Duchovní ABC (Beethoven)
O mnoha dílech velkých skladatelů se říká, že jejich hudba byla napsána na nebesích a jim pouze dodatečně nadiktována. I v Beethovenově hudební klenotnici se nachází několik mimořádných šperků, které jako by pocházely z jiného světa - z nadýchaných obláčků kdesi tam nahoře. Nejsou charakterizovány ani tak velkolepě klenutými melodiemi nebo barvitou harmonií jako spíš hloubkou duchovního záběru. Beethoven nás v nich dovede až k zadní brance říše tónů a my s mírně pokleslou čelistí zjistíme, že smyslový prožitek zde přechází ve víru. Kdyby to slovo nebylo tak zprofanované, řekl bych, že tam, kde končí hudba, začíná náboženství.
V těch vzdálených krajinách na horizontu chápání, v pološeru fantaskních kontur obetkaných pavučinou naší vlastní existence, hluboko pod průzračným jezerem sebereflexe, tam někde kolotá pravěké zřídlo lidskosti, naše přípojka k ideálu božství - dovedně skrytá za záclonou intuice, v níž jen za bezesných nocí dokážeme vytušit tenká vlákna propojeného myšlenkového podhoubí.
Dnešní ukázky si zaslouží ochranný azyl tmy tmoucí. Jednak jsou na Beethovena nezvykle tiché a jednak je pro ně denní světlo příliš rozptylujícím elementem. Nejlépe se poslouchají po půlnoci, kdy není prakticky žádný ruch a naše podvědomí je patřičně natáté odraženým světlem měsíce.
Díla, která vám chci představit si asi nebudete pohvizdovat cestou domů z koncertní síně, ale pokud jim dopřejete potřebný čas, zanoří se do vaší duše jako rydlo oráčova pluhu. A nikdy nevíte, co vzklíčí z dobře nakypřené země...
+++++++++
(A) Arietta ze sonáty c moll, op. 111
Milan Kundera vydal v roce 1979 ve Francii román ve formě variací s názvem "Kniha smíchu a zapomnění". Není těžké uhodnout, odkud se v jeho mysli vzala myšlenka na spojení několika nezávislých příběhů do variační kytice. Stopy vedou poměrně přímočaře k poslední větě Beethovenovy poslední sonáty, opus 111.
Kundera byl syn vynikajícího klavíristy a o své inspiraci Beethovenovým dílem se v knize zmiňuje explicitně. Zatímco formát symfonie přirovnává k výpravě do vnějšího světa, variace jsou pro něho výpravou do bludiště světa vnitřního. A právě Beethovenova Arietta patří k expedicím z nejfantastičtějších. Napněte plachty představivosti a zavřete oči - tyto variace vás zavedou do hájemství visutých zahrad, rozkládajících se ve třpytivé průrvě mezi minulostí a budoucností.
Jak je u pozdního Beethovena obvyklé, pro své rozloučení s formou klavírní sonáty, která mu byla mimořádně blízká, si nevybral žádný chytlavý popěvek, ale poměrně monotónní melodii, takže první dvě a půl minuty budete muset vydržet nehtohryzavě nezáživnou prezentaci hlavního tématu - jako by nás velký Mág chtěl přesvědčit, že dokáže vdechnout život i do kousku obyčejné šedé hlíny.
Než se pustíte do poslechu, dovolím si vypíchnout dvě pozoruhodné pasáže.
Na tu první upozornil již Igor Stravinskij. Po prvních dvou variacích, v nichž se melodická linka stává postupně členitější a bohatější, Beethoven popustí uzdu své fantazii a nechá své koně vyběhnout na klaviaturu v nespoutané, téměř jazzové férii (video 6:21 až 7:21). Budete svědky divoké jízdy králů a gejzíru extáze, který v jistém smyslu předjímá budoucí eskapády klasiků stylu "boogie-woogie" (i když ne všichni klasičtí pianisté s tímto verdiktem souhlasí). Tento brilantní kousek se protančí strunami temperovaného klavíru v neskutečně moderním hávu a prozrazuje hravého génia, který i v závratném trysku dokáže kouzelnou hůlkou ze svištícího vzduchu vykouzlit křišťálové podkovy pro své koně.
