Dvě věže (Beethoven)

Představte si, že se díváte na Pána prstenů a televize z časových důvodů vypustí prostřední díl trilogie: Dvě věže. Na jedné straně se vlastně ani nic moc nestane...

...v prvním díle si uděláte solidní obrázek o problému a o hlavních protagonistech příběhu a v posledním díle se dozvíte jak to všechno dopadlo. Na druhé straně ale musíte uznat, že divák fajnšmekr bude u obrazovky citelně ochuzen. Prostřední díl je místem kde zápletka houstne, postavy se vyhraňují, konfliky prohlubují. Ano, v principu můžeme Pána prstenu pochopit i bez shlédnutí druhého dílu, ale přijdeme tím nejen o jemné tkanivo logických souvislostí, ale i o přirozenou dynamiku celého příběhu.

Podobné je to s Beethovenovou Devátou symfonií. Kdykoliv ji poslouchám, znovu a znovu žasnu nad obrovským rozdílem mezi perspektivou prvních tři vět a perspektivou finále. Jako bych slyšel začátek a konec epické trilogie, jejíž prostřední díl byl z dramaturgických důvodů vypuštěn. Ten rozdíl v charakteru vyprávění a v jeho celkovém tónu má jednoduchou příčinu. Devátá vznikala souběžne s dalším chorálním veledílem, Slavnostní mší D dur (Missa solemnis). Podle mého soudu je Missa solemnis tím scházejícím prostředním dílem - je duchovním očistcem, pozvedávajícím umělcovo vnímání na vyšší hladinu prožitku. 

Ve starém americkém filmu Desatero přikázání (Cecil DeMille - 1956) je slavná scéna, ve které Mojžíš vystoupí na horu Sinaj, kde se mu zjeví Bůh v podobě hořícího keře. Charlton Heston, představující Mojžíše, skvěle zahrál ten hluboký spirituální přerod, který se během scény v jeho duši odehraje. Na horu vystoupí Mojžíš jako obyčejný muž - silný a černovlasý - ale z hory se vrátí jako vyvolený prorok - osvícený a lehce prošedivělý. Při návratu ze Sinaje ho pozoruje jeho žena Sephora a přítel Joshua a z jejich úhlu pohledu se Mojžíšova proměna musí jevit jako mystérium. Stejně tajemná jako by viděli jen první a třetí díl trilogie (výstup na horu a sestup z ní), ale díl prostřední - Mojžíšovo setkání s Bohem - zůstal jejich zraku zcela skryt. Jenže právě v něm je uschován klíč k jeho transformaci.

Podobným vývojem prošel Beethoven v průběhu Deváté symfonie. Když sedíte v koncertním sále, vidíte Mojžíše stoupat nahoru (první tři věty) a posléze scházet dolů (finále), ale neslyšíte nic z toho, co se odehrálo na hoře Sinai. Ten vyrovnaný nadhled, který čiší z Ódy na radost, nevyvěrá z vnitřní logiky předchozích tří vět, jak by se na první pohled mohlo zdát. Vyvěrá z obrovského myšlenkového zápasu, který Beethoven svedl v sesterské Misse solemnis. Existuje totiž jediný způsob jak takovou nadpozemskou perspektivu získat. Musíte se - stejně jako Michelangelo - na několik let připoutal řetězem ke stropu Sixtinské kaple a tam si to za pomoci štětce vyříkat se svým Bohem.

Tato vokální díla jsou siamská dvojčata. Je-li Missa solemnis křížovou cestou do hlubin lidské duše, je Devátá symfonie jejím vzkříšením a vykoupením. Missa je bez Deváté jen samoúčelnou disputací; Devátá bez Missy je toliko líbivou pouťovou atrakcí, fanfárou zavěšenou do vzduchoprázdna. V Misse solemnis bojuje Beethoven o nalezení sebe sama v Bohu a Boha v sobě samém. Jeho hluboce prožitá a osobní výpověď je kronikou dlouhé vnitřní války, jejíž poslední a vítěznou bitvou je právě Finále Deváté. Závěrečná zkouška dospělosti.

Ona i obyčejná maturita je ale víc než jen půlhodinka na potítku a pár minut zápasu s jednotlivými otázkami. Maturita znamená také hodiny strávené nad učebnicemi, zmatené tápání ve vlastní neurovnané mysli, náhlá probuzení uprostřed noci s pocitem intelektuálního zmaru i mihotavou záři pochopení probleskující na obzoru. Je-li Devátá závěrečnou zkouškou, je Missa solemnis přípravou na ni.

