Záludnost solárních panelů

Co si myslíte, že udělají dva chlapi, když jejich manželky odjedou a oni zůstanou samotní? Zaradují se z čerstvě nabyté svobody, brnknou si a vyrazí... Ale kdepak za ženskými, co vás nemá, prostě si spolu skočí na jedno orosené.

Má drahá Soňa vyrazila s dcerou a vnoučaty na hory, Frantova Maruška zajela za svou stařičkou maminkou do Jižních Čech a mě nenapadlo nic lepšího, než vytáhnout svého slaměně ovdovělého kamaráda do osvěžovny Na růžek.

„Honzo, támhleten týpek mi něco připomněl,“ protáhl Franta při pohledu na chlapíka, který seděl sám u vedlejšího stolu nad zvolna zvětrávajícím malým pivem a po telefonu se vehementně a dost nahlas snažil někoho přesvědčit o výhodnosti solárních panelů.

„A koho, prosím tebe?“ Zavětřil jsem.

„To si nech vyprávět, ať aspoň jednou napíšeš něco smysluplnýho do těch svejch článků.“ Rejpnul si Franta zvesela, dlouze se napil z oroseného půllitru nefiltrované jedenáctky, otřel si pusu hřbetem ruky a spustil.

***

Tehdy jsem se vrátil z oběda, uvařil si silný kafe a chystal se pokračovat v pracovních povinnostech. V tu chvíli mi zazvoní mobil, na displeji bylo neznámý číslo. Mohl to bejt kdokoli, třeba kolega, kterýho jsem neměl v seznamu.

Přijmul jsem teda hovor a na druhý straně se ozval mladej ženskej hlas: „Dobrý den, tady je Věra Nováková, firma XY, měl byste čas na krátký monitorovaný hovor?

Stalo se to loni koncem jara, když ještě neplatil zákaz telefonickýho pruzení spořádanejch občanů firmama, se kterejma nemají nic společného, ale ceny energií už letěly prudce nahoru. Většinou jsem s takovejma nabídkama dělal krátkej proces, ale teď jsem měl před sebou to kafe, tak mě napadlo, že ještě na chvilku odložím práci a třeba se pobavím. Odpověděl jsem teda: „Pokud se dobře pamatuju, tak od vaší firmy nic nemám...“ Konec jsem nechal viset ve vzduchu, ať si holčina poradí.

„Ale to se přece může snadno změnit,“ zareagovala celkem vtipně, pokud to ovšem neměla naučený.

„Nu dobrá, tak copak byste mi chtěla prodat?“ Pobídnul jsem ji.

„Pokud bydlíte v rodinném domě, uvažoval jste někdy o fotovoltaice?“ Prubla to.

Sice bydlíme v paneláku, ale já byl zvědavej, co z ní vyleze, tak jsem maličko zalhal: „V rodinném domě sice bydlím, ale fotovoltaiku nepotřebuju.“

„Proč ne? My bychom vám nainstalovali solární panely na střechu a zařídili připojení do rozvodné sítě. Vy byste se nemusel o nic starat a ještě byste na to mohl případně dostat příspěvek od státu. Při dnešních cenách energií je to rozhodně výhodné, nemyslíte?“ Vybalila naučené souvětí.

„To je sice možná lákavá nabídka, ale bohužel vás nepotěším. My už alternativní zdroj elektrického proudu máme.“ Nasadil jsem posmutnělej tón.

„Jaký, smím-li se zeptat?“ Opáčila Věrka zklamaně, ale snažila se aspoň natáhnout čas hovoru, nejspíš aby jí to vyneslo nějakou kačku.

„Víte,“ pustil jsem se teda do vysvětlování, „bydlíme na kraji vesnice u lesa a lišky nám tady dávají dobrou noc.“ Ano, vím, byly to bezuzdný kecy, ale to Věrka nemohla vědět.

„A jak to souvisí s elektřinou?“ Sláva, lapila se do mojí nastražený pasti.

„Vždycky si nějakou chytíme, ebonitovou tyčí jí třeme ohon a získanou elektřinu používáme v naší domácí síti.“ Pravda, Honzo, v tenhle moment jsem se jen s největším vypětím sil nerozchechtal.

