Zrzkovy Vánoce

Teda řeknu vám otevřeně, že někdy je pro nás čtyřnožce celkem dost těžko pochopitelný lidský počínání. Tak třeba období, kterýmu říkají Vánoce a při němž dělají věci, nad kterejma nám s Jezevčíkem Ferdou zůstává rozum stát.  

Už jen ty přípravy, který já pozoruju ze sloupku u našich vrátek. Dvounožci běhají zrychleným tempem po chodníku a trouběj ve svých auťácích na ulici, jakoby všichni někam spěchali. Přitom tahaj plno různejch balíčků, který nemůžou unýst, zakopávaj přes ně a pletou se jeden druhýmu do cesty. A aby toho nebylo málo, krom všech těch balíčků si dovlečou domů normální lesní strom. Teda spíš malej stromeček. Ten postavjej doprostřed místnosti, navěsej na něj různý cingrlátka, a když přijde Štedrej večer, tak se kolem něj sesednou a dávaj si dárky, který si předtím přinesli v těch balíčkách. Tvářej se u toho strašně tajemně a tvrděj, že ty dárky nepřinesli oni sami, ale nějakej pan Ježíšek.

Mňouknu vám, je to docela sranda, ale vládne přitom pohoda a i pro mě s Ferdou je to výhodný, protože od našeho záchranáře dycky taky něco dostaneme. Jednou jsem mu to chtěl oplatit a položil jsem pod stromeček čerstvě chycenou vypasenou myš ze zahrádky, jakože mu ji dám. Jenomže on ji nechtěl, smál se u toho, tvrdil, že se pan Ježíšek musel splést a tu myš zlikvidoval. No, chápete to?

Normální lidi si dávají dárky pokaždý na ten Štědrej den, ale u nás je to trochu jiný. Záleží, jak má náš záchranář zrovna službu, někdy se to posune o den nebo dva na pozdějc. Ale nebejváme sami ve třech, protože on pokaždý přiveze svoje rodiče, bydlíci na druhým konci městečka, takže pak máme s Ferdou na vybranou, komu já po všem tom dovádění s balicím papírem od dárků usnu na klíně a on u nohou. Ale letos nás bude ještě víc, a abyste pochopili, jak to myslím, musím trochu odbočit.

Možná si ještě vzpomenete, jak jsem vám v létě vyprávěl, že náš dvounožec odvezl do špitálu dvounožčí samičku Vlastu, která se doma zranila, když chtěla sundat z garnýže svýho anduláka Karla. Ten pak byl nějakej čas u nás, já ho nesměl ulovit, tak jsem se s ním radši skamarádil a Ferda to udělal taky tak. Kdybyste si na to nepamatovali, tak celý to povídání je tady.

Už tehdá, když si pak ta Vlasta brala anduláka Karla zpátky k sobě domů, tak nám bylo s Ferdou podezřelý, jakým způsobem se s naším dvounožcem loučí a zvířecí šestej smysl nám prozradil, že ji nevidíme naposled. No a to víte, že došlo na naše slova, ti dva dvounohý se dali dohromady, prostě udělali takovej ten klasickej člověčí pár, jak je u nich běžný. Lidi na rozdíl od nás koček v takový situaci dělaj všechno spolu včetně bydlení, takže si ji náš dvounožec nastěhoval sem k nám i s tím andulákem. Nám to s Ferdnou nevadí, Vlasta je milá a na Karla jsme si už zvykli.

Takže abych se vrátil k těm Vánocům. Letos je to trochu jiný, protože Vlasta už nejmíň čtrnáct dní činčá celej dům, uklízí a nazdobuje ho různejma serepetičkama, který se daj pěkně prohánět packou. Taky pořád něco peče nebo vaří, takže to tady voní jídlem, a pokud to není zrovna sladký, který mi s Ferdou nemusíme, tak nám dá pokaždý ochutnat. Záchranářovi se to sice moc nelíbí, dokonce se nechal slyšet, že z toho ztloustneme, ale ona tvrdí, že když jsou ty Vánoce, tak abysme si je taky pořádně užili.

No a tahleta Vlasta taky natahala domů spoustu balíčků pod stromeček a schovala je před naším záchranářem na tajný místo, který jsme mi s Ferdou pochopitelně našli, takže víme, kdo co dostane. Jak my dva, tak on a dokonce i ti jeho rodiče. Jenomže taky víme ještě o jednom úplně tajným dárku, kterej Vlasta přinesla teprve včera a myslí si, že ho utají před naším dvounožcem. Tak jestli chcete, já vám to prozradím, ale musíte mi slíbit, že to do Štědrýho večera nikomu neřeknete.

Ono to celý začalo zhruba před měsícem, teda nedlouho poté, co se k nám Vlasta nastěhovala. Najednou byla taková divná, tvářila se tajemně, několik dní se zkoumala, jakoby se na něco těšila, ale pak ji to přešlo a vypadala trochu zklamaná. A teďka znovu, jenomže tentokrát to proběhlo úplně jinak. Včera byl záchranář zrovna ve službě, já spal ve svým pelechu a Ferda vylizoval zbytek večeře. Vlasta najednou přiběhla ze záchoda, radostně na nás vykřikla: „klucí, já jsem v tom,“ přičemž mávala rukou, ve který držela nějakou malou destičku.

Já jenom zakroutil hlavou a zatvářil se trochu nevrle, jakože proč mě budí, když ani nevím, co se děje, ale Ferda to poznal. Přiběhnul až k ní, zavětřil, zavrtěl ocasem a pak si sednul překvapením. Když potom Vlasta celá rozparáděná někam zmizela, tak se na mě obrátil a řeknul: „Zrzku, máme se na co těšit, ta holka je březí.“

„To jako, že bude mít koťata?“ Zeptal jsem se Ferdy rozespale.

„Ale houbeles, ty chytrej, žádný koťata, ani štěňata, bude mít normální lidský mládě. To bude sranda, počkej. Ale neboj, já jim to pomůžu vychovat,“ odštěknul mi Ferda na vysvětlenou.

Za chvilku se Vlasta vrátila, pořád byla celá rozjetá a řekla nám: „Víte co, vy dva? Já mu dneska nic neřeknu, najde to jako překvapení pozejtří pod stromečkem.“ Vzala papírovou kartičku, něco na ni napsala, přikreslila k tomu dvě velký srdíčka a jedno malý, celý to dala do prťavý obálky a odnesla k ostatním dárkům na to tajný místo. Pak nám vyprávěla, jak moc se těší, celej večer se střídavě mazlila se mnou a s Ferdou, a když šla spát, tak strašně dlouho nemohla usnout.

Takže zejtra bude ten Štědrej večer, o kterým si lidi myslej, že jim dárky nosí pan Ježíšek, a přitom si je nadělujou sami mezi sebou. Nás tentokrát bude osm, jestli teda dobře počítám, totiž já s Ferdou a andulákem Karlem, záchranářovi rodiče, on s Vlastou a pak to mládě, který je úplně čerstvý a schovaný ve Vlastině břiše a který bude pro všechny největším překvapením. Všichni si to pořádně užijeme a vy si to užijte taky, ať už jste dvounohý nebo čtyřnohý. A kdybysme s Ferdou náhodou při tom štědrovečerním rumreji povalili stromeček jako minule, tak nám to odpusťte.