Každý správný chrám má mít dvě věže. Pro příklady nemusíme chodit daleko - Týnský chrám na Staroměstském náměstí, chrám svaté Ludmily na Náměstí míru (úvodní snímek) nebo katedrála Notre Dame v Remeši jsou dostatečně známé. Nemá smysl dohadovat se, která z věží je pro výsledný architektonický dojem důležitější. Jedna bez druhé je jen neúplným torzem. A tak je tomu i s oběma chorálními díly Ludwiga van Beethovena. Mše i symfonie jsou jedním tělem. Severní a jižní střelkou téhož morálního kompasu.

Před několika lety se u nás v jednom místním kině hrála kompletní Tolkienova trilogie. Trvala s přestávkami skoro celý den, ale přesto se na ní sešel dostatek diváků. Mám podobný sen. Více než polovinu života si přeji slyšet obě Beethovenova díla v jednom koncertním provedení. Konečně vidět tuto velkorysou katedrálu v její úplnosti a přirozené kráse. A není to až tak za vlasy přitažené, jak si možná myslíte. Při prvním provedení (7. května 1824) se společně s Devátou hrály i tři části z Missy: Kyrie, Credo a Agnus Dei.

Představoval bych si to představení asi takhle:

1. Devátá (první věta - Allegro)
2. Devátá (druhá věta - Scherzo)
3. Devátá (třetí věta - Adagio)
x. přestávka
4. Missa solemnis (Kyrie)
5. Missa solemnis (Gloria)
6. Missa solemnis (Credo)
7. Missa solemnis (Sanctus)
x. přestávka
8. Missa solemnis (Agnus Dei)
9. Devátá (Finále - Óda na radost)

Takový pořádek by měl výhodu, že fanfára hrůzy ze začátku čtvrté věty (Schreckensfanfare) by nás nevytrhla ze sladkého snění Adagia, což mi vždycky připadlo poměrně brutální a neorganické, ale rozezněla by se nad doutnajícím bojištěm Agnus Dei - v jeho nejvypjatějších místech skoro slyším Beethovenův hlas: "Eloi, Eloi, lama sabachthani" (Bože, bože, proč jsi mne opustil?). Ochromující disonance této fanfáry jako by byla ozvěnou přízraků z Agnus Dei. Má-li být nějaká hudební věta rozdrásána jejím zubatým ostřím, poslední oddíl Mše je skvělý kandidát. Partitura je od prvního do posledního taktu naplněna sžíravými pochybnostmi - jako by právě zde Beethoven dospěl k poznání, že radost nenalezneme v liturgickém rozjímání, ale ve společenství lidí. Óda na radost je tak přirozenou odpovědí na bolestné tápání Agnus Dei a současně logickým završením obou děl. Nejistý závěr Missy a rezolutní začátek finále Deváté do sebe zapadají jako pobřeží Afriky a Jižní Ameriky.

Svou třetí knihu Ód zakončil starořímský básník Horatio větou "Postavil jsem pomník trvalejší bronzu" (Exegi monumentum aere perennius). Myslím, že pro dvě hudební věže, které Beethoven v letech 1822-23 vlastníma rukama vystavěl, platí ta slova dvojnásob.

Někdy si představuji, že jednou v daleké budoucnosti se zástupci naší planety dostaví na Intergalaktický Sněm, aby byli přijati mezi vyspělé civilizace. A až budou kráčet přijímacím sálem po červeném koberci k inauguračnímu podiu, jeho mramorovým sloupovím bude otřásat Quoniam z Beethovenovy Slavnostní mše. A naši reprezentanti v nablýskaných uniformách budou procházet špalírem tleskajících bytostí z mlhoviny Andromedy, z Alfa Centauri, z Aldebaranu i z Tau Ceti a s Beethovenovou majestátní hudbou v zádech se nebudou muset cítit jako banda úplných pitomců z nějakého zapadlého spirálního ramene Mléčné dráhy. Naopak, zaplněným auditoriem projdou s hrdě vztyčenou hlavou.

Welcome, People of the Earth!

Ludwig van Beethoven: Missa solemnis, op. 123 (Quoniam tu solus sanctus)

(na YouTube zde a nebo zde)