Úraz

„Květuš, dneska se asi zdržím v práci. Budeme nakládat klády z poražených stromů na vagóny a je toho strašně moc, nečekej na mě s večeří.“ Do smrti nezapomenu na tahle Martinova slova, jimiž se se mnou loučil onoho osudného rána.

Psal se začátek devadesátých let minulého století a my spolu byli už dva roky. Za vydatné pomoci mých rodičů se nám konečně podařilo dostavět domek na okraji pošumavského městečka a těšili jsme se, že začneme pracovat na pořízení potomka.

„Ale však já si na tebe ráda počkám,“ usmála jsem se na svého milovaného a zvesela mu vlepila pusu pro štěstí. „Jen mi tam na sebe dávej pozor a nech si trochu energie pro mě na večer,“ dodala jsem žertem, netušíc, jak osud s touhle mou větou krutě zatočí.

Martin si dával pozor, ale práce bylo opravdu hodně. Snad se zkombinovala únava při uvazování kmenů pro nakládku posledního vagónu s nedostatečně rychlou reakcí. Jeden kmen se vysmekl, když ho zdvihl jeřáb, Martin nedokázal včas uskočit a kmen ho zavalil. Rozdrcené rameno bylo tím menším zlem ve srovnání s úrazem hlavy a těžkým zhmožděním mozku.

Týdny ve špitále v bezvědomí, trvalé následky. Když se Martin konečně probral, nepoznával nikoho ze svých známých, dokonce ani mě. Teprve po dlouhých měsících pobytu doma si dokázal instinktivně trochu přidržet skleničku, když jsem mu dávala napít. Nemohl chodit, zmohl se jen na pár skřeků, nechápal význam slov, když jsem k němu hovořila. Netrápil se. Nevěděl, co je to štěstí nebo smutek, vnímal jen maličkosti ve své blízkosti.

„Jéé, jéé,“ zareagoval s minimem emocí, když uviděl, jak mu moucha pobíhá po ruce. Když odletěla, okamžitě na ni zapomněl.

Nedokážete si představit, jak jsem byla nešťastná. Ještě nedávno jsme se spolu radovali z krásných plánů na dlouhý společný život, a teď tohle. Všechno se mi před očima sesypalo jako domeček z karet, když o něj osud jen zlehoučka zavadí svým krutým prstem. Prostě nic, žádné děti, žádná rodina, sen byl nenávratně ztracen, zbyl mi jen nemohoucí milovaný manžel a oči pro pláč..

„Nepřemýšlela jsi o ústavu? Mohla bys začít znovu žít.“ Navrhla mi mamka.

„Nikdy!“ Tenkrát jsem se na vlastní mámu naštvala jako snad nikdy předtím, i když s odstupem času chápu, že to se mnou myslela dobře. „Je to můj manžel, když jsme se brali, tak nikoho neměl, slíbili jsme si ‚v dobrém i ve zlém‘ a já nedopustím, aby zůstal sám. Miluju ho takového, jaký je. Dík, žes mi s ním pomáhala, ale jestli nechceš, už nemusíš. Zvládnu to sama!“

Obě nás to mrzelo, ale postupně emoce odezněly a mamka pochopila, jak to mám postavené. Pracovala jsem v místní firmě a lidé mi vyhověli, když jsem si potřebovala odbíhat domů za Martinem. Respektive za tím, kdo byl kdysi mým sebevědomým, spolehlivým a veselým Martinem, pro kterého jsem i nyní byla ochotná udělat vše, co bylo možné.

Roky mi ubíhaly v životním stereotypu. Dokud byli moji rodiče naživu, dokázali mi hodně pomáhat, ale když zestárli a opustili tento svět, zůstala jsem na všechno sama. Pocit neštěstí postupně vystřídalo smíření. S lidmi jsem moc nepobývala, z práce jsem si každý den odskočila párkrát domů, po práci rychle nakoupit a zase k Martinovi. Povídala jsem si se svým manželem. Vyprávěla jsem mu o všedních starostech a už mi ani tolik nepřišlo, že krom několika jednotvárných zvuků jsem se od něj nedočkala odpovědi. I on si na mé vyprávění zvykl. Slova sice nechápal, ale vnímala jsem, jak mu moje přítomnost a melodie hlasu dělala dobře. Když jsem se k němu skláněla, abych ho pohladila, nakrmila, asistovala mu při vyprazdňování, umyla, cítila jsem jeho pohled. Občas jsem měla pocit, jakoby se na mě usmál nebo se snažil opětovat moje pohlazení. Nebyla jsem si jistá, jestli to není jen klam nebo mé zbožné přání, ale snažila jsem se tomu věřit.