Druhou fascinující pasáží je éterické vesmírné jiskření (video 9:01 až 10:50), připomínající van Goghův obraz Hvězdná noc. Po krátké mezihře, která zní jako cesta temným lesem, se ocitnete na pasece a z rozevřené oblohy se na vás vysypou roje hvězd. A v takovém okamžiku nemáte jinou možnost než pohlédnout tváří v tvář svému vnitřnímu Já.
To už začínáte tušit, že krajina vynořující se ve tmě před Vámi je navýsost transcendentní. Hudba oproštěná od všeho pozemského vyžene melodii do extremního poloh klaviatury a pak se snese zpátky na zem v tlumené záři buddhistického nadhledu. Zbavená pout času i prostoru, odhodí poslední zbytky své vlastní tíhy a rozplyne se v zenové meditaci. Jakobyste stáli u ústí Amazonky a pohlíželi, jak se pomíjivé vody řeky života mísí s věčnými masami oceánu (video 13:09 a dál).
Tady už není prostor na žádná velká gesta - jen nazadržitelný tok karmy, splynutí obrazových rovin a ozvěna posledního smíření rozkmitaná v prostoru.
Beethoven napsal celkem dvaatřicet klavírních sonát, kterým vytrvale svěřoval dojmy a nálady ze svého osobního života. Tuto dlouhou sérii pravděpodobně nezamýšlel zakončit dvouvětou sonátou (a pár náčrtků ke třetí větě se skutečně nalezlo), ale nakonec musel usoudit, že jakékoliv dodatečné Finále by po takovém prozření působilo hrubě a otřele. Totální osvobození ducha od hmoty bude pro jeho soukromý deník lepší tečkou než sebeokázalejší smršť burcujících akordů.
S lehkostí Shakespearova Ariela odemkl poštovní schránku budoucnosti a nenápadným pohybem ruky odeslal svou poslední sonátu na adresu trpělivě čekajícího nekonečna.
+++++++++
(B) Benedictus z Missy solemnis, op. 123
Zatímco Bach je znám jako zbožný luterán a Mozart jako praktikující katolík, volnomyšlenkářský Beethoven zařazení do některé z obvyklých náboženských škatulek úspěšně vzdoruje. Malý Ludwig byl vychován v duchu římsko-katolickém, ale Mší se prakticky neúčastnil. Na mladého bouřliváka navíc hluboce zapůsobily sekularizující myšlenky francouzské revoluce (v roce 1789 mu bylo 19). Přesto jeho dopisy a konverzační sešity, pomocí kterých v době své hluchoty komunikoval s okolím, prozrazují bohatý duchovní život. Jeho vztah k přírodě (zaznamenaný například v Pastorální symfonii) svědčí o určité inklinaci k panteismu. Přítel a životopisec Anton Schindler ho zase považoval za deistu.
O intenzivním hledání Boha svědčí i to, že v jeho pozůstalosti byl nalezen výtisk knihy "Úvahy o díle božím a o jeho prozřetelnosti v celé přírodě" od německého kněze Christopha Christiana Sturma, bohatě popsaný vlastnoručními poznámkami. Není tedy úplným překvapením, že ke konci svého života pocítil Beethoven potřebu zhudebnit nějaký klasický liturgický text. Vítanou záminku mu poskytlo jmenování jeho žáka, přítele a mecenáše Arcivévody Rudolfa biskupem olomouckým.
Jeho Slavnostní mše (Missa solemnis) patří k nejkomplexnějším hudebním dílům naší civilizace. Každá z jejích pěti částí je světem sama pro sebe, jednou pečlivě vybroušenou ploškou výsledného drahokamu. Benedictus je duchovním těžištěm celé kompozice, výrazem nejhlubší víry, symbolizované svátostí přijímání. Do jeho hudebního tkaniva vtělil Beethoven své nejniternější představy o spirituální podstatě religiozity.
Jakési předchrámí této části tvoří mystická mezihra na klasický latinský text Sanctus. Ve srovnání s předchozími monumentálními freskami (Gloria, Credo) se hudba výrazně ztiší a proud vědomí se v předzvěsti sakrálního aktu obrátí dovnitř. Do tohoto napjatého očekávání - jako paprsek v temnotách - zasvítí sólové housle. Jeden z Beethovenových nadpozemsky inspirovaných nápadů.
