Leonore 1805 (Beethoven)

Málokteré dílo stálo Beethovena tolik úsilí, trpkosti a zmaru jako jeho jediná opera Fidelio. V dopise svému libretistovi to říká zcela jednoznačně: "Ujišťuji vás, milý Treitschke, že tahle opera mi vyslouží mučednickou korunu."

Čtyři předehry, tři plně funkční (a rozdílné) verze a s přestávkami deset let komposičního procesu - to je stručná bilance trnité cesty za dosažením úspěchu v žánru, který nepatřil ke skladatelovým nejsilnějším stránkám. O tom vydává zajímavé svědectví jeden z jeho poznámkových sešitů, pomocí kterých komunikoval s okolím v době své postupující hluchoty (pozn. č. 89, cca 1823):

Můj Fidelio nebyl publikem pochopen, ale já vím, že se dočká uznání.  Ačkoliv jsem si vědom jeho hodnoty, vím ale stejně dobře, že mým skutečným živlem je symfonie. Když mi v hlavě zní zvuky, vždy slyším celý orchestr. Od instrumentalistů mohu žádat cokoliv, ale když píšu něco pro lidský hlas, musím se sám sebe neustále dotazovat: "dá se to zazpívat"?

Přestože byl jeho život  byl lemován nezdary a fiasky, jako opravdový tvůrčí duch se Beethoven s chronickou nepřízní osudu vypořádal po svém - čeho se mu nedostávalo, to si stvořil ve svých partiturách. Když mu nebylo dopřáno najít radost ve svém okolí, vykouzlil si ji v Deváté symfonii; když nenacházel osvíceného reka, který by lidstvo vyvedl z temnoty ke světlu, ukoval jeho sochu v rozžhavené výhni Eroicy; když mu nebylo dopřáno poznat věrnou a mravně čistou ženu, která by byla dostatečně silná na to, aby mohla stanout po jeho boku, vytvořil si její obraz ve své jediné opeře.

O komposici opery začal Beethoven obecně uvažovat již kolem roku 1803 (ve věku 33 let), kdy mu tehdejší  impresário vídeňského divadla a libretista Mozartovy Kouzelné flétny, Emanuel Schikaneder, nabídl kontrakt na operu Vestálský Oheň (Vestas Feuer). Beethoven ale po několika měsících práci zavrhl s poukazem na špatné libreto (údajně měl prohlásit, že verše by se hodily spíše do úst vídeňských pradlen) a sáhl po textu s titulem "Leonora aneb triumf manželské lásky" (Leonore, oder Der Triumph der ehelichen Liebe), kterou z francouzského originálu Jeana-Nicolase Bouilliho adaptoval Joseph Sonnleithner.  Jeho dosavadní úsilí ale nepřišlo úplně vniveč: dva známé tituly z konečné verze opery - Pizarrova árie (Ha! Welch’ ein Augenblick) a duet Florestana a Leonory (O namenlose Freude!) - mají svůj základ v hudbě k Vestálskému Ohni.

I děj Leonory je trochu schematický a plný dobových klišé, ale Beethovenovým potřebám vyhovoval: zatímco politický vězeň Florestan úpí v žaláři démonického Pizarra, jeho oddaná manželka Leonora se v převleku za žalářníka jménem Fidelio vetře do domácnosti dozorce Rocca a s jeho tichou podporou osvobodí svého muže. Kromě heroického námětu s výraznou ženskou hrdinkou tedy libreto autorovi poskytlo také přitažlivou myšlenku boje proti tyranii.

Beethoven však neměl vrozený talent pro drama jako Mozart, Wagner, Verdi nebo Puccini. Jeho opera se rodila těžko a stála ho mnoho útrap - jak tvůrčích, tak organizačních. Navíc libreto trochu nešťastně skloubilo prvky lehké komedie (v první části opery se do Leonory, v přestrojení za Fidelia, zamiluje dozorcova dcera Marcelina) s prvky dramatickými (heroický zápas Leonory za osvobození muže v části druhé), takže Beethoven dlouho nemohl najít vnitřní motivaci a adekvátní prostředky na vykreslení barvotiskové zápletky z první části (ta by asi slušela spíše Rossinimu) a vlastně teprve s příchodem Pizarra je slyšet jak se pod jeho kotlem zažehne vnitřní dramatický oheň.

++++++++++

Logistika operního představení nakonec Beethovenovi přinesla ještě více strádání než nevyrovnané libreto. Týden pred premiérou, stanovenou na 20. listopadu 1805, vtrhla do Vídně Napoleonova vojska a část obyvatel - včetně téměř kompletního císařského dvora - prchla na venkov a s nimi z města zmizela i většina Beethovenových příznivců.  Ti, co zůstali, měli jen minimální zájem o operu tehdy ještě málo známého skladatele. Chladné přijetí bylo způsobeno i tím, že velkou část premiérového publika tvořili francouzští důstojníci, kteří německému textu příliš nerozuměli. A možná to tak bylo i lepší: myšlenka osvobození z područí krutého despoty by asi příslušníkům okupačních vojsk nebyla zrovna po chuti.

Prakticky okamžitě po neúspěšné premiéře začal Beethovenův přítel Stephan von Breuning na Mistra naléhat, aby operu zkrátil. Oba se pustili do práce a podařilo se jim trojaktové dílo zredukovat na dvě jednání - zejména díky škrtům v té první, lehkovážnější, části. Obnovená premiéra se konala o půl roku později, 29. března 1806, prakticky se stejným souborem. Zkrácené verzi se dostalo o poznání vlídnějšího přijetí a opera byla na nejlepší cestě stát se organickou součástí repertoáru. Bohužel, pro neshody skladatele s vedením divadla byla po druhé repríze 10. dubna z programu stažena.

