Tvář

„Jardo, měl bys ze mě radost, konečně jsem praštila s tím vyvařováním a zítra s koncem školního roku odcházím do důchodu.“ Lenka pohladila očima fotografii svého před třemi léty zesnulého manžela.

Prošli spolu pořádný kus cesty životem a ona k jeho obrázku ráda hovořívala, měla pocit, že je stále tak trochu s ním. „Tvrdíval jsi mi, že nás uživíš sám a já můžu zůstat doma, ale nikdy jsem tě nechtěla poslechnout. Nezlobil ses na mě kvůli tomu, a vidíš, teď jakmile můžu skončit, tak jsem na tebe dala.“ Na chvilku se odmlčela, pak dodala s úsměvem: „A taky jsi mi v žertu povídal, že až tady jednou nebudeš, abych si našla jiného mužského. Copak já můžu, prosím tě, takovou starou bábu by už stejně nikdo nechtěl, vždyť se na mě podívej.“

Lenka se zamyslela: „Takového, jako jsi byl ty, bych už asi stejně nenašla. To radši zajedu do Lipska za mladými, stejně mě zvou. Náš syn Jarouš bude mít radost a jeho ženu Gertu naučím ten bramborový salát, co dělala už moje maminka. Vyrazím hned za týden, co skončí škola a pobudu tam několik dní, teď na to budu mít času dost.“

Byl večer, venku se zatáhlo, zešeřilo se a spustil se letní deštík. V protějším domku se rozsvítilo okno. Bydlel tam Pavel, trochu se s Lenkou znal. Šikovný řemeslník, který už několikrát opravil Lence fušersky udělané a stále se ucpávající odpady. Přišlo jí ho líto, nemá to vůbec jednoduché. Před léty se rozvedl s manželkou závislou na drogách a teď se mu před nedávnem zabil na silnici jediný syn se svou ženou. Zbyla po nich osmiletá vnučka Adélka, o kterou se teď stará. „Až se vrátím z toho Německa, budu za nimi muset zajít.“ Lenka pokývala hlavou a začala přemýšlet o dárcích pro mladé. Trochu se přitom zasnila, ale hned mávla rukou: „Kdepak, takový fešák a o deset let mladší než já, to není nic pro mě... A jejda, on jde sem.“ Lenka si instinktivně hrábla rukou do vlasů.

„Leničko, prosím vás, nezlobte se na mě, že vás ruším, nechtěla byste ke mně na kafe, potřebuju nutně s něčím poradit.“

Adélka byla na posledním kroužku kreslení před prázdninami, Lenka se posadila na kuchyňskou židli a srkla si vonící kávy. „Tak spusťte, Pavle, jak vám můžu pomoct?“

„Víte, já jsem jen obyčejnej instalatér a těmhle věcem moc nehovím. Víte, Leničko, co se stalo a já bych se chtěl o malou postarat. Jenomže chlapi z práce mě strašej, že mi jí musej přiklepnout úřady a že mi sem určitě pošlou sociálku na kontrolu. Byl bych nešťastnej, kdyby skončila někde v děcáku.“

Lenka se rozhlédla kolem sebe. Celý život byla kuchařkou a právní záležitosti šly mimo ni, o ty se starával její Jarda. Váhala. Pavel tu měl sice čisto, ale bylo znát, že tady chybí ženská ruka. V koutě kuchyně se povalovalo pár kousků instalatérského nářadí, ve dřezu se usmívala kupa neumytého nádobí. Napadlo ji, že v ostatních místnostech to bude asi podobné. V myšlenkách se jí vynořil obrázek, jak se kdysi vrátila z lázní. Tehdy si dobírala svého Jardu, že má doma po chlapsku uklizený bordel.

Pavel si všimnul jejího pátravého pohledu. „Nezlobte se na mě, že to tady tak vypadá, já prostě všechno uklidit nestíhám. Jsem rád, když stačím po šichtě Adélce uvařit večeři, napsat s ní úkoly, vyprat, vyžehlit a tak dál.“

Lenka se zamyslela. Slíbila mladým tu návštěvu, ale tohle je důležitější. Pavel je férový chlap a o malou se dokáže postarat. Německo holt počká. „Pavle, já taky netuším, jaký je úřední postup, ale co jsem slyšela, tak kdyby vám sem vlítla nějaká satorie, tak nevím, jak by to mohlo dopadnout. Ale mám nápad, teď mám dost času, tak jestli chcete, můžu vám s tím tady trochu pomoct.“

Následovalo překvapení, Pavel jí několikrát za sebou poděkoval a předal klíče od svého domku. Pak mu Lenka nabídla, že s ním zajde pro Adélku na kroužek, aby se holčina trochu seznámila se svou novou dočasnou tetou.

