Takhle to rozhodli Rakušáci, já s tím nemůžu nic udělat

„Tři banány, ne zelené.“ Přehodil jsem si brýle a hned u vstupu do nejmenovaného čelákovického supermarketu prostudoval nakupovací seznam, kterým mě vybavila manželka.

Minulá sobota. Hned ráno jsem odvezl Soňu na pražský Černý Most, aby mohla pokračovat metrem na rande se svou fotopartou. Pak jsem se zamyslel. Stál přede mnou zodpovědný úkol vybavit domácnost potravinami a drogistickým zbožím nejen na nadcházející víkend, ale i na celý příští týden. „Ne, do zdejšího dvoupatrového hyperkrámu v žádném případě nevkročím,“ rozhodl jsem se po chvilce. Zabloudil bych tam, beznadějně se ztratil a našli by mě až na jaře v nejodlehlejší uličce zahrabaného v regálu s fuseklemi.

Zamířil jsem tedy do Čelákovic, místní obchod je menší, znám ho jako své boty a dokonce se jím dokážu jak takž a bez větší úhony protlouct i případě, když už zas zpřeházejí všechno zboží. „Hurá, nic se nezměnilo, věci jsou na svých místech, zelenina s pečivem na začátku, a tak dál,“ zaradoval jsem se po vstupu do dveří. Má drahá Soňa se totiž pokaždé snaží vypracovat nakupovací seznam tak, aby pořadí jednotlivých položek odpovídalo mým krokům po krámě. Oceňuji to navzdory skutečnosti, že tak pravděpodobně nečiní kvůli mému pohodlí, leč proto, abych toho pokud možno co nejmíň zapomněl přivézt.

„Tři habány, mé zelené,“ čtu první položku. „Její zelené habány, copak to asi je? A kde je najdu?“ Zmateně přeskakuji očima z toho papírku na regály a zpátky. Pak mi to konečně docvakne, ona ráno pospíchala a nenapsala mi to tiskacím. Ty vlnovky ve skutečnosti znamenají: „tři banány, ne zelené,“ jak to ostatně odpovídá jejím chuťovým potřebám.

Zarejduji tedy k banánům a v regálu vidím hned dvoje. Jedny pěkně žluťoučké, spojené průhlednou lepicí páskou do pětic a pod nimi druhé, brčálové barvy, nezralé, volně ložené po různém počtu kusů. Sáhnu tedy logicky po jedné z pětic, snažím se je vyprostit z páskového sevření a odloupnout tři kousky.

„Pane, to nemůžete rozlepovat, tyhle prodáváme jen po celých svazcích,“ slyším za sebou tiché, jakoby nesmělé špitnutí. Kde se vzala, tu se vzala drobná panenka v červené firemní uniformě, a snažila se mi zabránit v mém konání. Stejně je to zajímavé, taky se vám stává, že když tyhle lidičky potřebujte, nikde nejsou, musíte je hledat triedrem, ale pokud je zrovna nechcete, pletou se vám pod nohy?

„To jsem nevěděl, normálně to prodáváte po kusech, nemohl bych si přece jen tři odloupnout?“ Nasadím nevinný úsměv a zkouším zahrát naivku.

Zabralo to jen napůl, panenka se sice omluvně usmívá, ale její droboučká roztomilá ústa hovoří jasně: „Víte, takhle to rozhodli Rakušáci, já s tím nemůžu nic udělat, i kdybych chtěla. Nezlobte se na mě, ale pokud jich chcete míň, vyberte si tady z těch dolních. Pak na mě na moment upře své modré oči, zatváří se, jakoby mi četla myšlenky, zkušeně prohrábne brčály, vyloví z nich svazek tří zralejších kousků víc dožluta a vítězoslavně mi je podá se slovy: „Třeba tyhle, ty by vám vyhovovaly?“

Vlk se tedy nažral a koza zůstala celá. Totiž chci říct, manželka se dočká banánů svého oblíbeného stupně zralosti v požadovaném počtu a pětice oněch horních zůstanou dle pokynů rakouských majitelů nerozdělené a oblepené průhlednou páskou. Je to možná sice trochu na hlavu, leč vzniklý složitý problém mezinárodního významu se nám s panenkou podařilo vyřešit hezky po česku k všestranné spokojenosti a s úsměvem. V duchu jsem poděkoval osudu, který mě přiměl zamířit právě do zdejšího provinčního obchodu a pomyslel jsem si, že v tom obrovském anonymním dvoupatrovém na Černém Moste, by to tak jednoduché nejspíš nebylo.

„Krucinálfagot, kam jsem jen zaparkoval ten košík?“ Kdyby se Soňa snažila sebelíp seřadit položky nakupovacího seznamu podle směru mého putování po krámě, nebylo by to nic platné. Vždycky něco přehlédnu a musím se vracet. Tentokrát šlo o hořčici, nevím jak vy, ale my ji máme tak rádi, že doma nikdy dlouho nevydrží a musí se pořád dokupovat. Taková ta klasická obyčejná, ať už plnotučná nebo kremžská, samozřejmě.

Byl jsem už skoro u pokladen, když jsem si všimnul absence této pochutiny a nechtěje se kodrcat s plným košíkem přes půlku krámu zpátky, zaparkoval jsem ho k uličkám s nápoji a krmením pro domácí mazlíčky.

Po delším pátrání s ukořistěnou hořčicí v ruce jsem sice košík našel na původním místě, ale nestačil jsem valit oči a kladl si otázku, zda jsem se nezbláznil. „Ne, toaleťák tentokrát v seznamu fakt nemám a ani si nepamatuju, že bych ho bral z regálu. Tak co teda v mém košíku pohledává? Ano, vím, jsem sklerotik a zapomínám, ale že by počínající schizofrenie? To snad proboha ne!“

A bylo hůř. Zabrejlil jsem znova do seznamu, pak kouknul zpátky na košík, a toaleťák byl najednou pryč. Sám od sebe se zvednul a levitoval prostorem kamsi do neznáma. „Hm, halucinace, už to začíná,“ začal jsem se smiřovat s osudem. Když v tom jsem si všimnul, že ten obrovský, snad největší balík z celého sortimentu toaletního papíru má dole nožičky a zpoza něj vykukuje hlava malého kluka. Hošan s ním pelášil k cukrovinkám, tam skluzem vystřihl ostrý obrat a celý svůj náklad s úlevou nasoukal do košíku, tlačeného mladou dámou, od pohledu jeho maminkou. Spadl mi kámen ze srdce, žádné halušky, žádná schýza, jen drobná chybka jednoho hodně mladého pána. Krátce jsme na sebe s tou dámou pohlédli a pozdravili se zdvižením palců. Oba jsme dobře věděli, jak je snadné se splést a ukládat zboží do cizích košíků. Pak jsem si ještě stačil všimnout, jak byl zmíněný hošan za svůj výkon odměněn chutnou kofilou.

A to už je vlastně skoro všechno. Tenhle krám je tak trochu sto let za opicemi, není vybaven samoobslužnými pokladnami, jsou tam jen staré, obyčejné, lidmi obsluhované. Ale víte, že mi to vůbec nevadí? S dámami v kasách se totiž trochu znám, jedna je sice možná maličko protivná, snad proto, že bývá přetažená, ale ostatní holky jsou příjemné a hezky se na ně kouká. Nu a já měl kliku, narazil na tu nejlepší, trošku zralejší a maličko baculatou. Zatímco hbitými prsty kmitala se zbožím přes čtečku, prohodili jsme spolu několik vstřícných slov a vyměnili si pár příjemných úsměvů.