Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Úraz

„Květuš, dneska se asi zdržím v práci. Budeme nakládat klády z poražených stromů na vagóny a je toho strašně moc, nečekej na mě s večeří.“ Do smrti nezapomenu na tahle Martinova slova, jimiž se se mnou loučil onoho osudného rána.

Psal se začátek devadesátých let minulého století a my spolu byli už dva roky. Za vydatné pomoci mých rodičů se nám konečně podařilo dostavět domek na okraji pošumavského městečka a těšili jsme se, že začneme pracovat na pořízení potomka.

„Ale však já si na tebe ráda počkám,“ usmála jsem se na svého milovaného a zvesela mu vlepila pusu pro štěstí. „Jen mi tam na sebe dávej pozor a nech si trochu energie pro mě na večer,“ dodala jsem žertem, netušíc, jak osud s touhle mou větou krutě zatočí.

Martin si dával pozor, ale práce bylo opravdu hodně. Snad se zkombinovala únava při uvazování kmenů pro nakládku posledního vagónu s nedostatečně rychlou reakcí. Jeden kmen se vysmekl, když ho zdvihl jeřáb, Martin nedokázal včas uskočit a kmen ho zavalil. Rozdrcené rameno bylo tím menším zlem ve srovnání s úrazem hlavy a těžkým zhmožděním mozku.

Týdny ve špitále v bezvědomí, trvalé následky. Když se Martin konečně probral, nepoznával nikoho ze svých známých, dokonce ani mě. Teprve po dlouhých měsících pobytu doma si dokázal instinktivně trochu přidržet skleničku, když jsem mu dávala napít. Nemohl chodit, zmohl se jen na pár skřeků, nechápal význam slov, když jsem k němu hovořila. Netrápil se. Nevěděl, co je to štěstí nebo smutek, vnímal jen maličkosti ve své blízkosti.

„Jéé, jéé,“ zareagoval s minimem emocí, když uviděl, jak mu moucha pobíhá po ruce. Když odletěla, okamžitě na ni zapomněl.

Nedokážete si představit, jak jsem byla nešťastná. Ještě nedávno jsme se spolu radovali z krásných plánů na dlouhý společný život, a teď tohle. Všechno se mi před očima sesypalo jako domeček z karet, když o něj osud jen zlehoučka zavadí svým krutým prstem. Prostě nic, žádné děti, žádná rodina, sen byl nenávratně ztracen, zbyl mi jen nemohoucí milovaný manžel a oči pro pláč..

„Nepřemýšlela jsi o ústavu? Mohla bys začít znovu žít.“ Navrhla mi mamka.

„Nikdy!“ Tenkrát jsem se na vlastní mámu naštvala jako snad nikdy předtím, i když s odstupem času chápu, že to se mnou myslela dobře. „Je to můj manžel, když jsme se brali, tak nikoho neměl, slíbili jsme si ‚v dobrém i ve zlém‘ a já nedopustím, aby zůstal sám. Miluju ho takového, jaký je. Dík, žes mi s ním pomáhala, ale jestli nechceš, už nemusíš. Zvládnu to sama!“

Obě nás to mrzelo, ale postupně emoce odezněly a mamka pochopila, jak to mám postavené. Pracovala jsem v místní firmě a lidé mi vyhověli, když jsem si potřebovala odbíhat domů za Martinem. Respektive za tím, kdo byl kdysi mým sebevědomým, spolehlivým a veselým Martinem, pro kterého jsem i nyní byla ochotná udělat vše, co bylo možné.

Roky mi ubíhaly v životním stereotypu. Dokud byli moji rodiče naživu, dokázali mi hodně pomáhat, ale když zestárli a opustili tento svět, zůstala jsem na všechno sama. Pocit neštěstí postupně vystřídalo smíření. S lidmi jsem moc nepobývala, z práce jsem si každý den odskočila párkrát domů, po práci rychle nakoupit a zase k Martinovi. Povídala jsem si se svým manželem. Vyprávěla jsem mu o všedních starostech a už mi ani tolik nepřišlo, že krom několika jednotvárných zvuků jsem se od něj nedočkala odpovědi. I on si na mé vyprávění zvykl. Slova sice nechápal, ale vnímala jsem, jak mu moje přítomnost a melodie hlasu dělala dobře. Když jsem se k němu skláněla, abych ho pohladila, nakrmila, asistovala mu při vyprazdňování, umyla, cítila jsem jeho pohled. Občas jsem měla pocit, jakoby se na mě usmál nebo se snažil opětovat moje pohlazení. Nebyla jsem si jistá, jestli to není jen klam nebo mé zbožné přání, ale snažila jsem se tomu věřit.