Nástroj z nejzpěvnějších nás bude provázet tichou modlitbou Benedictu. Ale ne v podobě celé smyčcové sekce, ale jen jako jeden jednotlivý nástroj. Lepší personifikaci Ducha svatého si lze jen stěží představit. Hlas houslí se velebně vznáší nad hlavami věřících a chrámový vzduch se téměř chvěje v extatickém vytržení. Po krátkém instrumentálním exposé se obřadu ujme pěvecký sbor a čtveřice sólistů: "Buď požehnán, ty jenž přicházíš ve jménu Páně" (Benedictus qui venit in nomine Domini).
Přestože se většina ceremoniálu odehrává v polohlase (sotto voce), nebyl by to Beethoven, aby si v jeho průběhu malinko nezabouřil (video 8:30). Ale i tady je zvuková energie více tušená než zobrazená - jako hučení podzemní říčky. Zatímco zástupy vítají s široce rozevřenýma očima svého spasitele: "Hosanna in Excelsis", měkký hlas houslí nás naposled vezme za ruku a dovede k očistnému spočinutí v blankytných výšinách.
Nestane se Vám pokaždé, že můžete pozorovat svrchovaného vladaře mocné říše, jak pokleká v prachu cesty a v pokoře pozvedá ruce na pozdrav věčnému principu života. A pramálo záleží na tom, zda si ten princip představujete jako osobního Boha, neklidnou duši vesmíru nebo abstraktní silové pole všeobecné morálky. Tomu svítícímu paprsku je to jedno.
+++++++++
(C) Canzona di Ringraziamento z kvartetu a moll, op. 132
Jen člověk, který se dostal ze spárů těžké nemoci si dokáže představit ten výtrysk čiré vděčnosti, když neduh konečně pomine a tepavý rytmus života se vrátí do našich žil. To, co se zdálo být ztraceno, se navrátilo zpět a to, co se zdálo být všedním, se na pozadí prožitého utrpení promění v čarokrásný sen.
Třetí větu kvartetu č. 15 a moll napsal Beethoven na jaře 1825 (ve věku 55 let), krátce poté co se uzdravil z dlouho trvajícího vnitřního onemocnění. Vleklé potíže skladatele pronásledovaly celou zimu a hrozilo reálné nebezpečí, že budou mít fatální důsledky. Na první straně partitury je nadepsáno: "Canzona di ringraziamento offerta alla divinita da un guarito, in modo lidico" (Zpěv díkuvzdání uzdraveného božstvu, v lydické tónině)
Beethoven, izolovaný od společenského života svou postupující hluchotou, už neměl nejmenší zájem omračovat obecenstvo nějakými komorními kudrlinkami nebo instrumentálními finesami. Canzona se stala důvěrným rozhovorem mezi ním a jeho Bohem. V ní se neohlíží na hudební krásu, nebere v potaz technické možnosti nástrojů, neláme si hlavu s tím, zda mu vůbec někdo porozumí. Sedí sám ve své kapli se skloněnou hlavou a se slzami v očích se obrací ke svému Stvořiteli, aby se vyzpovídal a vyzpíval z pocitu uzdravení.
První tři minuty jsou přesně tím, o čem jsem mluvil v úvodu tohoto článku. V klidných taktech starobylé lydické tóniny Beethoven opustil zátoku hudebního vnímání a vyplul na moře duchovního povědomí. V něm se po čase jako tropický ostrov objeví živé téma, oslavující příchod ztracené vitality (video 3:00). Tato pasáž je v rukopise příznačně nadepsaná "Sentendo nuova forza" (S pocitem nové síly) a ze střídání těchto dvou kontrastních nálad je spředen zbytek této pozoruhodné hudební krajky.
Anglický spisovatel Aldous Huxley byl Canzonou tak okouzlen, že jí přiřadil důležitou roli ve svém románu "Kontrapunkt". Jeden z hlavních hrdinů, Maurice Spandrell, zcela propadne jejímu magnetismu a pozve spřátelený manželský pár na improvizovanou reprodukci ve svém bytě. Protože nemám po ruce českou kopii románu, přeložil jsem na závěr z angličtiny krátký úryvek, ve kterém Maurice popisuje svůj dojem z poslechu této věty (celou kapitolu v originále najdete zde):
Pomalu, pomaloučku se rozvinula melodie. Archaické lydické harmonie visely ve vzduchu. Byla to nevzrušená hudba, průhledná, čistá a krystalická, jako tropické moře, jako Alpské jezero. Voda na vodě, klid klouzající po klidu; souznění plochých horizontů a nezčeřených rozloh, kontrapunkt vyrovnanosti. A všechno jasné a zářivé, žádný opar, žádné neurčité šero. Byl to klid pokojného a úchvatného rozjímání, ne ospalosti nebo spánku. Byla to vyrovnanost rekonvalescenta, který se probudí z horeček a zjistí, že se znovunarodil do světa krásy. Ale ta horečka byla "horečkou žití" a znovuzrození nebylo do tohoto světa, ta krása byla nadzemská, vyrovnanost rekonvalescentova byla klidem Boha. Proplétání lydických harmonií bylo Nebem.