***

„Leničko, jak já bych se vám jen revanšoval za všechno, co jste pro mě a pro Adélku udělala?“ Zeptal se Pavel, když už měli konečně všechny úřední záležitosti zdárně za sebou. Byl podzim, Adélka si spokojeně hrála ve svém pokojíku a ti dva zas seděli v kuchyni nad vonící kávou. Vypadalo to tam úplně jinak než při Lenčině první návštěvě, celý domek zářil čistotou a lednice byla plná navařených dobrot.

Pavel váhal. Lenka byla tak akorát ženská, kterou by si dokázal představit vedle sebe. Vůbec by mu nevadilo, že je starší než on. Ale nesebral dost odvahy, přišlo mu hloupé odměnit ji za všechnu tu práci takovou nabídkou. A tak ze sebe nakonec vykoktal: „Víte co, Leničko, udělala jste tady pro nás strašně moc práce a ztratila kvůli mně spoustu času. Řekněte si, kolik chcete, já vám to zaplatím.“

Poznala to na něm. Během té doby u nich strávila dost času a čím dál, tím častější ji zahřála u srdce představa života s ním a s Adélkou. Jenomže teď vytušila, že ten první krok bude muset udělat ona sama. „Pavle, budu moc ráda, když mi nabídnete něco jiného než peníze. Jestli to bude opravdu od srdce, tak se to nebojte říct.“ A Pavel se najednou přestal bát...

A tak Lenka naučila v Lipsku manželku svého syna ten skvělý bramborový salát, až když na stromech začalo zlátnout listí. Snacha tam sice přidala trochu víc vajec, ale byla šikovná a její výtvor ocenili všichni. Včetně Pavla a Adélky, kteří tam přijeli s Lenkou.

***

Třetí adventní neděli napadl sníh, Adélce se blížily první vánoční prázdniny s dědečkem a s novou babičkou. Už se těšila na společný zimní pobyt na Šumavě, když přišel Pavel se smutnou zprávou, že je babička vážně nemocná. „Adélko, vydrž to, Lence je hodně špatně a já za ní musím jít do nemocnice.“

„Vezmeš mě s sebou, dědečku?“ Zaprosily dětské oči.

„Adélko, teď to opravdu nejde,“ Pavel stěží před vnučkou potlačil dojetí, „až jí bude trochu líp.“ „Snad.“ To poslední slovo řekl jen v duchu, aby malou nevystrašil. Moc dobře věděl, jak její dětská duše k Lence přilnula.

„Správně bych vás k ní neměla pustit, ale bylo to její výslovné přání. Infarkt byl rozsáhlý a vyhlídky jsou nejisté. Tak pojďte, ale jen na pár minut.“ Doktorka odvedla Pavla do pokoje. Závěsy byly zatažené, Pavla uvítala jen tlumená světla vrnících přístrojů. Uprostřed místnosti uviděl obrys postele. Opatrně si sedl na okraj a vzal do dlaní bezvládnou Lenčinu ruku.

Netušila, jestli je to sen nebo skutečnost. Fyzická bolest ustoupila, měla pocit, že pozvolna odplouvá do neznámých končin. Okolní krajina byla prozářená příjemným neoslňujícím světlem. Před očima se jí zjevila tvář. Byla stejná jako ta na fotografii jejího zesnulého manžela, ke které tak ráda hovořívala. Jardova tvář. Hleděla na Lenku klidným úsměvem. „Jardo, ty na mě čekáš? Už jdu za tebou,“ pomyslela si ve svém snu.

Oči Jardovy tváře odpověděly rozhodným uklidňujícím hlasem beze slov: „Musíš se vrátit, Lenko, máš před sebou ještě velký úkol, potřebují tě tam.“

Lenka se probrala. Bolest se nevrátila, byla jen strašně unavená. Otevřela oči a uviděla Pavla, jak sedí na okraji její postele. Pohladil ji, cítila, jak se mu chvěje ruka.

„Neboj se o mě, Pavle, uzdravím se a budu žít. Vím to určitě. Mám tě ráda, budu s tebou a s Adélkou.“