***

Mých padesátin se Martin nedočkal. Byla jsem zvyklá vnímat rytmus jeho oddychování ve spánku a té noci mě probudilo podivné ticho. Zemřel klidně, bez bolesti, bez pohnutí, jakoby se jeho poničený mozek najednou sám od sebe vypnul. Vystrojila jsem skromný pohřeb, přišlo jen pár nejbližších přátel.

Nebyla jsem nešťastná, spíš mnou prostoupil pocit vysvobození. Nikoli mého vlastního, ale Martinovy duše, která se konečně odpoutala z vězení jeho nemohoucího těla. Oné noci, jsem pocítila lehoučké pohlazení po tváři, jako by se se mnou jeho duše přišla rozloučit. Ale možná to byl jen klam, náhodný závan vzduchu. Martinův skon jsem podvědomě očekávala už mnoho let, jen jsem byla překvapená, že se to stala právě nyní. Přemýšlela jsem, co budu dělat.

Mohla bych začít žít. Ale co je to vlastně žít? Můj život znamenal pomáhat někomu jinému, to mi přinášelo naplnění a nic jiného jsem neznala. Nedovedla jsem si představit, že bych se mohla věnovat něčemu jinému.

Odešla jsem z práce a prodala svůj dům. Sehnala jsem si byt v nedalekém větším městě a přijala místo v tamním hospici. Pečovala jsem o staré lidi a o nevyléčitelně nemocné, kteří tam trávili poslední fázi svých životů, za dalšími jsem chodila do jejich domovů. Opatřovala jsem je s podobnou láskou jako předtím svého Martina, začasto jsem jim byla posledním společníkem před smrtí. Každým slovem, pohybem a úkonem jsem se jim snažila předávat klid a vstřícnost, která by dokázala naplnit jejich vědomí před odchodem na druhý břeh.

***

„Paní Květo, mohu vás pozvat na kávu?“ Zeptal se mě pan Jaroslav, když jsem se jednoho večera na počátku letošního jara chystala domů. Překvapilo mě to. Už dávno mě žádný muž nikam nepozval. Navíc Jaroslav je doktor, o kterém všichni říkají, jaká je kapacita. Po chvilce váhání jsem pozvání přijala.

Seděli jsme naproti sobě v maličké kavárně, vnímala jsem klidný vlídný pohled jeho pronikavých očí. Zřejmě nevěděl, jak začít rozhovor, tak si pomohl svou profesí. „Od doby, kdy jste přišla, se několik našich pacientů neuvěřitelně psychicky zvedlo. Jako byste na ně působila nějakou kouzelnou mocí, dokázala jste s nimi mnohem víc než klasická medicína.“ Potěšilo mě to.

Napřed mi vyprávěl o svém životě. V mládí pracoval jako praktik, před léty se dokonce zúčastnil několika zahraničních misí. K stáru ovdověl, přestěhoval se do města a nastoupil v hospici.

Když skončil se svým vyprávěním, poprosil mě, aby mu pověděla o sobě. Váhala jsem. Dlouze jsem mu hleděla do tváře a snad to byla právě ta síla, ukrytá v jeho očích, která mě přiměla mluvit.

Rozhovořila jsem se, dlouze se mu svěřovala se svým osudem jako nikdy nikomu předtím. Mlčky na mě hleděl s vážnou tváří, jen občas přikývnul, usmál se nebo pronesl krátkou poznámku. Nelitoval mě, spíš vnitřně obdivoval moji životní sílu. Poznala jsem to na něm. Cítila jsem, jak proud mých slov odnáší veškerou tíži prožitých let. Když jsem skončila, zlehka, jakoby opatrně mi položil ruku na ruku. Nepřekvapilo mě to, jako bych podvědomě čekala, že se něco takového má stát a já tiše vnímala teplo jeho dlaně.

S Jaroslavem se scházíme tak často, jak je to možné, jak nám to dovoluje naše práce pro hospic. Někdy si zajdeme na večeři, jindy do přírody nebo za kulturou, občas přespí on u mě nebo já u něj.

Celý život jsem byla odkázaná sama na sebe a žila pro druhé. Teď najednou cítím, že se mám po mnoha létech na koho spolehnout a o koho opřít. Vnímám, že mě má Jaroslav rád, že chce žít pro mě a se mnou. Zítra večer zas přijde na návštěvu. Navrhnu mu, aby u mě už zůstal napořád. Vím, že je to jeho přání.