+++++++++
Předchozí díly ze série Beethoven
Jan Řeháček
Zavařené barvičky

Letošné drsná zima má na svědomí zpoždění jarního rychlovlaku o bratru 2-3 týdny. A protože venku to zatím stále barvami moc nehýří, otevřel jsem si jednu lahvinku zavařenin z podzimu.
Jan Řeháček
Kosa Zvostra

Letošní leden byl v severní Virginii (a potažmo na většině území USA) mimořádně mrazivý - kvůli arktickým podmínkám se musela mimo jiné přesunout i inaugurace dole v DC. Tady je pár fotek z našeho parku.
Jan Řeháček
Houbaříme za oceánem

Malé ohlédnutí za houbařským rokem v našem parku. Rok to byl sice rekordně suchý, ale tu a tam se něco v houštině objevilo. A když ne v houštině, tak na tlejícím kmeni.
Jan Řeháček
Zamyky zamyky... na čtyři západy

Nedávno jsem se dostal do prekérní situace. Je pozdní odpoledne - oči se mi klíží, den se pomalu chýlí ke konci, nekonečný oceán možností zpívá svou podmanivou píseň a moje neposedná kocábka se zvídavě pohupuje na jeho vlnách...
Jan Řeháček
Jak ze mne byli mývalové na větvi

Minule jsem vám představil noční verzi mývala na větvi. Dnes vám ukážu verzi denní. I když místy lehce potemnělou neb některé snímky byly pořízeny v době počínajícího soumraku. Mýval je přece jen aktivní spíše v noci.
Další články autora |
Vymést Ursulu a její bandu pryč. Jsou to bolševici, tvrdí podnikatel Bernard
Premium Stanislav Bernard je podnikatelskou legendou. Selfmade man, který z ruiny vybudoval momentálně...
Válku vyřeší konec vojenské pomoci, řekl Putin Trumpovi. Probrali hokej i vztahy
Prezidenti Ruska a USA Vladimir Putin a Donald Trump v úterním telefonátu „podrobně a otevřeně“...
Bombové hrozby v Praze. Policie evakuovala tisíce lidí, odklonila dopravu
V Praze se ve čtvrtek večer uskutečnily masové evakuace kvůli nahlášeným bombám v pražské Lucerně a...
Neblokujte protiruské sankce, udeřil Rubio na Maďary. Ti rázem ustoupili
Americký ministr zahraničí Marco Rubio kontaktoval svůj maďarský protějšek Pétera Szijjárta, aby na...
Jak Trump mluví s Kremlem? Prezidenti si volají jinak než obyčejní smrtelníci
Premium Pokud si myslíte, že americký prezident náhle řekne „vytočte mi Putina“ nebo si ho dokonce sám...
Matku s dítětem střelil do hlavy. Otřesný suvenýr holokaustu stopili polští odbojáři
Seriál Snímek masakru Židů v ukrajinském Ivanhorodu se stal symbolem holokaustu na východní frontě za...
Firmy v Česku experimentují s neomezenou dovolenou, zaměstnanci si ji řídí sami
Premium Pět týdnů dovolené, tedy týden navíc k zákonem stanovené hranici, je v Česku poměrně rozšířený...
Za kolik, o kolik, kolik čeho. Pokračujeme v tréninku praktických slovních úloh
Premium Slovní úlohy jsou pro některé postrach, zprvu mohou působit zmatečně, není však nutné panikařit,...
Čína zrudla. Teď už doopravdy. Nespokojenost sílí, lidé řeší, jak odejít
Premium Od spolupracovnice MF DNES v Číně Číňané jsou nespokojení: dokonce i staří lidé, kteří byli nadšení z velkého čínského skoku, se teď...
- Počet článků 417
- Celková karma 15,12
- Průměrná čtenost 910x