Je málo známým faktem, že další štací ve spletité anabázi opery se stala naše matička Praha. V roce 1808 zde byla naplánována produkce, pro kterou Beethoven napsal samostnou předehru, v konečném účtování nesoucí jméno Leonore I, neboť se dlouho mělo za to, že se jedná o zavrhnutou verzi pro vídeňské inscenace z let 1805 a 1806. Ty měly navzájem velmi podobné předehry, které se proslavily jako Leonore II a Leonore III (zvláště Leonore III se často hraje jako samostatné koncertní číslo).  Obě jsou však příliš dramatické a neuvozují správnou atmosféru pro komičtější první jednání a proto Beethoven pro konečnou verzi napsal odlehčenější předehru, která se hraje dodnes pod názvem Fidelio. Z produkce v Praze nakonec sešlo a opera byla na pár let uložena k ledu.

Závěrečné dějství tvůrčího dramatu nadešlo v roce 1814, kdy tři sólisté císařské opery požádali o provedení díla v rámci benefičního koncertu. Protože trvalým terčem kritiky bylo v předchozích verzích libreto (list "Wiener Theater-Zeitung" napsal: "Je nepochopitelné, jak se skladatel mohl rozhodnout oživit svou krásnou hudbou tak triviální text"), Beethoven se rozhodl pro jeho další úpravu. Obtížného úkolu se tentokrát zhostil vídeňský překladatel  Georg Friedrich Treitschke (ten z úvodního citátu). Beethoven ho požádal, aby "přestavěl bezútěšnou zříceninu starověké pevnosti" a byl s jeho korekcemi natolik spokojen, že sám podstatně přepracoval některé partie a uvedl tím dílo do jeho dnešní podoby, včetně změny názvu na "Fidelio".

První provedení finální verze připadlo na 23. května 1814 a proběhlo ve vídeňském divadle "Theater am Kärntnertor". Představení byl přítomen i sedmnáctiletý Franz Schubert, který prodal své učebnice, aby měl na zakoupení lístku. K zaslouženému konečnému úspěchu díla přispěly zejména dva faktory. Za prvé si Beethoven v mezidobí vydobyl určité skladatelské ostruhy, takže už se nejednalo jen o operu nějakého talentovaného mladíčka, a za druhé byla v té době Napoleonova hvězda už na sestupu, takže ideové vyznění opery se dalo chápat jako osvobození z napoleonské tyranie. Jen toho roku se Fidelio dočkal 20 repríz a mohl nastoupit vítězné tažení Evropou. Nás může těšit, že první nevídeňské provedení proběhlo 21. listopadu 1814 v Praze, takže o ten kousíček fideliovské slávy jsme nakonec nepřišli (Londýn viděl premiéru až v roce 1832 a New York ještě o 7 let později).

Od té doby se Beethovenův Fidelio hrál při mnoha významných příležitostech. Byla to například první opera, která zazněla v poválečném Berlíně. Stalo se tak v jediném válkou nezničeném divadle Theater des Westens 4. září 1945.  Drážďanské provedení ze 7. října 1989 (u příležitosti 40. výročí NDR) je zase známé dlouhotrvajícím potleskem po sboru vězňů, kterým obecenstvo vítalo blížící se vysvobození ze svěrací kazajky reálného socialismu. A toto čestné místo v dějinách opery dílu nenáleží náhodou - Beethovenova jediná opera v sobě obsahuje výraznou morální dimenzi, jejíž etos shrnul v roce 1950 slavný německý dirigent Wilhelm Furtwängler:

Beethovenův Fidelio má v sobě více mše než opery. Sentiment, který vyjadřuje, pochází z posvátné sféry a káže "náboženství humanity", které jsme nikdy neshledali tak krásným - a také tak nutným - jako dnes po tom všem, co jsme si prožili... Uvědomujeme si, že pro nás, Evropany, jakož i pro celé lidstvo, bude jeho hudba vždy reprezentovat apel na naše svědomí.

A na závěr stručný přehled hlavních dat.

kdy	kde	libreto	předehra	výsledek
1805	Vídeň	Sonnleithner		propadák
1806	Vídeň	Breuning
1808	Praha	-
1814	Vídeň	Treitschke	Fidelio	úspěch

(další zajímavé detaily o této opeře naleznete zde a nebo zde)

+++++++++

V hudební ukázce vám nenabídnu standardní verzi, kterou najdete na YouTube v mnoha podobách (včetně slavného Furtwänglerova provedení z roku 1953), ale pustím vám tu původní z roku 1805, kterou už dnes prakticky neuslyšíte (verze 1806 je zde). Zjistíte, že je v ní několik nových kousků, ale i v těch známých - třeba ve finále - najdete pár zajímavých odchylek.

Abyste se nemuseli prokousávat celým záznamem, tady jsou rozinky:

0:53:25 - árie Pizarro (Ha! Welch ein Augenblick)
1:17:21 - sbor vězňů (O Welche Lust)
2:02:57 - kvartet Leonore-Florestan-Pizarro-Rocco (Er sterbe!)
2:17:51 - finále (Zur Rache)

*********

+++++++++

Předchozí díly ze série Beethoven