Táta

„Ne, to je v pohodě, počkám na tebe vedle krámu u kafe na předzahrádce.“ V týdnu před dovolenou jsme si dali se Soňou spicha, že spolu dokoupíme pár drobností a ona mi teď volala, že nestihla autobus a jede až dalším.

Jsme spolu už příliš dlouho na to, abych se nad takovou maličkostí pozastavil. Káva od tohohle nadnárodního řetězce mi sice nikdy moc nechutnala, ale aspoň si na chvilku sednu a srovnám myšlenky po pracovním dni. Skočil jsem si dovnitř pro příslušný žejdlík tmavohnědé nevalně chutnající tekutiny a posadil se k poslednímu volnému stolku ve stínu na terase. Pár minut jsem jenom tak pro nic za nic zevloval očima kolem sebe, když v tom se objevil on.

„Dobrý den, pane, můžu si přisednout a něco vám říct? Nebudete se na mě zlobit? Já to ze sebe prostě musím dostat ven.“ Vyšel ze stejných dveří jako prve já, v ruce si nesl kelímek s maličkým presem, rozhlížel se kolem sebe, párkrát si cucnul, pak zamířil k mému stolku a přišel s touhle otázkou. Věk tak něco přes pětapadesát, na hlavě pár posledních šedivých vlasů a unavené rysy ve tváři, napovídající, že má za sebou ne asi nejlehčí období. Na bezdomovce nebo obchodníka s teplou vodou rozhodně nevypadal a ani pochybné světlo náboženských fanatiků mu nezářilo z očí. Spíš dělal dojem člověka, kterému spadl ze srdce nějaký těžký balvan a teď se z toho potřebuje vypovídat. Přikývl jsem, on se jakoby omluvně posadil a začal mluvit.

***

Láďa tehdy už bydlel delší čas u Mileny. Víte, to je můj syn a ona byla jeho dívka. Svatbu neplánovali, chtěli žít jen tak na psí knížku, jak je to dneska moderní. I s dítětem. To bylo loni v létě a oni byli rozhodnutý, že na tom malým začnou co nejdřív pracovat. Teda jakmile Milena nastoupí na nový místo, který už měla dopředu domluvený. O hodně klidnější. Hrozně se na všechno těšili a malovali si narůžovo společnej život.

Jenomže, víte, pak přišel nejhorší den Láďova života. A mýho taky. Bylo horko, zajeli se vykoupat do ňákýho starýho lomu a můj kluk skočil po hlavně do vody z jedný skalky. Sice to tam prej znal, ale bylo sucho, hladina o hodně níž. Narazil hlavou na šutr, do prdele... promiňte, pane. Ztratil vědomí. Byli u toho i ňáký dva cizí mladý kluci, ty tam hned vletěli pro něj. Chvíli ho nemohli najít, pak ho vytáhli, zaplať pánbůh aspoň, že tak. Jenomže Láďa si přerazil páteř a ochrnul, do háje.

Odvezli ho vrtulníkem, dělali s ním, co se dalo a taky on na sobě hned začal dřít. Když byl ve špitále, tak jsme se tam u něj střídali my dva s manželkou a Milena. Tehdy mu asi podruhý zachránila život, tvrdila, že s ním zůstane napořád a bude mu se vším pomáhat. To ho drželo a kvůli ní na sobě začal makat jako mezek, měl ji moc rád. Ruce ještě jakž takž rozhejbal, aby se s nima dokázal obsloužit, ale od pasu dolů zůstal ochrnutej. Podle doktorů prej už úplně nafurt, sakra.

Jakmile to bylo možný, tak si ho ta Milena vzala zase domů. Dost jsme předělali její byt, sehnali skládací invalidní vozejk, a tak dál, co vám mám povídat. Stálo to šílený prachy, ale ty vem čert. Za nějakej čas se zdálo, že to zas bude dobrý. Teda v rámci možností. Nechali jsme mu předělat auto a jemu se podařilo najít místo, kde mohl pracovat převážně z home office. On dělá v IT, já tomu houby rozumím, ale jedno vím jistě. Ta firma zaměstnává hodně postiženejch lidí, maj to tam bezbariérový, a když tam Láďa potřeboval bejt osobně, tak to nebyl zas až takovej problém. 

Milena se o něj starala, jak mohla, a já si myslel, že začínaj bejt zase spokojený. Tak jsem byl taky spokojenej a přitom vlastně úplně blbej, jestli mi rozumíte. Jenomže manželka něco vycejtila, ženský maj na tohle šestej smysl. Říkala mi, abych si to tak nemaloval a byl připravenej na všechno. A taky že jo, měla pravdu.

