Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Železniční nostalgie

„Cože, ty jako zarytá nekuřačka si chceš fakt zapálit cigáro?“ „No jasně, šoupni mi sem rovnou dvě, ať to tady pořádně zahulíme. A pospěš si, dělej, než nám sem začnou lézt!“

Začal jsem zprostředka, ale abych vám v tom nenadělal bordel, vrátím se k úplným prvopočátkům. Pánové, narovinu, jakpak jste jako malí kluci odpovídali na otázku, čím byste chtěli jednou být? Vsadím se s vámi, oč chcete, že to nebyl žádný úředník, nýbrž kosmonaut, řidič náklaďáku, strojvůdce nebo dokonce metař či popelář. Holt názor pětiletého skorochlapa, zírajícího s vyvalenýma očima na supící parní lokomotivu nebo na rachotící kuka vůz je úplně jiný než přání jeho rodičů, kteří z něj chtějí mít inženýra, ne-li přímo doktora.

Nu a já se vzhlédl právě v těch nezapomenutelných parních mašinách, které vypadaly jako ocelové živé bytosti. S obrovským funěním si to v oblacích čoudu a páry šinuly po kolejích, a aby někdo náhodou nezapochyboval o jejich síle, doprovázely svou cestu fontánami jisker, vyletujících jim z komínů. Byla to romantika. Krásná a tvrdá romantika, která učarovala snad všem klukům bez ohledu na to, jestli jim bylo pět nebo padesát.

Část svého předškolního věku jsem strávil se svou milovanou babičkou ve Stříbrné Skalici nedaleko od městečka Sázavy. Ve Skalici bylo sice pár krámků, mlékař, řezník, tehdejší Jednota, a tak dál, ale když bylo potřeba koupit něco speciálního, muselo se jet právě do té Sázavy. Buď autobusem, který stál pár minut od chalupy nebo vlakem z nádraží vzdáleného půl hodiny cesty.

„Babičko, prosím tě, pojedeme vlakem, viď?“ Tázával jsem se s nadějí v očích své prarodičky pokaždé, když mělo k takové cestě dojít. A ona? Co by pro svého malého vnoučka neudělala, že? Vyrazili jsme tedy, příjemnou procházkou došli až na nádraží a tam v pokladně zakoupili dva zpáteční lístky, jeden dospělý a jeden dětský. Paní pokladní v modré nádražácké uniformě sáhla za sebe do skříňky, vybrala dvě malé hnědé kartičky s předtištěnou cílovou stanicí, strojkem s velkou pákou na ně vyrazila datum a s důležitým výrazem nám je prodala za pár mincí. Možná tu důležitost i trochu přihrála, když viděla po babiččině boku toho nadšeného malého kluka.

Následovala chvilka napjatého očekávání na nástupišti, spadly závory, zvednul se semafor a už, už si to ze zatáčky přisupěla parní lokomotiva, následovaná třemi vagóny. Zaskřípěly brzdy, vlak zastavil, babička zmáčknutím dvou kliček otevřela dveře a my nastoupili po vysokých schůdcích. Průvodčí hvízdnul, zatroubil na trubku, lokomotiva zapískala a vlak se dal za charakteristického supění zvolna do pohybu.

Do Sázavy to byly dvě stanice, babička se posadila, já se postavil k okýnku a dychtivě sledoval okolí. Řeku se zákruty a jezem, lesy, v zatáčkách i vagóny za námi a lokomotivu vepředu. Sotva nám stačil průvodčí procvaknout kleštičkami lístky, už jsme byli v cíli a vystupovali. Trvalo to jen chvilku, ale bylo to daleko zajímavější než nudná cesta autobusem, a já byl šťastný. A babička unavená, zvlášť když po návratu musela zakoupenou, ne vždy tak úplně lehkou věc táhnout z nádraží domů dva kilometry. Ta moje drahá prarodička je sice už přes půl století na pravdě boží, ale já jsem jí dodnes vděčný za mnohé.

***

V raných dobách manželství na konci sedmdesátých let minulého století už sice parní lokomotivy téměř vymizely, ale železničního cestování jsem si užíval stále. Tehdy jsme byli mlaďoučcí, peněz moc nebylo, a když náhodou došlo na zahraniční dovolenou, jelo se právě vlakem. V sešroubovaném komunistickém režimu tak jako tak moc možností nebylo, smělo se leda do „spřátelených zemí socialistického tábora.“ Výraz jak noha, pamatujete?

Nu a nás jednou nenapadlo nic lepšího, než vydat se právě do Rumunska, a aby to moc nestálo, nejeli jsme lehátkovým, natož lůžkovým vlakem, ale obyčejným sedačkovým. Den, noc a den nebo tak nějak. To už nebyl vláček se třemi malými vagónky jako tehdy s babičkou, to byl pořádný rychlík s víc jak deseti vagóny, tažený dieselovou lokomotivou, silnou jako smečka čertů.

