Z Lindina odkazu - jak jsem potkala šlechtice

Byl celý modrý, krátce střižený, měl nádhernou mohutnou hlavu s jantarovýma očima. Vedl si svou bloňďatou dvounohou komornou na tenkém dlouhém vodítku a náramně jim to spolu slušelo.

Ale nepředbíhejme událostem. Když mí dvounožci dnes ráno odběhli na každodenní lov, ještě jsem na chvilku vlezla do jejich pelíšku a zdřímla si. Probudilo mě sluníčko, běžela jsem se dolů najíst a zamrzelo mě, že nebudu moct jít ven dřív, než se vrátí a pustí mě. Pak jsem si však všimla, že zapomněli dovřít dveře na zahrádku, zajiskřilo mi v očích a vydala jsem se na průzkumnou výpravu.

Přeběhla jsem několik zahrad, až jsem se dostala na travnatou cestu, kterou jsem moc neznala. On tam seděl, důstojně si myl přední tlapky a dával své komorné spoustu času, aby si mohla popovídat s kamarádkou. Přišla jsem blíž, aby si mě všiml a připravila se použít jeden z kočičích seznamovacích postupů na neutrální půdě. Buď se postaví bokem a naježí, čímž mi jasně naznačí, že nemá náladu a abych mu šla z cesty. Nebo mi dá neochotu k seznámení najevo vlastním ústupem. Anebo, což bych přivítala nejvíc, zalehne do trávy pár metrů ode mě a začne se mnou hrát zábavnou poziční hru.

Zalehla jsem tedy jako první, ale on se tvářil, jako bych tam vůbec nebyla. Vědět o mně musel, prozradily ho uši, které se mu reflexivně natočily mým směrem. Bylo tedy jasné, že se mě snaží přezíravě ignorovat. Dost mě to naštvalo, a tak jsem ho začala trochu provokovat. Přišla jsem k němu ani ne na metr a pozdravila prsknutím, které by se dalo přeložit asi jako: „Ahoj, frajere, copak jsi slepý?“

Zareagoval úplně neočekávaně a vůbec ne po kočičím způsobu. Mňoukal prskavým přezíravým tónem, navíc se silným cizím přízvukem: „Vážená dámo, wy asi neuíte, s kým máte tu chest. Yá ysem lord Anthony, můj starobylý rhod pochází z Kentu a před chasem jsem se usadiul zde.“ Pohledem zavadil o honosnou vilu naproti. Samolibá slova padala z jeho tlamičky, jako bys otevřel stavidla rybníka. Dál už je budu škrábat bez jeho přízvuku, aby tomu bylo líp rozumět: „Jsem plemenný britský modrý kocour, získal jsem celou řadu ocenění na nejprestižnějších mezinárodních soutěžích. Nemám zájem ztrácet čas s nějakou takovou...“

Mňouknu vám upřímně, tak mi to vyrazilo dech, že jsem se posadila na zadek. Cítila jsem se uražená a nevěděla jsem, co na to odmňouknout, ale pak ze mě uprostřed přívalu jeho slov najednou prostě vylítlo: „A co myši, neměl bys chuť si jít zalovit?“ „Myši nejím,“ odfrkl pohrdavě, „jsou nutričně nevyvážené a mohou obsahovat nebezpečné mikroby a parazity.“ Poté jmenoval nějaké značky granulí, které jako jediné jí a jejichž názvy jsem v životě neslyšela.

Dostala jsem nápad. Jeho komorná byla tak zabraná do řeči s tou svou tmavovlasou známou, že si ani nevšimla mé přítomnosti. Šikovným rychlým hmatem jsem mu odepla vodítko od postroje a tiše mňoukla tónem, jemuž se neodporuje: „Pojď, něco ti dám.“ Moc jsem nevěřila tomu, že to zabere, ale on se mi kupodivu vydal v patách.

Běželi jsme k nám domů. Při zdolávání plotů byl sice od toho věčného vylehávání na výstavách trochu neobratný, ale snažil se, nechtěl si uříznout ostudu. Vběhli jsme dovnitř a já ho přivedla ke své misce se zbytkem úplně obyčejných granulí. Vymyslela jsem si vznešený název: „Ochutnej, tohle je Felibetta Super, úplná novinka, prý něco naprosto převratného. Ani si nepřej vědět, kolik to stálo.“

Snědl je všechny, až se mu od tlamičky zaprášilo a já mu pak ukázala krabici, ze které je mí dvounožci nasypali. Došlo mu to, nejdřív se zatvářil, jakoby snad chtěl zvracet, ale pak mávl tlapkou a vydal podivný zvuk: „Mňauch jo.“ Dovtípila jsem se, co tím myslel a začala jsem si s ním hrát. Prohnali jsme se pokojem a shodili pár květináčů, pak jsme vyrazili ven, řádili, plašili brabčáky a schovávali se jeden druhému jak malá koťata. Bylo to fantastické, už dlouho jsem se tak nevyřádila.

„Musíš domů, tvá komorná už určitě obrátila naruby půlku vesnice,“ mňoukla jsem poté, co se mi chystal usnout na rohožce u dveří. „Já vím, ale počkej, Lindo. Moc dík a promiň, že jsem byl na tebe zprvu tak nepříjemný. Víš, mě už to nebaví, to jsou samé výstavy, kokardy, poroty, nevěsty, o které ani nestojím. Škoda, že nemůžu být takový krásně obyčejný, jako jsi ty.“ A pak se mi otřel tváří o tvář, gesto největšího kočičího vděku a přátelství. To jsem si v krátkém čase sedla na zadek podruhé a kdybych byla dvounožcem, asi by mi ukápla slzička.

Vydali jsme se na cestu zpátky a dočkali se překvapení. Komorná vůbec nezaznamenala jeho zmizení. K ní a k její kamarádce dokonce přibyla další dvounožka, tentokrát pro změnu zrzavá a všechny tři tvořily roztomilý tříbarevný debatní kroužek. Okolní svět, jakoby pro ně vůbec neexistoval.

Rozloučili jsme se přátelským prsknutím, významně na mě mrkl a tiše mňoukl: „Schovej se pod keř a sleduj.“ Nejtišeji jak jen to šlo, se nepozorovaně přeplížil přes travnatou cestu a s maličko těžkopádnou elegancí se vyhoupl na sloupek u vrat své vily. Lehl si na břicho, nejhlasitěji jak dokázal, krátce zamňoukal, aby už v následující setině vteřiny předstíral hluboký spánek.

Účinek byl fantastický. Jeho komorná poskočila na místě, jako bys ji bodl špendlíkem. Otočila se na něj, pak vzala do rukou vodítko a nevěřícně zírala na jeho odepjatý konec. Rozběhla se ke sloupku, vzala ho do náručí, div ho neumačkala: „Ty můj Antíku, chudáčku, ono se ti to rozpojilo, ale ty jsi tak chytrý a šikovný. Pojď ke mně, půjdeme dovnitř, já ti dám tu kapsičku, co máš tak rád a pak ti převleču pelíšek, aby se ti hezky spinkalo.“

Než ho odnesla domů, naše oči se ještě jednou stačily střetnout. Kromě nudy a odevzdanosti jsem v jeho pohledu zahlédla paprsek rošťáctví a jiskřičku právě zrozeného štěstí. Byla jsem spokojená. Poznala jsem bezva kamaráda s typicky anglickým smyslem pro humor.