Nastala chvilka ticha. Věrka zřejmě horečně pátrala v paměti, pak si asi vzpomněla, jak se něco takovýho učili ve škole, ale vůbec ji nenapadlo, že takhle získaná statická elektřina se v domácnosti prostě použít nedá. Načež si nejspíš představila ubohou lištičku, vzedmul se v ní odpor a zcela neprofesionálně se zeptala: „Vy kvůli tomu ty lišky zabíjíte a usekáváte jim ocasy?“

„Nikoli, nezabíjíme, ani neusekáváme, jen chvilku třeme ebonitovou tyčí, a pak je zase pouštíme.“ Snažil jsem se vyvést Věrku z omylu.

„A to těm liškám nevadí? Nebolí je to?“ Furt mi ještě nevěřila, jestli jim opravdu neubližujeme.

„Nevadí a nebolí. Když takovou lišku na závěr nakrmíme, tak se pak ráda sama vrací, protože ví, že v lese má málo žrádla a měla by hlad.“

„Čím je, proboha, krmíte, to jim snad chytáte zajíce?“ Místo o šelmy dostala strach o hlodavce.

„Ale kdepak, liška je šelma psovitá, tak jim kupujeme krmivo pro psy. Potřebujeme, aby měly hodně huňaté ocasy, tak vybíráme jen to nejkvalitnější. Představte si, že nám jedna liška začala vodit svoje liščata. Museli jsme si pořídit ještě jednu menší ebonitovou tyč, moc elektřiny z nich sice zatím nedostaneme, ale je to dobrá investice do budoucna, protože vyrostou a budou se vracet. Tak mě napadá, nechtěli byste něco podobného zařadit do projektů vaší firmy XY?“ Věšel jsem tý ubohý holce dál bulíky na nos.

„Tohle já bohužel nemám v popisu práce,“ odpověděla Věrka poněkud zklamaně. Zřejmě si přitom uvědomila, že náš hovor může bejt monitorovanej a vrátila se do svý role: „No, ale s fotovoltaikou byste té domácí elektřiny měl ještě víc, nechtěl byste přece jen přijmout naší nabídku?“

Kafe stydlo, práce se začínala vtíravě hlásit o slovo, už mě to telefonování přestávalo bavit, a tak jsem vytáhl kartu, která na tyhle telefonistky dycky bezpečně zabrala: „Víte, slečno, takové solární panely na střeše, to není jen tak jednoduchá věc. Pojďte, já vás pozvu někam do vinárny na dvoudecku a tam to všechno pořádně probereme.“ Pravda, při týhle větě jsem pokaždý trochu riskoval, protože kdyby dotyčná náhodou kejvla, hrozil by jí v práci vyhazov a mně doma u Marušky malér.

„Ale to nejde, tohle my máme zakázané...“ Věrka naštěstí nekejvla, a tak náš rozhovor neúprosně dospěl do svýho konce. Rozloučili jsme se a popřáli si navzájem hezkej den.

Honzo, přiznám se ti bez mučení, že mi tý holčiny nakonec přišlo trochu líto. Napadlo mě, jestli se s formou získávání elektriky třením liščího ohonu o ebonitovou tyč přece jen v tý svý firmě nepochlubí a neuřízne si ostudu. Jenomže to jsem se nikdy nedozvěděl a už ani nedozvím, protože brzy po tomhle povedeným rozhovoru byly telefonický nabídky zakázaný. Stejně to bylo jen samý vnucování, vyjmenovávání výhod a zamlčování nedostatků všeho možnýho, nemyslíš?

***

„Nemyslím, Franto, zásadně nemyslím. Tuhle bohulibou činnost já přece nikdy nevykonávám, zvlášť ne při psaní,“ maličko jsem oplatil Frantovi to rejpnutí a žďuchnul do něj ramenem.

Telefonující týpek od vedlejšího stolu už zmizel a zbyla po něm jen nedopitá třetinka. „Nekterý lidi si holt nedokážou vážit dobrejch věcí,“ prohodil Franta mimoděk při pohledu tím směrem. Pak zjistil, že má prázdný půllitr, mrknul na mě a nakousl otázku: „Dáme ješ...“ Leč nekousnul, v půlce slova se zarazil, zvážněl a prohlásil: „Vlastně, Honzo, promiň. Musím už domů. To moje blonďatý zlato se mi zejtra ráno vrátí a já potřebuju uklidit celej bejvák.“