Železniční nostalgie

Začal jsem zprostředka, ale abych vám v tom nenadělal bordel, vrátím se k úplným prvopočátkům. Pánové, narovinu, jakpak jste jako malí kluci odpovídali na otázku, čím byste chtěli jednou být? Vsadím se s vámi, oč chcete, že to nebyl žádný úředník, nýbrž kosmonaut, řidič náklaďáku, strojvůdce nebo dokonce metař či popelář. Holt názor pětiletého skorochlapa, zírajícího s vyvalenýma očima na supící parní lokomotivu nebo na rachotící kuka vůz je úplně jiný než přání jeho rodičů, kteří z něj chtějí mít inženýra, ne-li přímo doktora.

Nu a já se vzhlédl právě v těch nezapomenutelných parních mašinách, které vypadaly jako ocelové živé bytosti. S obrovským funěním si to v oblacích čoudu a páry šinuly po kolejích, a aby někdo náhodou nezapochyboval o jejich síle, doprovázely svou cestu fontánami jisker, vyletujících jim z komínů. Byla to romantika. Krásná a tvrdá romantika, která učarovala snad všem klukům bez ohledu na to, jestli jim bylo pět nebo padesát.

Část svého předškolního věku jsem strávil se svou milovanou babičkou ve Stříbrné Skalici nedaleko od městečka Sázavy. Ve Skalici bylo sice pár krámků, mlékař, řezník, tehdejší Jednota, a tak dál, ale když bylo potřeba koupit něco speciálního, muselo se jet právě do té Sázavy. Buď autobusem, který stál pár minut od chalupy nebo vlakem z nádraží vzdáleného půl hodiny cesty.

„Babičko, prosím tě, pojedeme vlakem, viď?“ Tázával jsem se s nadějí v očích své prarodičky pokaždé, když mělo k takové cestě dojít. A ona? Co by pro svého malého vnoučka neudělala, že? Vyrazili jsme tedy, příjemnou procházkou došli až na nádraží a tam v pokladně zakoupili dva zpáteční lístky, jeden dospělý a jeden dětský. Paní pokladní v modré nádražácké uniformě sáhla za sebe do skříňky, vybrala dvě malé hnědé kartičky s předtištěnou cílovou stanicí, strojkem s velkou pákou na ně vyrazila datum a s důležitým výrazem nám je prodala za pár mincí. Možná tu důležitost i trochu přihrála, když viděla po babiččině boku toho nadšeného malého kluka.

Následovala chvilka napjatého očekávání na nástupišti, spadly závory, zvednul se semafor a už, už si to ze zatáčky přisupěla parní lokomotiva, následovaná třemi vagóny. Zaskřípěly brzdy, vlak zastavil, babička zmáčknutím dvou kliček otevřela dveře a my nastoupili po vysokých schůdcích. Průvodčí hvízdnul, zatroubil na trubku, lokomotiva zapískala a vlak se dal za charakteristického supění zvolna do pohybu.

Do Sázavy to byly dvě stanice, babička se posadila, já se postavil k okýnku a dychtivě sledoval okolí. Řeku se zákruty a jezem, lesy, v zatáčkách i vagóny za námi a lokomotivu vepředu. Sotva nám stačil průvodčí procvaknout kleštičkami lístky, už jsme byli v cíli a vystupovali. Trvalo to jen chvilku, ale bylo to daleko zajímavější než nudná cesta autobusem, a já byl šťastný. A babička unavená, zvlášť když po návratu musela zakoupenou, ne vždy tak úplně lehkou věc táhnout z nádraží domů dva kilometry. Ta moje drahá prarodička je sice už přes půl století na pravdě boží, ale já jsem jí dodnes vděčný za mnohé.

***

V raných dobách manželství na konci sedmdesátých let minulého století už sice parní lokomotivy téměř vymizely, ale železničního cestování jsem si užíval stále. Tehdy jsme byli mlaďoučcí, peněz moc nebylo, a když náhodou došlo na zahraniční dovolenou, jelo se právě vlakem. V sešroubovaném komunistickém režimu tak jako tak moc možností nebylo, smělo se leda do „spřátelených zemí socialistického tábora.“ Výraz jak noha, pamatujete?