Což o to, na území tehdejšího Československa a vlastně i Maďarska to ještě šlo, cesta byla celkem plynulá, občas jsme měli kupé pro sebe a mohli se i natáhnout na protilehlé sedačky. Nicméně o cestování Rumunskem kolovaly chmurné zvěsti, například o trojnásobně prodaných místenkách, o prapodivných cestujících nebo o žebrajících venkovanech podél trati, a my s napětím očekávali, do čeho vlastně jedeme.

Taky že jo. Hranice mezi Maďarskem a Rumunskem, pasová kontrola, celní kontrola, a pak hned Oradea nebo jak se to město jmenovalo. Zatím jsme měli kliku a v kupé seděli sami, ale při pohledu na nástupiště nám zatrnulo. Jakkoli nechci být xenofob, té hordy ušmudlaných rodin s kupami malých dětí jsem se upřímně vylekal. A Soňa taky. Co teď? Aha, zadýmování jako na vojně, to je snad odradí. I vytáhnul jsem startku a vedle své odpůrkyně tabáku si zapálil. Neprotestovala, koukla na mě a nastavila ruku.

„Cože, ty jako zarytá nekuřačka si chceš fakt zapálit cigáro?“

„No jasně, šoupni mi sem rovnou dvě, ať to tady pořádně zahulíme. A pospěš si, dělej, než nám sem začnou lézt!“

Dlužno přiznat, že metoda zadýmování nezafungovala. Dvířka se otevřela a k nám do kupé pro osm lidí se jich vtěsnalo dalších deset. A kouřili všichni, jestli se dobře pamatuju, tak snad i včetně těch dětí.

Zvěsti o cestování v Rumunsku se naplnily prakticky všechny. Vlak se coural a nabíral zpoždění, snad chvílemi dokonce bloudil, nevím. U žebráků podél trati pravidelně zastavoval, nejspíš aby jim poskytl čas na somrování. Ve vytoužené cílové stanici Mangalii nás jako bonus čekalo další překvapení, pro platnost zpátečních jízdenek bylo potřeba složitě vyhledat místní poštovní úřad a nechat si tam dát patřičné razítko. Holt jiný kraj, jiný mrav, a víte, jak se to říká, pokud jsi někde cizincem, musíš se přizpůsobit tamním poměrům. Moudrá věta, na kterou se dnes pohříchu zapomíná.

Když na to s odstupem mnoha let vzpomínám, bylo to vskutku prapodivné cestování. Ale byli jsme mladí, brali to s nadhledem a hlavně jsme jeli mým milovaným vlakem. Klidně bych si to navzdory všemu dal ještě jednou.

***

Dneska už je to úplně jiné. Parní lokomotivy dávno odvál čas a můžete se s nimi setkat leda tak muzeích nebo na nějakých retro akcích, dokonce už ani ta pověstná jindřichohradecká úzkokolejka nejezdí. Nekonečné padesátivagónové nákladní vlaky, které nám rachotívaly nedaleko oken někdejšího strašnického bytu, už taky prakticky nejsou, vše se přesunulo do kamiónů na ucpané silnice. Jízdenky se dnes kupují hlavně přes internet, a když se nakrásně rozhodnete pro papírovou, tu starodávnou maličkou kartičku s vyraženým datumem už stejně nedostanete. Pravda, pokrok jde dál, a pokud zrovna není výluka nebo zpoždění, přepraví vás vlak z místa na místo o dost rychleji, než tomu bylo dřív. Ale nostalgický zpěv kolejnic „tudum tudum, tudum tudum“ přitom skoro nikde neuslyšíte, dnes se asi tratě stavějí jinou technologií.

Od malebných parních lokálek ze Stříbrné Skalice jsem se napřed přestěhoval do Prahy k hřmotným dieselovým a elektrickým rychlíkům, abych nakonec zakotvil v Nehvizdech, kde ani žádná železniční trať není. Vlakem už prakticky nejezdím, ale když na něj má přece jen dojít, dotkne se mě závan nostalgie a já se na takovou cestu pokaždé těším.

Tak co, přátelé, nechcete si trochu zavzpomínat a svézt se se mnou?

 

Autor: Jan Pražák | pátek 9.12.2022 14:34 | karma článku: 28,62 | přečteno: 826x
  • Další články autora

Jan Pražák

Příběh jednovaječných dvojčat

Rodiče mi dali jméno Kamila a přišla jsem na svět jen o pár chvil dřív než moje sestra Radmila. Už od samého začátku jsme byly úplně stejné, rozeznat nás od sebe dokázala jedině maminka.