Autor: Jan Pražák | neděle 27.8.2023 7:07 | karma článku: 32,07 | přečteno: 1087x
  • Další články autora

Jan Pražák

U nás se úspěch neodpouští

„To jste trefil přesně,“ pokývala majitelka hlavou s posmutnělým úsměvem v reakci na mou poznámku, že u nás se úspěch neodpouští. Pak rychle dopila svou desetiminutovou limonádu a s omluvou odkvačila za dalšími povinnostmi.

23.7.2024 v 14:34 | Karma: 29,96 | Přečteno: 787x | Diskuse | Společnost

Jan Pražák

Oheň ve vlasech

Já vím, jsem potvora a s chlapy si jenom užívám. Jednou si začnu něco s tím, jsem s ním pár měsíců, poté ho pošlu k vodě a jdu do toho pro změnu s jiným. Odsuzujete mě? Možná na to máte právo, ale napřed si poslechněte můj příběh.

20.7.2024 v 7:07 | Karma: 30,85 | Přečteno: 1991x | Diskuse | Ostatní

Jan Pražák

To je jenom náš Pepíček, toho my tu máme skoro pořád

„Je mi strašné vedro, nevadilo by ti, kdybych dneska vyměnila kávu s větrníkem za zmrzlinový pohár? A přidáš se ke mně?“ Zeptala se Maruška jednoho odpoledne minulý týden, když jsme se po práci sešli v naší oblíbené cukrárně.

16.7.2024 v 14:34 | Karma: 25,84 | Přečteno: 960x | Diskuse | Ostatní

Jan Pražák

Příběh jednovaječných dvojčat

Rodiče mi dali jméno Kamila a přišla jsem na svět jen o pár chvil dřív než moje sestra Radmila. Už od samého začátku jsme byly úplně stejné, rozeznat nás od sebe dokázala jedině maminka.

13.7.2024 v 7:07 | Karma: 26,34 | Přečteno: 763x | Diskuse | Ostatní

Jan Pražák

Proboha, lidi, pohlídejte mi ji!

Do toho vlaku jsem se dostal vlastně náhodou. Původní záměr byl cestovat z práce domů jako obvykle metrem a busem, ale když na náměstí Republiky zahlásili náhlé přerušení provozu, otočil jsem to na Masaryčku a sednul na Elefanta.

9.7.2024 v 14:34 | Karma: 31,18 | Přečteno: 998x | Diskuse | Společnost
  • Nejčtenější

Novinky na iDNES Premium: 1 000 Kč na letenky díky Pelikan.cz

15. července 2024,  aktualizováno  22.7 8:34

Rádi létáte? Láká vás cestování po Evropě za pár stovek? Nebo se chcete vypravit někam dál a...

„Nakonec na mě plivnul.“ Nizozemec loví Češky a prodává je na gangbang

18. července 2024

Premium Stovky českých žen k natáčení tvrdého porna v Nizozemsku naverboval v uplynulých letech Daniël van...

IT problémy způsobily kolaps bank i letišť. V Evropě i jinde ve světě

19. července 2024  9:25,  aktualizováno  22:33

Řadu zemí v pátek zasáhly problémy s počítačovými systémy. Letiště kvůli výpadku čelila potížím s...

Můj syn Xavier zemřel, říká Musk o transgender dceři. A chce zničit „virus woke“

24. července 2024  11:37

Miliardář Elon Musk tvrdí, že byl podveden, když dovolil svému synovi stát se transgender ženou. V...

VIDEO: Kapitán výletní lodi v Řecku spláchl vlnou turisty na pláži. Vyšetřují ho

23. července 2024  9:29

Nevyžádané dobrodružství na jinak poklidné dovolené zažili v sobotu turisté na pláži Agios Stefanos...

Čelíme střetu civilizace a barbarství, řekl Netanjahu v Kongresu

24. července 2024  20:27,  aktualizováno  22:34

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu v úvodu projevu v americkém Kongresu řekl, že svět čelí střetu...

Vláda se shodla na novém českém eurokomisaři. Má jím být ministr Síkela

24. července 2024  18:16,  aktualizováno  21:41

Vláda rozhodla, že kandidátem České republiky do Evropské komise bude ministr průmyslu a obchodu...

Policie odvolala pátrání po čtrnáctileté dívce z Tachovska

24. července 2024  14:59,  aktualizováno  21:26

Policisté pátrali po čtrnáctileté dívce z Tachovska, která v úterý před půlnocí odjela se svým...

Britský generál varuje před „osou čtyř“ a mstivostí Rusů. Žádá přípravu na válku

24. července 2024  21:18

Britská armáda musí být do tří let připravena vést válku proti „ose převratu“, kterou tvoří Rusko,...

  • Počet článků 2156
  • Celková karma 27,75
  • Průměrná čtenost 1309x
Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-).

Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.