Tohle je silný kafe i na drsňáka

Lidi jsou hodně zvláštní zvířata a já jim v některejch věcech vážně nerozumím. Třeba v tom, proč se jednou do roka úplně zblázněj, dělaj šílenej kravál a ještě si u toho některý z nich dobrovolně utrhávaj prsty a pálej obličeje.

Dvounožci si z nějakýho důvodu potřebovali rozškatulkovat čas. Rozdělili si rok na čtyři období a na dvanáct měsíců, v nichž si očíslovali dny, a aby si to ještě víc zkomplikovali, zavedli sedmidenní týdny. No budiž. My ostatní to nepotřebujeme, máme svý instinkty, který nám dokážou vždycky správně napovědět, co máme dělat. Například kdy mít koťata, kdy se začít pořádně vykrmovat, abysme líp přežili údobí krátkejch a studenejch dnů, a třeba lehký a hustý kožichy se nám pravidelně vyměňujou samy. Lidi zřejmě o tyhle instinkty přišli nebo se jima úmyslně přestali řídit, tak si místo toho vytvořili tohle složitý číslování. Ale je to jejich věc a já se jim do toho nechci plést.

Ale proč o tom mňoukám, oni mají v tom svým rozděleným, čase pevně určenou jednu noc, jakejsi roční přelom, při kterým úplně ztratej rozum. Začnou dělat umělý bouřky, který jsou sice bez deště, ale plný všelijakejch barevnejch blesků, doprovázenejch šíleným hromobitím. Odpalujou jakýsi předměty, který si přinesli bůhví odkud a někteří si je prej dokonce sami vyráběj doma. A při tom odpalování pěstujou občas takovej prapodivnej sport, buď sami sobě nebo někomu, kdo je poblíž, utrhnou třeba kus ruky, několik prstů, nos, ucho nebo tak. Minule jsem vám říkal, jak jsem přišel o půlku ocasu, ukousnul mi ho pes. Nebylo to nic příjemnýho, málem jsem to nepřežil a dodnes se mi kvůli tomu hůř manévruje při skákání, tak nechápu, jak tohle někdo může dělat úmyslně.

Při minulý umělý bouřce měl náš dvounohej záchranář zrovna službu. Vrátil se domů druhej den dopoledne, akorát nás s jezevčíkem Ferdou stačil zkontrolovat, jak jsme to přežili, krátce podrbat, nakrmit, a pak padnul do svýho pelechu úplně vyřízenej. Spal až do večera, a když se konečně probudil, tak si nás zavolal k sobě, prohlásil, že už toho za svůj život zažil hodně, ale to, co se stalo tentokrát, nám prostě musí říct, aby to ze sebe dostal. Teď vám z toho tady kousek řeknu, ale jestli máte citlivou povahu, tak to radši nečtěte, promiňte.

Chvilku po začátku toho kraválu ho volali z dispečinku a poslali do parku, kterej je na konci našeho městečka. Když tam dorazil, viděl začouzený místo na zemi a vedle něj chlápka, co ležel zkroucenej na břiše obličejem dolů. Vedle hystericky ječela ženská a snažila se od něj odtrhnout malý děcko, který ho chtělo obrátit na záda a volalo: „tatínku, tatínku!“ Akorát dorazili i policajti, vzali si na starost tu ženskou a děcko, aby se náš záchranář k tomu chlápkovi vůbec dostal. Otočil ho a viděl, že má potrhanej a spálenej obličej, musel dostat přímej zásah někam do vejšky očí, ty dopadly ze všeho nejhůř. Mrtvej ještě nebyl, tak ho začal stabilizovat, aby ho mohl naložit a odvézt.

Mezitím zaslechnul, jak ta ženská přerývaným hlasem vykládá policajtům, že se napřed snažila toho chlápka přesvědčit, aby tu věc neodpaloval, když je tak nebezpečná a on ji koupil načerno někde u stánku. A že ho teď chtěla zadržet, aby k tomu nechodil, když to zapálil a ono to nevylítlo, že mu to může vybouchnout do tváře. Do toho všeho pořád křičelo to děcko, který se pokoušela uklidnit jedna policajtka, ale vůbec se jí to nedařilo. Chlápka pak naložili, odvezli do špitálu na urgentní příjem a náš dvounožec nakonec povídal, že má tak dvacet procent naději to přežít, ale stejně bude nadosmrti slepej. A ulevoval si u toho slovama, který používá jen, když se naplno srazí s lidskou blbostí a který já ani nedokážu zopakovat.

Tak se na mě nezlobte, že jsem vám to řeknul takhle natvrdo, ale musel jsem, protože to bylo i na mě na starýho drsnýho kocoura trochu silný mlíko. Teda, vy spíš říkáte silný kafe. Příště vám povykládám něco veselejšího, slibuju.

Měsíce a dny sice po lidským způsobu počítat neumím, ale instinkt mi napovídá, že se tahleta noc zase blíží. Tak na sebe proboha a pro naší kočičí bohyni Bastet dávejte pozor, už takhle byl tenhle rok podle našeho záchranář dost zlej. Sice říká, že by ty umělý bouřky letos z nějakýho důvodu neměly bejt, ale ani on sám tomu nevěří. Bude mít zase službu, tak si na něj vzpomeňte, aby to neměl zase tak divoký. A mně držte palce, ať se mi podaří uklidnit jezevčíka Ferdu, on se těch barevnejch blesků a šílenejch hromů pokaždý strašně bojí.

PS: A tady je předchozí článek o Zrzkovi: Jak jsem přišel o půlku ocasu