Zpověď ženy, se kterou se osud nemazlil

Dětství v neúplné rodině se silně dominantní matkou. Pak manželství a děti, jedno z nich přidušené při porodu. Předčasně vdovou, léta péče o nemohoucí matku. Kdysi slušné místo v administrativě, pak pracák a fleky za pár korun.  

Po smrti manžela několik neúspěšných pokusů o nalezení solidního partnere. Prostě vztahová smůla, která vedla k „rezignaci na chlapy.“ Nějaká ta neopatrnost s penězi, pár srážek se šmejdy a najednou dluhy. A dnes? Život v insolvenci stylem „z ruky do huby.“ A přesto čistá duše, která si radši odtrhne od vlastních úst jen proto, aby s tím málem co jí zbylo, mohla pomáhat potřebným.

Někoho možná napadne známé úsloví, že každý jest svého štěstí strůjcem. Že pokud by se víc snažila a byla „šikovnější,“ mohla si dneska žít líp. Jenomže leccos se snadno řekne, ale hůř už udělá.

Ta paní napsala pár řádků s tím, abych se o ně s vámi v tomto adventním čase podělil. 

Vděčnost je zázrak, který změní náš život

Zůstat pozitivně naladěna, i když je člověk obklopen nebo zaplaven negativitou, je snazší, než si myslíme. Trik je v tom, přestat hodnotit, nesoudit podle toho, jak věci vypadají.

Já s tím ale bojuji, snažím se oprostit od všeho, co je okolo, nejde to vždy tak, jak bych si přála. Zla, podvodů, lží je víc než dobra, ale znám cestu, jak se zbavit hodnocení - ponořit se do vděčnosti.

Je to tak důležitá myšlenka, napsala jsem si ji všude doma - na dveře ledničky, na zrcadlo v koupelně a podobně. Je to jediná věta, kterou bych si nechala vytetovat na ruku. To znamená být vděčná bez ohledu na výsledek. Být vděčna za jakýkoli výsledek. Říkat si: „Děkuji ti Bože,“ dokonce i za věci, o kterých s jistotou vím, že jsem si je nevybrala a zcela určitě je nechci. Štěstí nespočívá v tom, že dostanu to, co chci, ale že chci to, co dostanu. Vděčnost je energie, která nás spojuje s Bohem.

Příště, až se ve svém životě opět setkám s výsledkem, který pro mě bude nežádoucí, se jednoduše zastavím, na krátký okamžik zavřu oči a řeknu si: „Děkuji ti, Bože.“

Učím se hodnocení nahradit vděčností, miluji ten pocit, když se po mém těle rozšíří klid, duši zaplaví smír a mysl naplní moudrost.

Ale jak se člověk může pomořit do vděčnosti, když se podmínky nebo okolnosti jeví zcela beznadějné, zoufalé nebo životu nebezpečné?

Snad jen tím, že každý okamžik v životě je jedinečnou příležitostí vyjádřit a prožít božský princip, který je v našem nitru.

I.L.

Co mohu dodat závěrem? Snad jenom poděkovat té paní za její upřímná slova. A popřát jí pořádnou porci toho tolik potřebného štěstí. Jsem přesvědčen o tom, že si ho opravdu zaslouží.