drama

V dnešním pokračování poetického cyklu "Bez básně a Hany" se nedozvíme, jak na tři doby vytáhnout ježka z klece a proč je na podzim nutno dobře naolejovat mlátičku na obilí.

Již nějakou dobu slýchám zvěsti, že kdesi vysoko mezi skalami je místo odkud se bílí rackové času vydávají na dlouhé lety bouřnatou oblohou. A tak mi to dnes konečně nedalo - nazul jsem pevné boty, do ruky popadnul sukovici po dědečkovi a vzhůru do hor! Pár hodin mi trvalo než jsem se prodral černým lesem a vyškrábal se po ramenou drsných pískovců, ale to co jsem za nimi spatřil mi vyrazilo dech. V rozkřáplé škvíře mezi obrovitými balvany byla vklíněna polystyrénová pevnost. Hradby, věže, věžičky, střílny, prostě komplet. Byla obehnaná rezivějícím ostnatým drátem a hlubokým příkopem plným opilých námořníků s ponožkami složenými do úhledných komínků. Když jsem se trochu vzpamatoval, všiml jsem si, že pod vstupní klenbou sedí bubeníci s paličkami obalenými slámou a tlumeně buší do dunivých tamtamů. V přítmí jsem viděl pouze jejich horečnatě svítící oči a napuchlé tváře. Protože jsem nevěděl, co si o tom myslet, opatrně jsem kolem nich prošel a ocitl se na malém nádvoří, kterému vévodily masívní přesýpací hodiny. V jejich vrchní baňce se zjevně pohybovalo cosi živého. "Ježek ve skleněné kleci", pomyslel jsem si ironicky. Ale když jsem přistoupil blíž, zjistil jsem, že to není ježek, ale malý černý kocour. Toto je jeho příběh.

panák za panákem tíseň svou utápím v taverně pod skleněným zvonem
dneska nepředu - v přesypech klesající podlahy dávím své vlastní sny
ještě dlouho potrvá než se propadnu lihem k tomu zpropadenému dnu
než vytřepu z vlasů polystyrénové kuličky a do rukou vezmu prohnilý rýč...

(dobito dopito ty lahve pryč!)

tak jedem: na blata, pišto, na blata
nasedám nečekám odpich a ratata

propadám závějí, sněhová groteska
zelený mužíček na vrbě zatleská

sůl a pepř do očí, do tváře facka
tohle jsou mravy jak za krále klacka

kdo dlouho hledá, ten dlouho nalézá
namísto plachty napjatá pavéza

armáda kocourů tasí své ocásky
podej mi rarášku žihadlo nadsázky

(kam se zas podělo to šuple s náhodama?)

makové panence - jediné ze sta
víle co tančí si v záři velkoměsta

do vlasů věnec a do ruky baterku
z obláčku sjíždíme vetknutí ve šperku

zatmění slunce - alespoň na chvíli
prakem vystřelíme opilé motýly

pomněnky prokouknou klíčovou dírku
a naboso vyrazí samy na špehýrku

až přijde jejich čas - měsíc nám zamává
náš strnulý svědek ostříhaný na páva

kometám klaní se půlnoční koledou
trychtýřem padat - to ještě dovedou

(i komínem a průrvou a nádrží a šachtou a potrubím a nocí a dnem)

průhledné zvony odhazují svá kovová srdce a povodni čelí snem
křesadlo plné jiskřiček přiskřípnutých ve skříni vystříkne do ticha
klenutým nebem čiší duha přestřihnutá stuha a rozkopnutá mříž
probrodíme se - rozkmitané křídlo budoucnosti stírá liják dokořán

(hej pišto, takže ve středu...  a najednou plác!)

jako když kámen studu zapadne do studny
jazýček olízne černé pracky
ozvěna svíce, plamen osudný
z ochozů vyplaší bílé racky

už se jich nebojím
a oni se mě taky nebojí

+++++++++++++++++++++++++++++++++

Yes: Machine Messiah (Drama)

Související články:

břízám