Tak si vem robertka!

Kdo nikdy nezhřešil, nechť hodí kamenem. Ani já bych hodit nemohla, sice jen jednou, ale udělala jsem to. Tedy záleží, jak to kdo vnímá, někdo bere za nevěru už pouhý úmysl, jiný až teprve kompletně dokonaný skutek.

Měli jsme tehdy s Karlem špatné období. Takovou menší manželskou krizovku. Synátor byl zrovna v pubertě a nejvíc mě štval tím, že s tátou všechno dobrý, dobrý, bezvadní kámoši, ale mě ignoroval, jako bych byla vzduch. Já, vím, že za to Karel nemohl, ale žralo mě to, a navíc jsem měla dojem, že i jeho zajímá všechno ostatní, jen ne moje osoba. Byl hodně pryč, chodil pozdě domů, vymlouval se na práci, a já, jak už jsem byla přednaprdnutá, tak jsem ho dokonce podezírala, jestli nemá milenku. Nakonec se sice ukázalo, že to nebyla pravda, skutečně měl v práci dost velké trable a přede mnou o nich nemluvil, aby mě s nimi nezatěžoval, ale to jsem nevěděla.

Každopádně mě napadla ta blbost, že mu tu domnělou nevěru maličko oplatím. Příležitost se našla jednoho pátečního večera, když byli kluci kdesi na dvoudenním volejbalovém turnaji a měli se vrátit až v sobotu. My měli firemní večírek, věděla jsem, že mě doma nebude nikdo čekat a trochu jsem to rozjela s jedním kolegou. Filip, svobodný kluk o dost mladší než já, fešák, trochu frajer a prý i trochu na ženské. Jak jsem měla upito, neposlala jsem ho do háje, když mi ke konci večírku navrhnul, že bychom mohli jít pokračovat a maličko si spolu užít ve dvou.

Fakt jsem myslela jen užít, dlouhodobý vztah vdané ženy s mladým zajochem jsem brala jako blbost, ale nezávaznému románku jsem se nebránila. Trochu jsem dělala cavyky, aby to nevypadalo, ale pak jsem se nechala ukecat, a když jsme se přesunuli do hodinového hotelu, tak už jsem počítala se vším. Měla jsem divný pocit, na jedné straně jsem se těšila nebo spíš byla zvědavá, ale na druhé straně jsem si říkala, jaká jsem kráva a že tam vlastně nemám co dělat.

„Tak mi přece pomoz, umíš to pusou, ne?“ Byli jsme oba po sprše a v posteli, já čekala, že to teda teď bude, Filip na mě bez předehry skočil, o cosi se snažil, ale dopracoval se jen k jednomu velkému nic. Prostě mu to nezafungovalo. Tak se otráveně sesunul na stranu a vyrukoval na mě s touhle větou. A já mu vyhověla, když už jsme si teda přišli užít. Bylo to rychlé a krátké, byl raz dva hotovej.

„A teď ty... Pojď...“ Čekala jsem, že mi to oplatí stejnou mincí.

Jenomže on se zamračil, podíval se mi napřed do obličeje, pak tam dolů a prohlásil: „Tohle já zásadně nedělám. Vem si robertka, máš ho přece s sebou!“

A byl konec. Vlastně dřív, než k tomu doopravdy došlo. „Copak si myslíš, že tyhle věci nosím jenom tak po kapsách?“ Odsekla jsem mu naštvaně. V tu chvíli mi teprve pořádně došlo, co jsem to za husu, která se tahá s takovým libovým frajírkem. Se sobcem, co ze sebe dělá haura. Prostě jsem na sebe v rychlosti zaházela oblečení, práskla dveřma, vypadla, běžela domů a tam se rozbrečela. Ne nad tím, že jsem z toho nic neměla, ale sama nad sebou. A rozhodla jsem se, že odteďka budu dělat normální mámu a manželku. Každý si musí projít pubertou, byla bych bláhová, kdybych si myslela, že se našemu synovi vyhne, a prostě ji má takovou, jakou ji má včetně ignorování mámy. A Karel? Znáte nějaké manželství, které nikdy neprošlo krizí? Já teda ne.