Nu a nás jednou nenapadlo nic lepšího, než vydat se právě do Rumunska, a aby to moc nestálo, nejeli jsme lehátkovým, natož lůžkovým vlakem, ale obyčejným sedačkovým. Den, noc a den nebo tak nějak. To už nebyl vláček se třemi malými vagónky jako tehdy s babičkou, to byl pořádný rychlík s víc jak deseti vagóny, tažený dieselovou lokomotivou, silnou jako smečka čertů.

Což o to, na území tehdejšího Československa a vlastně i Maďarska to ještě šlo, cesta byla celkem plynulá, občas jsme měli kupé pro sebe a mohli se i natáhnout na protilehlé sedačky. Nicméně o cestování Rumunskem kolovaly chmurné zvěsti, například o trojnásobně prodaných místenkách, o prapodivných cestujících nebo o žebrajících venkovanech podél trati, a my s napětím očekávali, do čeho vlastně jedeme.

Taky že jo. Hranice mezi Maďarskem a Rumunskem, pasová kontrola, celní kontrola, a pak hned Oradea nebo jak se to město jmenovalo. Zatím jsme měli kliku a v kupé seděli sami, ale při pohledu na nástupiště nám zatrnulo. Jakkoli nechci být xenofob, té hordy ušmudlaných rodin s kupami malých dětí jsem se upřímně vylekal. A Soňa taky. Co teď? Aha, zadýmování jako na vojně, to je snad odradí. I vytáhnul jsem startku a vedle své odpůrkyně tabáku si zapálil. Neprotestovala, koukla na mě a nastavila ruku.

„Cože, ty jako zarytá nekuřačka si chceš fakt zapálit cigáro?“

„No jasně, šoupni mi sem rovnou dvě, ať to tady pořádně zahulíme. A pospěš si, dělej, než nám sem začnou lézt!“

Dlužno přiznat, že metoda zadýmování nezafungovala. Dvířka se otevřela a k nám do kupé pro osm lidí se jich vtěsnalo dalších deset. A kouřili všichni, jestli se dobře pamatuju, tak snad i včetně těch dětí.

Zvěsti o cestování v Rumunsku se naplnily prakticky všechny. Vlak se coural a nabíral zpoždění, snad chvílemi dokonce bloudil, nevím. U žebráků podél trati pravidelně zastavoval, nejspíš aby jim poskytl čas na somrování. Ve vytoužené cílové stanici Mangalii nás jako bonus čekalo další překvapení, pro platnost zpátečních jízdenek bylo potřeba složitě vyhledat místní poštovní úřad a nechat si tam dát patřičné razítko. Holt jiný kraj, jiný mrav, a víte, jak se to říká, pokud jsi někde cizincem, musíš se přizpůsobit tamním poměrům. Moudrá věta, na kterou se dnes pohříchu zapomíná.

Když na to s odstupem mnoha let vzpomínám, bylo to vskutku prapodivné cestování. Ale byli jsme mladí, brali to s nadhledem a hlavně jsme jeli mým milovaným vlakem. Klidně bych si to navzdory všemu dal ještě jednou.

***

Dneska už je to úplně jiné. Parní lokomotivy dávno odvál čas a můžete se s nimi setkat leda tak muzeích nebo na nějakých retro akcích, dokonce už ani ta pověstná jindřichohradecká úzkokolejka nejezdí. Nekonečné padesátivagónové nákladní vlaky, které nám rachotívaly nedaleko oken někdejšího strašnického bytu, už taky prakticky nejsou, vše se přesunulo do kamiónů na ucpané silnice. Jízdenky se dnes kupují hlavně přes internet, a když se nakrásně rozhodnete pro papírovou, tu starodávnou maličkou kartičku s vyraženým datumem už stejně nedostanete. Pravda, pokrok jde dál, a pokud zrovna není výluka nebo zpoždění, přepraví vás vlak z místa na místo o dost rychleji, než tomu bylo dřív. Ale nostalgický zpěv kolejnic „tudum tudum, tudum tudum“ přitom skoro nikde neuslyšíte, dnes se asi tratě stavějí jinou technologií.

Od malebných parních lokálek ze Stříbrné Skalice jsem se napřed přestěhoval do Prahy k hřmotným dieselovým a elektrickým rychlíkům, abych nakonec zakotvil v Nehvizdech, kde ani žádná železniční trať není. Vlakem už prakticky nejezdím, ale když na něj má přece jen dojít, dotkne se mě závan nostalgie a já se na takovou cestu pokaždé těším.

Tak co, přátelé, nechcete si trochu zavzpomínat a svézt se se mnou?