To jsou dneska matky!

„Bohouši, to je skandál!“ Zadeklamovala zbytečně nahlas postarší vychrtlá dáma u regálů s pečivem, střelila očima k sousednímu košíku a výhružně se podívala na svého manžela. „No viděls to, Bohouši? Co mlčíš, nemám snad pravdu?“  

„Takhle trápit svoje dítě a nutit ho v tomhle věku číst, já bych jí ho za to šupem sebrala raz dva!“ Na závěr svého vystoupení popuzeně mlaskla, strčila si dva prsty pod náhubek, naslinila je, aby snáz rozdělala pytlík a pak se touž rukou začala přehrabovat v houskách. Oslovený Bohouš jen krátce povinně přikývnul a vytratil se se slovy, že skočí pro plechovky s pivem.

Zmíněná trapička svého dítěte byla pomenší kulaťoučká usměvavá černovláska, která měla svého sotva tříletého potomka usazeného v sedátku nákupního košíku. Těsně před odsudkem vychrtlé se hluboce zamyslela a zeptala: „Míšo, já si zapomněla doma seznam, netušíš, co jsem chtěla koupit?“ Načež Míša veledůležitě vytáhl z kapsy od bundy maličký kousek papíru, přejel ho očima, nakrabatil čílko a suverénním hláskem oznámil: „Půlku chleba, či lohlíky a blamboly, mamí.“ Načež si maminka ťukla rukou na čelo: „Ještě, že tě mám, bez tebe bych byla ztracená.“ Poslední, co jsem v tu chvíli viděl, byl roztomile hrdý Míšův pohled.

Otočil jsem svůj košík směrem k uličce s mléčnými výrobky a zamyslel se. Existují geniální děti, které už od útlého věku dokážou hrát na klavír takovým způsobem, jaký by jim mohl závidět leckterý virtuóz. Nebo šachisti, před časem jsem slyšel o dívce, která poprvé vyhrála národní titul jedné sousední země ve svých deseti létech. Ale sotva tříletý čtenář nakupovacího seznamu? V tom musí být nějaká kulišárna.

U všech těch jogurtů, tvarohů a acidofilních mlék jsem znovu narazil na vychrtlou dámu, která nedokázala přenést přes srdce Míšovo čtení a považovala ho za hrubou šikanu od jeho matky. V tuto chvíli pro změnu peskovala svého manžela: „Bohouši, copak nevíš, že náš Pavlíček nepije desítku a tuhle značku už vůbec ne? Koukej místo toho přinést dvanáctku a nezapomeň mu koupit cigára!“

„Taky by si pro ty žvára mohl skočit sám, má to přes ulici,“ zaprotestoval tiše pod fousy Bohouš, ale vychrtlá ho slyšela a vyjela na něj: „Ty na něj furt musíš nasazovat, copak nevíš, jak pořád hledá práci a jak je z toho čučení do počítače chudáček unavenej?“ Bohouš se s odevzdaným výrazem znovu vypravil k plechovkám piv a ještě tišeji zaprotestoval cosi o tom, že by se jejích synátor mohl ve svých pětatřiceti konečně postavit na vlastní nohy a že ho viděl, jak místo hledání práce paří počítačové hry. Tohle už jeho vychrtlá manželka naštěstí neslyšela, neb byla plně zaujatá výběrem čokolády, kterou má její milovaný syn nejradši.

Pomalu jsem se blížil ke kase a zařadil se za kulaťoučkou černovlásku s Míšou. Klučina se znovu důležitě podíval na svůj papírek, porovnal ho s obsahem košíku a spustil: „Mamí, počkej! Ještě žiletky plo… prrro tatínka.“ Maminka o krok couvla pro zmíněné holicí nářadí, čehož hbitě využila právě dorazivší vychrtlá dáma, vyštěkla: „dovolíte?!?“ zadkem odstrčila černovlásčin košík a napasovala se před něj. Napadlo mě, že nejspíš proto, aby její Pavlíček nemusel dlouho čekat na svou dvanáctku, cigarety a čokoládu, ale možná jsem jim oběma křivdil.

Nečekaný pohyb černovlásčina košíku vzad způsobil, že Míšovi vypadl papírek z dětské ručky, opsal pár oblouků ve vzduchu a nakonec se nostalgicky snesl k mým nohám. Sehnul jsem se, zvědavost mi nadala a já se na něj krátce podíval. Neviděl jsem však žádná písmena, jen několik drobných obrázků namalovaných dětskou rukou. Byla tam polovina bochníku chleba, tři malé housky, pár šíšoidů připomínajících brambory, ještě několik dalších věcí a úplně dole překvapivě zdařilá jednorázová žiletka v těsném sousedství obličeje s tečkami na bradě a tvářích.

Vychrtlá ve snaze vytřískat slevu, protože „ta čokoláda je určitě uvnitř v půlce přelomená,“ zdržovala u kasy a já využil chvilku klidu. Obřadně jsem vrátil papírek do Míšovy ručky a usmál se na jeho maminku: „Máte šikovného syna, mladá paní.“ Černovláska se zapýřila pýchou, sáhla do kapsy a nenápadně, tak aby to Míša nemohl vidět, mi ukázala klasický úhledným ženským písmem napsaný nakupovací seznam. Pak si dala prst před ústa s náhubkem a zašeptala: „Přece mu nemůžu zkazit radost, když si s tím dal doma takovou práci.“