Když se kluci druhý den vrátili z turnaje, bylo vidět, jak se syn snaží se mnou nějak začít komunikovat. Později mi Karel prozradil, že si ho vzal večer do parády, měli spolu „dlouhej chlapskej rozhovor mezi čtyřma očima,“ jak to pojmenoval, a ono to pomohlo. Řekl mi to pár dní po mém úletu a při té příležitosti mi prozradil ještě jednu věc. Omluvil se mi, že se mi v poslední době málo věnoval a byl nervózní. Přiznal se, že měli v práci průšvih, který mohl skončit, když ne žalobou, tak rozhodně vyhazovem. Teď už se naštěstí ukázalo, jak to doopravdy bylo a on je z toho i se svým týmem venku.

***

Říká se: „zatloukat, zatloukat, zatloukat,“ a to za všech okolností, i kdyby šlo jen o podezření nebo dokonce, i když vás přistihnou přímo při činu. Já jsem naštěstí svou epizodu s Filipem před Karlem zatloukat nemusela, protože on se mě na nic nevyptával. Vzala jsem to tedy jako něco, co svým způsobem paradoxně pomohlo při pročištění našeho manželství a rozhodla se na to jednou provždy zapomenout. Jenomže později, po mnoha létech, když už byl syn dávno pryč a my zůstali sami, se všechno vyvinulo trochu jinak.

„Paní Kahounová, budeme vás muset poslat na další vyšetření,“ vylekala mě doktorka poté, co zhodnotila výsledky mého mamografu. Sice se mě snažila ujistit, že nemusí jít nutně o nic závažného, ale nebylo to nic platné, já se začala strašně bát. Když pak následné vyšetření potvrdilo zhoubný nádor, doslova jsem se psychicky sesypala a rozhodla se, že to nemůžu přežít. Nepomohla ani příznivá prognóza odborníka, který mi tvrdil, že se to podařilo odhalit v prvopočátku a mé šance na úplné vyléčení jsou vysoké.

Od téhle chvíle měl se mnou Karel peklo. Dovede si představit ženskou, která vám pořád dokola tvrdí, že je na smrtelné posteli, brečí a div, že vám to nedává za vinu? Taková jsem byla já ve svém strachu a došlo to tak daleko, že jsem jednoho dne prohlásila: „Karle, víš, já bych chtěla umřít s čistým svědomím a musím se ti k něčemu přiznat.“ A pak jsem mu se slzami v očích a s mnoha omluvami vyslepičila celou svou dávnou příhodu nepovedeného sexu s Filipem a nevynechala jsem ani tu hlášku o robertkovi.

„Vlastičko, můžeš na to v klidu zapomenout, vždyť já už to dávno vím a nikdy jsem ti to neměl za zlé. Hlavně se ničím netrap, však víš, že operace dopadla úspěšně a teď už se postupně uzdravuješ,“ odpověděl mi Karel. Já jen vyvalila oči a netušila, jestli se to opravdu nějak dozvěděl nebo jestli to pro něj byla novinka a on navzdory překvapení dokázal zachovat klidnou tvář.

Každopádně se ukázalo, že můj tehdejší strach byl zbytečný, doktoři měli pravdu a já se nakonec úplně uzdravila. Jedinou vzpomínkou je mi drobná plastika pravého prsu, o níž Karel tvrdí, že nevědět to, vůbec nic by nepoznal. Jsem mu nesmírně vděčná, jak to všechno se mnou a s mou nemocí ustál, nebýt jeho, bůhví, jestli bych neskončila v blázinci nebo nedej bože na dně Vltavy.

Teď s odstupem několika dalších let si z toho všeho děláme legraci a občas nevynecháme ani toho robertka. Minulou sobotu se Karel činil na zahradě s pilou a sekerou, dělal zásoby dřeva na nadcházející zimu. Já vykoukla z okna, zamávala mu utěrkou, on po mně loupnul očima a v žertu se mě zeptal, jestli bych mu nepomohla s jednou velkou kládou, kterou skoro nemůže uzvednout. Křikla jsem na něj se smíchem: „Když vařím oběd, tak klády zásadně nezvedám. Vem si robertka, určitě ho máš v kůlně. A pospěš si, za deset minut dávám na stůl.“