Z Lindina odkazu - kočičí přírodopis 2, psi

Milá kočičí drobotino, dnes bych vám ráda pomňoukala o psech. Tedy o tvorech, se kterými máme my kočky poněkud rozporuplné vztahy, od skutečně dobrého kamarádství až po nepřátelství na život a na smrt.

Někteří z našich dvounohých sloužících si bez ohledu na náš názor mohou pořídit do našeho domečku psa. Někdy i více psů. Postaví nás před hotovou věc, jakoby si mysleli, „kočko, starej se, popasuj se s tím, jak umíš.“ Je to od nich sice nehorázné, ale nemá smysl se rozčilovat, tím bychom ničeho nedosáhli. Je třeba jednat. Mouráčku, chápu tvé rozhořčení, ale nevrč mi tady a nesyč, rušíš.

Ono to totiž většinou nebývá tak horké, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nejideálnější je, když se k dospělé kočce, nejlépe samičce, nastěhuje maličké psí koťátko. Pardon, štěňátko. Něco takového se stalo jedné mojí známé, Mourovaté Elišce. Pronajala si byt a nastěhovala si k sobě paní Milenu, takovou vzornou dvounohou zvířecí pečovatelku. Ta měla tak dobré srdce, že jednoho dne přinesla domů maličkou ztracenou vyhublou a vyděšenou jezevčičku Nelinku, pár měsíců staré štěňátko. Uhelko, nemňoukej tak zoufale, uvidíš, že to nakonec dobře dopadne. 

Elišce se to zpočátku vůbec nezamlouvalo, urazila se a dávalo to Mileně pěkně najevo. Ale nakonec se jí těch dvou zželelo a snad proto, že sama nemohla mít koťata, tak vzala Nelinku na milost a prostě ji adoptovala. Začala se o ni starat, myla ji svým drsným jazykem, učila ji číhat na plyšové myšky, lovit je a dovádět s nimi. V noci se okolo ní stočila do klubíčka, aby ji ve spánku zahřívala, vychovávala ji zkrátka po kočičím. Když náhodou Nela moc zlobila, Eliška si jí sedla na hlavu a zlehka ji nabančila tak, aby si malá dala příště pozor. Čertíku s Bertíkem, nezačínejte se zase prát nebo nabančím já vám.

Nějaký čas jsem se s těmi třemi neviděla, ale když jsem k nim pak přišla na návštěvu, naskytl se mi pozoruhodný pohled. Nela už byla dospělá, o něco větší a hlavně delší než její náhradní maminka, stala se z ní krásná fenka s napůl psím a napůl kočičím chováním. Jako správná hlídačka důsledně prověřovala každou návštěvu hlasitým štěkotem. Kdo se jí líbil, toho olízala, kdo ne, toho neváhala varovat výhrůžným vrčením. Pak se však uklidnila, přiběhla ke svému oblíbenému křeslu a pružným kočičím pohybem vyskočila nahoru. Pečlivě se umyla, stočila se do kolečka, způsobně si položila hlavu na přední tlapky a začala dřímat. Chybělo už jen to předení. Micinko, dávej pozor, to neznamenalo, že můžeš taky usnout.

A jak si myslíte, milá koťata, že to dopadlo s Nelinčiným vztahem k její kočičí mamince Elišce. Cože, Uhelko? Ale kdepak, pes a kočka spolu nemohou mít ani štěňátka, ani koťátka a dvě samičky už vůbec ne. Vytvořily si kamarádský vztah, občas se trochu poškorpily o domácí teritorium, aby se vzápětí společně najedly jedna vedle druhé, dokonce si občas navzájem ochutnávaly ze svých misek. A když vzala Milena Nelu ven vyvenčit, Eliška se k nim přidala, aby se se svou kamarádkou pořádně proběhla a vydováděla. Pokud náhodou potkaly nějakého cizího psa, dávná ochranitelská role se obrátila, Nela se zastavila a celou svou malou jesevčičí osůbkou dávala jasně najevo: „Tak hele, na tuhle kočku zapomeň, to je moje kamarádka.“ Mňouknu vám, že jsem se až divila, jak dokázala odradit od případných nekalých úmyslů i daleko větší psy, než byla ona sama. Mouráku, schovej ty drápky a sedni si. Chápu, že z tebe bude jednou udatný bojovník, ale musíš si počkat, až vyrosteš.

Samozřejmě, že soužití koček a psů není vždycky tak ideální, jako to bylo v případě Elišky s Nelinkou. Zvlášť u cizích psů musíte být velice opatrní, protože někteří z nich by se vás mohli snažit ulovit. Ale pokud se vám s nimi podaří skamarádit, máte vyhráno, to vám mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. Občas mě jezdí navštěvovat čiperná a dovádivá Ajka, takový veselý kříženec. Vezme s sebou dceru mého dvounohého personálu, přijedou až z dalekých hor a pokaždé si spolu užijeme spoustu legrace.

Předchozí Lindina přednáška z kočičího přírodopisu je k nalezení zde.