13.7.2024 v 7:07 | Karma: 23,37 | Přečteno: 551x | Diskuse | Ostatní

Jan Pražák

Proboha, lidi, pohlídejte mi ji!

Do toho vlaku jsem se dostal vlastně náhodou. Původní záměr byl cestovat z práce domů jako obvykle metrem a busem, ale když na náměstí Republiky zahlásili náhlé přerušení provozu, otočil jsem to na Masaryčku a sednul na Elefanta.

9.7.2024 v 14:34 | Karma: 30,09 | Přečteno: 878x | Diskuse | Společnost

Jan Pražák

Usmíření na poslední chvíli

Maminka odešla od tatínka, když mi bylo pět let. Jednoho dne rozhodla, že se stěhujeme ke strejdovi Romanovi. Sbalila všechny svoje a moje věci, ani mi neumožnila se s tátou rozloučit a odjela se mnou do jiného města.

6.7.2024 v 7:07 | Karma: 29,93 | Přečteno: 884x | Diskuse | Ostatní

Jan Pražák

Ukaž, co to tady máš?

„Ukaž, otoč se... Vždyť máš ty kalhoty celé ušmudlané, tady je dokonce flek, dej to sem, rovnou je strčím do pračky. A tu košili si zítra taky vezmi čistou, prosím tebe, ať mi nechodíš do práce jako vandrák.“

2.7.2024 v 14:34 | Karma: 25,12 | Přečteno: 804x | Diskuse | Společnost

Jan Pražák

Zralá plnoštíhlá dáma ve dvoudílných plavkách

„Dokázal by sis mě představit v dvoudílných plavkách?“ Zeptala se mě Maruška zkoumavým hlasem, když jsme spolu jednoho z prvních letních podvečerů seděli na cukrárenské předzahrádce.

29.6.2024 v 7:07 | Karma: 27,03 | Přečteno: 975x | Diskuse | Ostatní
  • Nejčtenější

Novinky na iDNES Premium: Rozdáváme kola za milion korun

15. července 2024

Členství v iDNES Premium má velkou spoustu výhod. Čtenáři se dostanou ke všem prémiovým článkům na...

Trumpa při pokusu o atentát trefili do ucha. Střílel mladý republikán, nepřežil

14. července 2024  1:01,  aktualizováno  14:56

Republikánský kandidát na amerického prezidenta Donald Trump přežil pokus o atentát. Na...

Francouzský volební šok. Vyhrála levicová koalice, Le Penová je až třetí

7. července 2024  14:25,  aktualizováno  8.7 6:05

Druhé kolo předčasných parlamentních voleb ve Francii překvapivě ovládla levicová Nová lidová...

Padaly kroupy jak pingpongové míče. Bouřky se opět hnaly Českem

10. července 2024  8:02,  aktualizováno  22:52

Česko má za sebou další tropický den. Denní maxima byla ve středu překročena na 56 z celkem 167...

Wimbledonská šampionka Krejčíková! Italku přemohla v dramatickém finále

13. července 2024  14:45,  aktualizováno  18:51

Wimbledon má opět senzační vítězku. A znovu po roce tato senzace pochází z Česka! Barbora...

Špička nože zůstala v hlavě, za vraždu čtrnáctiletého chlapce dostal muž 18 let

15. července 2024  10:23,  aktualizováno  13:24

Za lednovou vraždu čtrnáctiletého chlapce Krajský soud v Hradci Králové potrestal Jana Bártu 18...

Pro tak ikonické fotky musíte zemřít, řekl Trump k atentátu. Já přežil, zázrak

15. července 2024  11:04,  aktualizováno  13:13

Exprezident Donald Trump v novém rozhovoru řekl, že měl být mrtvý a sobotní střelbu přežil možná...

Bob Dylan míří do Prahy. V říjnu hned třikrát obsadí O2 universum

15. července 2024  11:52,  aktualizováno  12:54

Legendární americký písničkář, ikona populární hudby a držitel Nobelovy ceny za literaturu. Žijící...

VIDEO: Podívej, chlap na střeše, ukazují lidé před atentátem. Policie nezasáhla

15. července 2024  12:45

Útočník, který na volebním shromáždění střílel na Donalda Trumpa, tak učinil v leže na střeše...

Nejlepší kosmetika na citlivou dětskou pokožku: Tohle musíte mít!
Nejlepší kosmetika na citlivou dětskou pokožku: Tohle musíte mít!

Značka Bübchen existuje už přes 60 let a v německy mluvících zemích je jedničkou mezi výrobci dětské kosmetiky. Stala se favoritem i pro naše...

  • Počet článků 2153
  • Celková karma 27,65
  • Průměrná čtenost 1309x
Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-).

Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.