Poučení z krizové sinusoidy

Žádný mučený z nebe nespadl. My lidé se trápíme navzájem rovnou tady na Zemi. A ani k tomu nepotřebujeme nadpřirozené schopnosti či podmračená božstva. Stačí nám nenápadně vyhrotit nějakou prkotinu a dál už to jede samospádem...

"Kdo si začal?"

Odvěká otázka, začínající svou pouť životem v nekonečných spíleništích sourozeneckých vztahů a končící s puškou v ruce a s ohněm v srdci na spáleništích bitevních polí.

Znáte to.

Péťa nenápadně dloubne Klárku, ta za zády rodičů kontruje ostrými nehty, následuje kopnutí pod stolem, zatahání za vlasy a už se rvou jako koně. Konfliktní sinusoida, která začala téměř neznatelnými vlnkami, se s každým novým obloukem stává hrozivější a hrozivější. A nebohý rodič má málokdy čas zkoumat, kdo se jako první vymanil ze zóny akceptovatelných manýrů a vstoupil neodvolatelně na válečnou stezku.

A ono by to zkoumání ani nemělo moc smyslu, protože každý z obou sourozenců si může celkem libovolně vybrat jeden z oblouků konfliktu a prohlásit ho za "bezprecedentní překročení suverénních hranic předpubertálního majestátu".

Zdá se vám to dětinské?

Tak takhle my si tady na matičce Zemi žijeme. I ve věku dospělém.

"Kdo nehrotí s námi, hrotí proti nám"

Stačí si vzít libovolný konflikt na této planetě a zjistíme, že jeho historie se nápadně podobá soupeření Klárky s Péťou. Na začátku je jen takové kočkování, možná malá neomalenost či nevrácená úsluha, a kola eskalace už se kdesi uvnitř pomalu roztáčejí. A k tomu, abychom se stali zdatnými propagandisty té či oné strany ani nemusíme moc lhát. Stačí si náhodně vybrat vhodný oblouk konfliktu (samozřejmě na soupeřově polovině hřiště) a předchozí historii kočkování pohodlně zapomenout.

My, homáci sapiáci, jsme prostě furianti. Když nám někdo ublíží (ať už domněle nebo skutečně), rádi si přisadíme a protistraně to vrátíme i s úroky. Na hrubý pytel ještě hrubší záplata. Ještě, že Péťa nemá jaderný kufřík.

Ale ani ti z nás, co se poctivě řídí starozákonním "oko za oko, zub za zub" nejsou z eskalačního obliga venku. Ono to na první pohled vypadá, že pokud si ty úroky odpustíme a pečlivě vrátíme jen to, co nám bylo dvojitým direktem na bradu přiděleno, tak vlastně pouze vyrovnáme účetní knihu spravedlnosti: "do zubů má dáti - do zubů dal".

Ale zdání klame.

Je prakticky nemožné na lékárnických vahách přesně odvážit, jakou nálož by měl člověk do šrapnelu odplaty napěchovat. Už proto, že každý máme svou vlastní soustavu citlivých míst, bolestivých jizev a Achillových pat. To, co se z naší perspektivy může jevit jako velmi mírná proti-ofenzíva, může na druhé straně barikády způsobit nedozírné škody (a posléze zdrcující proti-proti-ofenzívu).

Naštěstí mezi námi žijí lidé, kteří nehrotí. A nejenže nehrotí - oni občas dokáží nějaké to ostřejší slovo i spolknout. V tom citlivém období, kdy se první vlnka konfliktu ještě dá klasifikovat jako nedorozumění, kdy smířlivost ještě nenese potupné stigma ztráty tváře, má takový postoj cenu zlata.

Žijí mezi námi lidé, kteří se nesnaží zuby nehty vybalancovat knihu Osudu k svému vlastnímu obrazu justiční harmonie. Kteří vědí, že někdy je lepší nechat pučící oblouk konfliktu vyšumět do ztracena a místo, aby s jazykem vetknutým do koutku úst odměřovali na lékárnických vahách intenzitu odvety, raději se chopí rýče a vyrazí za chalupu zasadit strom.

Takových lidí si nesmírně vážím.

A pevně věřím, že právě jim patří království nebeské.

+++++++++

Předchozí články ze série Sfinga.