Holčička, co byla nemocná a léčila ji studánková víla

Zázračná pilulka na bolest duše neexistuje. Voda ze studánky od kouzelné bytosti ji také nevyléčí. Jedině, když se objeví víla, která zamává...

"Tati, a jsou víly?" zeptala se. Taková pohádková bytost se mi vybavila z televize. Měla dlouhé blonďaté vlasy po pás a usměvavé oči. Dostal jsem jednu z tisíce otázek, které dávají děti svým rodičům. V prvním  okamžiku mě napadlo, že sama je víla, protože je jí podobná. "Jasně, že jsou. Podívej, tam je vzadu za stromem a dívá se na nás."

Otočila se a zaraženě mlčela. Když se nikde nic nehýbalo, po chvilce ji pozorování přestalo bavit a podívala se vyčítavě: "Tati..." Stáli jsme spolu lesní studánky, která se skrývala v houští asi dva kilometry od našeho domu. Chodili jsme k ní pěšky asi jednou týdně. Já jí říkal, že na vodu, ale společně strávený čas měl hlavní smysl v našem povídání v klidu a tichu. Vedla sem úzká lesní cesta, kterou chodila zvěř. Za umělohmotnou trubkou vystrčenou ze skalky se skrýval vydatný pramen. Voda z ní stříkala proudem i v dobách největšího sucha a po dopadu na zem vytvořila prohlubeň, která vypadala trochu jako kaluž. Odtud se pomalu valila klikatou strouhou do potoka tekoucího o několik desítek metrů níž.

Okolí skalky se skládalo z šesti ohlazených bílých kamenů a bylo čisté a uklizené. Moje práce. Místo našel při honu můj děda, který vedl místní myslivecké sdružení. Péči o studánku jsem převzal po něm a chtěl ji předat mojí malé víle až vyroste. Nikdo o vodě v křoví nevěděl. Z jehličnatého lesa k ní vedla málo viditelná pěšinka udusaná od srnčí zvěře, která pila z potoka. Studánku obklopoval kruh keřů, převážně z malin, šípků a ostružiní, tak vysokých, že přes ně neviděl ani dospělý člověk. Šlo o naše společné místo. 

"Už ji vidím! Tam je tam, tati, tati, tak dívej se tati!" volala. Podíval jsem se směrem, kterým ukazovala a neviděl nic. "Když budeš křičet, příště nepřijde," smál jsem se. Okamžitě zmlkla a vložila ruku do mé dlaně. Při cestě domů jsem do druhé vzal malý kanystr s vodou. Mlčela. Raději nepromluvila celou cestu, aby vílu nevyplašila.

"Neexistuje účinný lék." Mladý doktor v bílém plášti vypadal, že sděluje podobnou zprávu poprvé. Zvláštní, s ohledem na specializovanou ordinaci, ve které jsme se spolu nacházeli. Třásl se mu hlas, stejně jako jeho tenké brýle na úzkém nose. Přepadla mě touha srazit je na zem a rozšlapat. Vztek však hned odešel a vystřídalo ho něco jiného. Mou malou vílu objal kdosi bez tváře v černém plášti, který na mě poslal svého odporného druha. Temný motýl strachu mi svými křídly drtil hruď. Mohl za balvan, který mohutněl v mém žaludku a z kterého se až do krku tlačila žluč. Měl jsem chuť křičet. 

"Musíte jí dávat tohle," řekl lékař a podával recept. "Bude trpět velkými bolestmi. Kdyby nebrala prášky..." 

Čekala na lavici před ordinací v čekárně. Potila se a už jí nemohlo být dobře. Přesto seděla způsobně. Rovnými zády se opírala o odřenou bílou lavici, ruce složené v klíně a hlavu nahoře. Oči měla pořád usměvavé a dlouhé vlasy až do pasu krásně rozčesané. Mezi ostatními nemocnými vypadala jako víla. Kolem ní seděli bez pohnutí pacienti. Mlčenlivé a zkamenělé bytosti. V čekárně takovéto ordinace se nemluví, tady se čeká. Jenže ne na lékaře, ale na příšeru v černém plášti. Zabral jsem ze všech sil, shodil ze sebe hnusného temného motýla, vzal ji za ruku a odvedl ze zakletého místa pryč.

Po prvním prášku zvracela a další si vzít nechtěla. Dovedl jsem ji ke studánce, kde se posadila na kanystr. Pila vodu z otlučeného plechového hrnku, který schovával můj děda pod velkým kamenem. Nevěděla, že je v něm nenápadně vhozený prášek. Udělalo se jí lépe. Moje hra pokračovala několik dalších týdnů. Jednou jsem pilulku nechal omylem doma. Tehdy pila vodu z hrnku hltavě, až se zalykala. "Vidíš tati, jak studánková víla pomáhá? Zase je mi dobře." Když jsme od pramene odcházeli, volala: "Tati, tati, tam je," volala. "Ano, vidím," zašeptal jsem, ale neviděl nic. 

Pramen byl opravdu kouzelný. Prášky už nepotřebovala a bolest se postupně ztrácela. Nemoc však zůstala.

Když si ji postava bez tváře odnesla, ještě v obleku a košili s kravatou jsem běžel na naše tajné místo, sedl si na kámen a brečel. Všude byl nepořádek. Při zemi se držela mlha po podzimním dešti. U studánky se válel plechový hrnek s ouškem od bláta a prohlubeň zanesly spadené větvičky keřů a listí. Nedaleko potoka leželo mrtvé tělo malé srnky, která musela být slabá a nemocná. Přišla se napít, sklonila se k potoku, zatočila se jí hlava a utopila se.  

Vzal jsem hrnek, naplnil jej vodou, vyprázdnil ho a potom s ním naštvaně švihl do keřů. Polobotka mi podklouzla na blátě a já spadl na zem. Začalo silně pršet. Strčil jsem hlavu těsně pod trubku, otevřel ústa a několik minut hltal ledovou vodu. Voda vůbec nepomáhala. Proč, když je zázračná?

Studilo mě v krku a trnuly zuby. Seděl jsem na zemi špinavý a promáčený. V tom jsem ji zahlédl. Stála vedle trubky, z které tekla proudem voda. Malá postava se žlutě zářícími vlasy po pás a s usměvavýma očima. Zamávala. Ukázala se na několik sekund a zase zmizela.

Utřel jsem si obličej. Víly opravdu existují. 

Irská zpěvačka Enya, výběr nejlepších skladeb. Zdroj: YouTube.cz

Úvodní fotografie:

https://pixabay.com/cs/photos/youtuber-blogger-scen%C3%A1rista-zoufal%C3%BD-2838945/