Na ten den nikdy nezapomenu. Milena nechala Láďu doma, řekla mu, že jde na chvilku k nám. Když dorazila, už ve dveřích byla ňáká divná a já začal tušit, že se ta moje nemejlí a že je průser. Taky že byl, hergot.

Pozvali jsme ji dál, ona si ani nesedla, postavila se vedle kuchyňský linky, začala mluvit, střídavě koukala do země a střídavě na mě a na manželku. Říkala, ať ji klidně na místě zabijeme, ale že už s Láďou nemůže bejt. Že je hnusná kráva, která si nic dobrýho nezaslouží, ale že musí žít. Mít svoje děti a mužskýho, kterej se dokáže o všechno postarat. Fakt je, že teprve tehdy jsem si všimnul, jak strašně zhubla a jaký má kruhy pod očima. Brečela u toho, celá se třásla a tvrdila, že si neví rady, jak to Láďovi říct, že ho nechce zlomit.

No, co jsme měli dělat, uvařili jsme ji horký kafe a chvíli na sebe koukali, nikdo nevěděl, co na to říct. Pak to rozčísnula manželka. Pověděla jí, ať Láďovi nic neříká. Že mu to povíme sami a přestěhujeme si ho k nám. Nakonec Milena vypadla, ani se toho kafe nedotkla, a jakmile zmizela ze dveří, manželka bouchla. Já jenom mlčel, jako bych nevěřil, co se vlastně stalo, ale ona sprostě řvala, jak jsem ji nikdy před tím ani potom neslyšel. Prostě každej jsme ten šílenej šok museli zpracovat po svým.

No nic, zkrátím to, pane, už tak vás s tím otravuju, nezlobte se na mě. Následovalo snad ještě horší období než po tom úraze. Láďa se znova sesypal a my si mysleli, že to zabalí. Přestal pracovat, cvičit a hrozně se zhoršil fyzicky i psychicky. Bylo to tak zlý, že jsme se obrátili na psychologa, báli se, že to sami nezvládneme. Dostali jsme strach, že si kluk něco udělá.

Ten člověk s ním strávil spoustu hodin. Pak asi po tejdnu přišel za náma a víte, co nám řeknul? To byste neuhádnul. Prej máme přestat kluka litovat a začít ho pomalu hecovat, jestli jako zvládne jedno a pak druhý. Napřed drobnosti a pak víc a víc. Teprve v tu ránu nám s manželkou došlo, že jak jsme se o Láďu tak moc báli, tak jsme mu to dělali ještě těžší. Tak jsme ho poslechli. No řeknu vám, šlo to strašně pomalu a někdy jsme si připadali, že jsme na něj moc tvrdý. Ale začalo se to otáčet a bylo vidět, že Láďa zase začal chtít žít. Ne přežívat, ale opravdu žít.

A dneska? Podívejte se na mě, milej pane, dneska se poprvé po dlouhý době zase usmívám. Jsou to tak dva měsíce, co kluk zase začal dělat, měl kliku, že mohl jít zpátky do firmy, ve který před tím pracoval. Včera tam byl osobně a víte, co nám pak doma řeknul? Prohlásil, že si ho samotnej jednatel vzal stranou, chválil ho a nabídnul mu, jestli nechce řídit oddělení. Láďa to vzal a celej večer nám pak doma vyprávěl, jak to tam předělá. Jednatel ho o to požádal a náš kluk je teď plnej plánů. Než jsme šli spát, tak nám ještě za všechno strašně poděkoval a úplně nakonec se nechal slyšet, no to se podržte, že už všechno Mileně odpustil. Že jí je vděčnej, jak mu na začátku moc pomohla.

Víte, pane, nic ve zlým, ale vy jste tak nějak ze stejný generace jako já. Neurazte se, že to takhle říkám, ale my tady s manželkou nebudeme věčně. Teď už jsme se přestali bát... až jednou... Láďa to tady bez nás zvládne.

Tak se nezlobte, já už musím.

***

Táta od Ládi zmlknul, sebral prázdný kelímek od presa a chystal se k odchodu. Krátce se na mě podíval, měl zvlhlé oči a omluvný úsměv. Vstal jsem ze židle, podal mu ruku a zmohl jsem se na jediné: „Moc vám děkuju, že jste mi to všechno pověděl. Držím vám všem palce.“

On zmizel a já se zase posadil. Pomalu jsem dopíjel zbytek kafe a najednou si uvědomil, jakkoli jsem už starej fotr a naše dcery jsou už dávné dospělé, jaký o ně máme s manželkou strach pokaždé, když se ocitnou v nebezpečí. Když po pár minutách dorazila Soňa, objal a políbil jsem ji tak dlouze, jak to letití manželé obvykle na veřejnosti nedělávají.