***

Mých padesátin se Martin nedočkal. Byla jsem zvyklá vnímat rytmus jeho oddychování ve spánku a té noci mě probudilo podivné ticho. Zemřel klidně, bez bolesti, bez pohnutí, jakoby se jeho poničený mozek najednou sám od sebe vypnul. Vystrojila jsem skromný pohřeb, přišlo jen pár nejbližších přátel.

Nebyla jsem nešťastná, spíš mnou prostoupil pocit vysvobození. Nikoli mého vlastního, ale Martinovy duše, která se konečně odpoutala z vězení jeho nemohoucího těla. Oné noci, jsem pocítila lehoučké pohlazení po tváři, jako by se se mnou jeho duše přišla rozloučit. Ale možná to byl jen klam, náhodný závan vzduchu. Martinův skon jsem podvědomě očekávala už mnoho let, jen jsem byla překvapená, že se to stala právě nyní. Přemýšlela jsem, co budu dělat.

Mohla bych začít žít. Ale co je to vlastně žít? Můj život znamenal pomáhat někomu jinému, to mi přinášelo naplnění a nic jiného jsem neznala. Nedovedla jsem si představit, že bych se mohla věnovat něčemu jinému.

Odešla jsem z práce a prodala svůj dům. Sehnala jsem si byt v nedalekém větším městě a přijala místo v tamním hospici. Pečovala jsem o staré lidi a o nevyléčitelně nemocné, kteří tam trávili poslední fázi svých životů, za dalšími jsem chodila do jejich domovů. Opatřovala jsem je s podobnou láskou jako předtím svého Martina, začasto jsem jim byla posledním společníkem před smrtí. Každým slovem, pohybem a úkonem jsem se jim snažila předávat klid a vstřícnost, která by dokázala naplnit jejich vědomí před odchodem na druhý břeh.

***

„Paní Květo, mohu vás pozvat na kávu?“ Zeptal se mě pan Jaroslav, když jsem se jednoho večera na počátku letošního jara chystala domů. Překvapilo mě to. Už dávno mě žádný muž nikam nepozval. Navíc Jaroslav je doktor, o kterém všichni říkají, jaká je kapacita. Po chvilce váhání jsem pozvání přijala.

Seděli jsme naproti sobě v maličké kavárně, vnímala jsem klidný vlídný pohled jeho pronikavých očí. Zřejmě nevěděl, jak začít rozhovor, tak si pomohl svou profesí. „Od doby, kdy jste přišla, se několik našich pacientů neuvěřitelně psychicky zvedlo. Jako byste na ně působila nějakou kouzelnou mocí, dokázala jste s nimi mnohem víc než klasická medicína.“ Potěšilo mě to.

Napřed mi vyprávěl o svém životě. V mládí pracoval jako praktik, před léty se dokonce zúčastnil několika zahraničních misí. K stáru ovdověl, přestěhoval se do města a nastoupil v hospici.

Když skončil se svým vyprávěním, poprosil mě, aby mu pověděla o sobě. Váhala jsem. Dlouze jsem mu hleděla do tváře a snad to byla právě ta síla, ukrytá v jeho očích, která mě přiměla mluvit.

Rozhovořila jsem se, dlouze se mu svěřovala se svým osudem jako nikdy nikomu předtím. Mlčky na mě hleděl s vážnou tváří, jen občas přikývnul, usmál se nebo pronesl krátkou poznámku. Nelitoval mě, spíš vnitřně obdivoval moji životní sílu. Poznala jsem to na něm. Cítila jsem, jak proud mých slov odnáší veškerou tíži prožitých let. Když jsem skončila, zlehka, jakoby opatrně mi položil ruku na ruku. Nepřekvapilo mě to, jako bych podvědomě čekala, že se něco takového má stát a já tiše vnímala teplo jeho dlaně.

S Jaroslavem se scházíme tak často, jak je to možné, jak nám to dovoluje naše práce pro hospic. Někdy si zajdeme na večeři, jindy do přírody nebo za kulturou, občas přespí on u mě nebo já u něj.

Celý život jsem byla odkázaná sama na sebe a žila pro druhé. Teď najednou cítím, že se mám po mnoha létech na koho spolehnout a o koho opřít. Vnímám, že mě má Jaroslav rád, že chce žít pro mě a se mnou. Zítra večer zas přijde na návštěvu. Navrhnu mu, aby u mě už zůstal napořád. Vím, že je to jeho přání.