Dívka, co plakala v knihovně a nikdo nevěděl proč

Občas se každý pro něco trápí a nechce, aby jeho okolí znalo podrobnosti. Než druhý začne zjišťovat příčinu jeho utrpení, měl by si odpovědět, zda ji chce znát proto, aby mu pomohl nebo kvůli tomu, že je zvědavý.

Dívka seděla sama u stolku na konci dlouhé čítárny. Převracela listy otevřené knihy a dívala se do ní smutným pohledem. Nevypadala, že by četla. Z očí ji stékaly slzy a potichu vzlykala. Zdobily ji černé vlasy a jemné rysy v obličeji. Zelený tlustý svetr měla přehozený přes vedlejší židli, na těle rifle a bílou halenku, která splývala se stejně vymalovanou zdí kousek za ní. V obličeji měla tutéž barvu, což bylo po právě skončeném létě, zvláštní. Občas vzala do rukou mobil, zapnula ho a hned zase položila na stůl. Pokaždé přitom vzdychla.

Dívku jsem poprvé zahlédl při sbírání podkladů pro další článek. Seděla sama u starého dřevěného stolu, s knihou pod rozsvícenou malou lampičkou. Proč svítila je záhadou.  Stejně jako její pláč. Vyzkoušela všechny jeho druhy, každý den používala jiný. Možná ho chtěla všem ukázat, anebo se brečet učila. Někdy měla jemně zvlhlé oči a zrychleně dýchala. Jindy se z nich najednou vykutálela slza, cestovala pomalu po obličeji, převalila se přes bradu, skápla dolů a rozprskla se na stole. Nebo její slané průsvitné korálky padaly jako déšť z otevřené oblohy. Sypaly se do úplně promáčené knihy, kterou občas zaklapla, aby ji zase otevřela na jiném konci. Nejhorší byl její úporný pláč doprovázený tichým vzlykáním. Když měla knihu zavřenou, slzy silně bubnovaly o její obal.

Vídal jsem ji tady každý den. Do městské knihovny mě přivedla práce. Ne všechna literatura je v digitální podobě. Často není k nalezení na Internetu, stejně jako řada informací,  přestože se řada lidí domnívá opak. Hledal jsem některá data skoro týden. Knihovna byla solidně vybavena a taky skvěle vypadala. Proto do ní rád chodím.

Stará gotická budova uprostřed města připomíná zámek. Je celá bílá a dominuje místnímu náměstí. Dřevěná okna se asi nedají otevřít, což je škoda kvůli čerstvému vzduchu. Uprostřed podzimu se sice moc větrat nedalo, ale lepší dýchat sychravý vzduch venku než smrádeček uvnitř. Na druhou stranu, hlavně, když je teplo a to v knihovně bylo. Staré litinové radiátory nejely naplno, ale na vyhřátí velkých prostor stačily. Skvělé místo pro četbu. Podivné pro pláč.

V počítači lze vyhledat konkrétní knihu, dokonce v kterém regále leží a v jakém oddíle je zařazena. Pak se jde najisto. Pro línější existuje dokonalejší systém. Lze si ji objednat dopředu e-mailem a vyzvednout u pravděpodobně stoleté knihovnice v pomačkaném šedém plášti a s obrovskými černými brýlemi, která sedává u obrovského pultu hned u dveří. Při návštěvách plačící dívky v knihovně se čas od času zvedla, přešla k jejímu stolu a chvíli nad ní postála. Mračila se a nespokojeně kývala hlavou. Potom se vrátila na svou židli k počítači, na kterém jedním prstem postupně vyťukávala písmenka jmen upomínaných hříšníků. U zodpovědných čtenářů ovšem nebyla o mnoho rychlejší. 

Už to nešlo vydržet. V tom týdnu jsem mnoho podkladů neposbíral. Moje oči se potkaly s dívčinými slzami snad tisíckrát za odpoledne. Rozptylovaly mě myšlenky nad trápením, které prožívala. Byla nemocná? Rozešel se s ní kluk? Někdo jí zemřel? Přišlo mi, že možná jde o smutný pláč nad některou z těch krutých a nelítostných věcí, které se v životě stávají. Snad následek zrady, podrazu nebo lži. Seděl jsem na druhé straně knihovny a marně se snažil soustředit.  Mohlo by mi to být jedno, jenže nebylo. Ostatním lidem v knihovně zřejmě také ne, protože každý kdo prošel okolo, se na ni podíval. Dokonce i takoví, kteří si obyčejně všimnou maximálně sami sebe, když se ráno podívají do zrcadla. Nikdo se však nedovažoval něco vyslovit. Žádné dotazy ani slova útěchy.

Poslední den mých návštěv v knihovně se dívka zalykala pláčem. Tentokrát si zakrývala oběma rukama obličej. Ze slz v jejích dlaních se pravděpodobně utvořila studánka. Nakonec mé ruce zaklaply knihu a vrátily ji do regálu na určené místo. Vstal jsem a šel se k dívce zeptat: "Slečno, proč brečíte? Potřebujete pomoci?" Otázka mi nakonec ven z pusy nevyšla a zůstala uvnitř. Napadlo mě pohladit dívku po vlasech, třeba by ji dotyk někoho cizího uklidnil. Nebo rozhodil ještě víc. Po chvíli váhání, aniž bych cokoliv udělal, jsem se rozloučil se starou knihovnicí a vyšel rozvrzanými dveřmi ven. Byla už skoro tma. Obloha se zatvářila záhadně a napodobila dívku. Jenže na rozdíl od ní vylila slzy naráz kýblem a promáčela moji bundu i kapuci. 

Nevím, proč začalo pršet, když jsem zrovna vyšel ven. Nevím, jestli je městské knihovnici sto let. A nevím, proč dívka pořád plakala.

Některé věci je nejlepší nechat zahalené tajemstvím. 

Zuzana Norisová zpívá Š,š,š, šepotám. Zdroj: YouTube.cz:

Úvodní fotografie:

https://pixabay.com/cs/photos/youtuber-blogger-scen%C3%A1rista-zoufal%C3%BD-2838945/