Zhřešil jsem

Přiznávám otevřeně, že jsem se dopustil těžkého hříchu. Pálilo mě dobré bydlo, ale já neměl dost, přepadla mě hamižnost a chtěl jsem ještě víc. Teď se budu muset do smrti modlit a doufat, že mi to pánbůh odpustí.

Respektive spíš než dobré bydlo mi nestačilo dobré jídlo, které jsem pozřel včera v poledne. Posedla mě nenažranost, která dočista zaslepila mou úctu k naší domácí váze a já si s neodolatelnou touhou zakoupil cestou z oběda v kantýně kofilu. Určitě znáte tu nezaměnitelnou sladce nahořklou chuť, které se prostě odolat nedá.

Ano, přiznávám se i k tomu, že jsem se tohoto hříchu nedopustil zdaleka poprvé, ale tentokrát to bylo celé trochu jiné. Už když jsem onu svůdnou žlutou hranatou placatou tyčinku uchopil do ruky, připadala mi nějaká divná. Ale neřešil jsem to, nepřemýšlel o tom, neb jsem měl mozek zaslepený očekáváním věcí příštích a těšením se, až dorazím k sobě a do té skvělé věci se zakousnu.

Ze stavu obluzení mě vytrhla až kolegyně, kterou jsem potkal ve výtahu. Je to vysoká dáma, snad největší z celé firmy, rozhodně větší než já. Přistoupila ke mně do kabinky, sotva se za námi zavřely dveře, pohlédla ze svých výšin do mých rukou a zatvářila se útrpně. Poté zklamaným hlasem pravila: „Už to není ono, chybí vám tam mouřenínek.“

Zpočátku jsem byl zmaten, ale pak mi to došlo a já si uvědomil, proč mi ta kofila přišla hned z kraje jakási neúplná. I vzpomněl jsem si, jak se z ní až donedávna usmíval černolící chlapík s turbanem a se šálkem kouřící kávy v rukou. Pak na mě plnou vahou dolehla podivnost dnešního světa, myslí mi prolétl nějaký spor a já se zmohl jen na krátkou smutnou odpověď: „Tuším, že to museli změnit. Kvůli diskriminaci.“

„Já vím, napřed zmodral a teď už tam vůbec není,“ pravila vysoká dáma rezignovaným hlasem. Poté se zlehoučka, jakoby opatrně usmála a dodala: „tak ať vám přesto chutná.“ Načež vystoupila z kabinky a zanechala mě ve výtahu samotného s mými chmurnými myšlenkami nad kofilou bez mouřenína.

Zhřešil jsem. Po návratu z oběda jsem kofilu navzdory chybějícímu mouřenínovi rozbalil, a bezostyšně pozřel i se všemi jejími smrtícími kaloriemi, snad mi to krom pánaboha odpustí i ta naše domácí váha. Chuť měla skvělou, úplně stejně hořce nasládlou bez ohledu na korektní obal, vyhovující požadavkům dnešního moderního světa, v němž jsme si všichni rovní.

Avšak při myšlence, že bychom si měli být opravdu všichni rovní, jsem se zhrozil podruhé. Nejprve zmizel usměvavý černý mouřenín z kofily. Při všeobecné rovnosti budou muset zmizet rozesmátí sládci z plechovek piva, spokojené maminy z pracích prášků, šťastná batolata z dětských plen a další a další. Proč? No prostě proto, abychom sládky nediskriminovali podsouváním pijanství, maminy neponižovali rolí hospodyněk a batolata nezesměšňovali kvůli počůrávání.

Opravdu si myslíme, že se lidé černého mouřenínského vzhledu cítili diskriminováni, když se kofila prodávala s jejich obrázkem? Pochybuju. Většina z nich o tom nejspíš neměla ani nejmenší tušení, těm, kteří to věděli, to bylo dočista ukradené a možná, že někteří z nich na to byli dokonce hrdí. Vadilo to leda tak jakýmsi pochybným aktivistům, jejichž iniciativ se chopili ještě pochybnější úředníci, kteří zahájili nekončící svatou válku ve jménu lepších, ještě lepších a nejlepších zítřků.

A víte co? Mně to může být ukradené. Vykašlu se na aktivisty, na úředníky, na pokání, na domácí váhu a budu vesele hřešit dál. Kofilu budu polykat po kilech a pokud náhodou objevím nějakou, na které je ještě onen dávný krásný usměvavý černý mouřenín, dám si tuplovanou. A vy, vážení čtenáři, vy si pojďte ve smyslu hesla „kdo nehřeší s námi, hřeší proti nám“ zvesela hořkosladce zahřešit se mnou.