u dalších šatů doplnila výhružným pohledem, zvolil jsem konkrétnější specifikaci.

"Tyhle jakž takž, ale ta barva je strašná."

"Hm. Skoro. Možná. Radši ne."

"Do práce se nehodí, to by tě šéf nepochválil."

Neměl jsem nejmenší tušení, jestli to, co říkám, je pravda. Nebyl jsem však ve svazku partnerském prvním rokem a proto za každou mou odpovědí následovalo: "Samozřejmě, že i tak ti to moc sluší," nebo "Tvoje kámošky by ti záviděly," či "Nikdo v tom nemůže vypadat tak dobře, jako ty!"

Důvod byl prostý. Šlo o hru, jejímž smyslem bylo vyzkoušet co nejvíce šatů.

Při jednom převlékání v kabince jsem si odběhl koupit flanelovou košili. Trvalo to jen pár minut. Samozřejmě, že když vylezla, po krátkém pohledu zkonstatovala, že jsem vystřelil a netrefil se. Mně totiž modrý flanel nikdy neslušel a slušet nebude. Poté strčila nos do nejbližší hromady a pustila se opět do hrabošení.

Flanelka ochránila před zimou z klimatizace a za chvíli se mi v těle rozlévalo příjemné teplo. Na dotazy manželky jsem odpovídal zamrčením s padající hlavou.

Usnul jsem.

Ve snu se všechny hadry z hromad a věšáků v prodejně slily v jedno obrovské barevné moře. Manželka v něm plavala kraula a řičela nadšením. Já seděl smutně na břehu a díval se do dálky. Něco se z ní blížilo. Obrovská vlna. Otočil jsem se a utíkal. Vlna mne však dostihla, smetla a potopila do hloubky barevného moře. Do úst, nosu, uší a plic se mi dostaly části kostýmků, sukní, halenek, podprsenek a kalhotek. Nemohl jsem se nadechnout. Vykřikl jsem a otevřel oči.

Nade mnou stála žena a kroutila hlavou.

"Ty usneš fakt všude. Vstávej. Půjdeme na kafe a to tvoje tiramisu. Potom pojedeme domů."

Tiramisu, cappuccino a domů. Jak sladká kombinace barevných chutí. Pozorně jsem si manželku prohlédl.

"Musím říct, že sis nakonec vybrala fakt skvěle. Ta sukně ti sedí dokonale, díky ní vyniknou tvoje krásné nohy. Halenka moc pěkně sladěná. Parádní modrá barva. S tvými nádhernými vlasy a lehce opálenou pletí dokonalost sama. Budu si muset dávat pozor, protože teď za tebou budou pálit všichni chlapi v okolí."

Zakřenil jsem se.

Manželka na mě vrhla zamračený pohled. Nedocházelo mi proč, vždyť jsem jí všechno tak hezky pochválil. Navíc všechno byla pravda, moc jí to slušelo a všichni se za ní otáčeli, dokonce i ženy.

Hned jsem se měl dozvědět, proč se kaboní. Po chvilce mlčení suše zkonstatovala:

"Jsi fakt módní trouba. Můj slepý manželi. To jsou šaty, v kterých jsem sem přišla z domu."

Z cyklu Manželské sitcomy

Psáno pro Blogosféru

Píseň Barbína, zpívá Xindl X. Zdroj: YouTube.cz:

Náhledový obrázek: https://pixabay.com/cs/photos/youtuber-blogger-scen%C3%A1rista-zoufal%C3%BD-2838945/