Taky tak rádi troubíte?

Poslední dobou mi přijde, že klakson je pro některé lidi tou nejdůležitější součástí jejich automobilu. Kdyby tahle věc uměla artikulovat, chrlili by jejím prostřednictvím spoustu nadávek a hrubostí, aby ukázali svou nadřazenost.

Scénka první.

Je podvečer, v pohodě si to valím domů po hradecké dálnici, na osmém kilometru směrem od Prahy sjedu a zamířím ke staré poděbradské silnici, která mě dovede do Nehvizd. Přivaděč končí ošklivým téčkem, rozděleným na dva pruhy tak nešťastně, že když potřebujete odbočit doprava a vedle vás čeká někdo jiný na odbočení doleva, tak mu prostě nevidíte přes čumák. Co chvíli je tam pochopitelně bouračka, netuším, který chytrák to tam takhle blbě vymyslel.

No a co si myslíte, že stalo zrovna ve chvíli, když jsem potřeboval zahnout doprava? Ano, tipujete správně, těsně vedle mě se postavil kamion, směřující do přilehlých plechových hal a totálně mi zakryl výhled. Zastavil jsem tedy na stopce tak, abych ještě nevyčuhoval do hlavní, a přitom jsem pochopitelně viděl houby. „Proč ten kamion nejede?“ Říkám si. „No protože asi zleva po hlavní něco přijíždí, když zprava je volno, to dá rozum, ty chytrej,“ odpovídám sám sobě a trpělivě čekám, až se to tam uvolní.

„Túúú, túúú, túúú,“ ozve se za mnou a pak hned vedle mě. Přeloženo do češtiny: „Jeď přece, ty vole, copak nevidíš, že pospíchám?!?“ No, nervóza zřejmě kvaltoval natolik, že se z pravé strany vedle mě vmáčknul na krajnici, na nic nečekal a prostě na tu hlavní s prohrábnutím předních kol vjel. Pak už to šlo ráz na ráz, ten z hlavní, kterého viděl kamioňák, ale já přes něj ne, dupnul na brzdu, zaskřípělo to a jet trochu rychlejc, prostě by to do troubícího frajera napálil. Tohle teda bylo o fous, kdyby bylo náledí nebo mokro, mohli by si oni geniální autoři téhle křižovatky udělat další zářez na své pomyslné pažbě.

Tak schválně, máte-li chuť, písněte do diskuse, jestli si myslíte, že si ten frajer příště dá pozor nebo jestli něco podobného předvede bez skrupulí znovu i se svým arogantním troubením.

***

Scénka druhá.

Tentokrát jsem opěšalý a kdesi v útrobách matičky Prahy čekám na autobus. Je tam čtyřproudá ulice bez dělícího pásu uprostřed, moje strana je navíc vylepšená parkovacím pruhem, přerušeným autobusovou zastávkou.

Můj zlozvyk chodit všude moc brzo se skombinuje s autobusovým zlozvykem jezdit všude moc pozdě, a tak se nudím. Dlouhou chvíli si krátím pozorováním okolí. Na parkovacím pruhu je zřejmě časově omezené stání, poflakuje se tam policajt, zvolna přechází od jednoho auta ke druhému, občas se koukne na hodinky a něco si zapíše. Když někdo přetáhne a přijde k autu, policajt se k němu přesune, nezdá se, že by sázel pokuty, spíš domlouvá.

Na kraji zastávky stojí zájezdní autobus, který právě dokončuje pohlcování výletu chtivých cestujících. Stevardka si ze seznamu odškrtne poslední dvě přišedší dámy, mávne na řidiče, ten kývne, zahodí cigáro, vleze za volant a nastartuje. Potřebuje jet na druhou stranu a má jen dvě možnosti, buď objet půlku Prahy nebo se otočit na místě. Volí druhou možnost, asi tam není poprvé a ví, že když se postaví napříč čtyřproudovky, dá to na jedno couvnutí.

Provoz je malý, ale zrovna když autobus blokuje celou ulici, přiřítí se v levém pruhu osobák, prudce zabrzdí a opakovaně dlouze na autobusáka zatroubí. Tentokrát by se jeho „túúú, túúú, túúú“ dalo přeložit jako: „Co tady zacláníš, debile, teď jedu já!!!“ Autobusák to bere stoicky a s ledovým klidem pokračuje v otočce. Zato policajt zbystří, přejde k trubači, vyzve ho ke stažení okénka a začne s ním dlouze konverzovat. Řidič osobáku se asi žádného přestupku de jure nedopustil, ale policajt usoudí, že si ho za to zbytečné troubení pořádně vychutná. Za chvilku zájezdní autobus odjede a nastane paradoxní situace, kdy v levém pruhu prázdné ulice překáží auťák, jehož spěchající řidič se při sáhodlouhém rozhovoru s policajtem ošívá nervozitou.

„Nevíte, co se tam stalo?“ Zeptá se mě zvědavě neznámý pán, ke kterému přisednu, když se konečně dočkám svého spoje. Celou scénku mu popíšu, on chvilku mlčí, pak se začne pomalu otřásat, až se nakonec rozesměje, až se zakoktá: „Do... dobře mu tak, hahaha.“

První scénka málem skončila průšvihem, tahle byla spíš humorná. Ale opět vás budu otravovat a drze se zeptám. Co myslíte, došlo trubačovi, že se s tím svým uřvaným klaksonem rozčiloval úplně zbytečně nebo to zdržení policajtem vzal jako neomluvitelnou nespravedlnost vůči své osobě?

***

Takhle bych mohl pokračovat dál a zmínit se třeba o alfácích, kteří se na poslední chvíli agresivně protrubují do plného vedlejšího pruhu nebo z vedlejší na hlavní a vynucují si tak přednost před ostatními.

Už léta tvrdím, že drtivá většina našich řidičů jezdí rozumně a ohleduplně, ale pak se mezi nimi najde pár procent egohoničů, kteří dokážou udělat na silnici takový maglajz, že mít člověk slabší náturu, pomalu aby se tam bál vyrazit. Tak to radši celé obrátím v humor a na závěr vám položím ještě jednu otázku. Kdybyste měli onen mluvící klakson, co byste krátkým ťuknutím sdělili sličné osobě opačného pohlaví, jíž jste zastavili před přechodem a ona vám za to poděkovala veselým zamáváním, doprovázeným milým úsměvem?