Synovská láska

Slovo mamánek, označující líné dospělé syny, kteří se od svých rodičů nechávají živit a ve všem obskakovat, nemám ráda. Můj Roman rozhodně takový nebyl, i když jsem mu ještě v jeho osmadvaceti létech vařila a prala.

Začnu však radši od začátku. Rozvedla jsem se, když bylo Romanovi patnáct. Manžel se v době před rozvodem už doma prakticky neukazoval, takže se toho pro nás zas až tak moc nezměnilo. Mně pouze skončilo jedno nepříjemné životní období a ubyly starosti.

Život matky se synem se stabilizoval v nových kolejích. Já účetní, on napřed středoškolák a poté první zaměstnání v provozu jedné strojírenské firmy. Technika, to bylo jeho. Věčně měl doma rozkuchaný nějaký stroj, sice mě tím trochu štval, občas nadělal po bytě bordel, ale na druhou stranu dokázal opravit téměř cokoli.

Jenomže není na světě člověka, který by byl všeuměl, a tak na domácí práce byl Roman dočista levej. Párkrát jsem to s ním chtěla zkusit, ale když mi v pračce obarvil mou oblíbenou bílou halenku svým strakatým trikem, žehličkou propálil noční košili a řízky usmažil na uhel, tak jsem to radši vzdala.

„Koukej si najít nějakou pořádnou hospodyňku, mně už to přestává bavit ti pořád vyvářet a prát,“ dobírala jsem si ho napůl žertem, napůl vážně. Kluk už byl dávno v létech, kdy jeho vrstevníci mají přítelkyně, nejsou-li rovnou ženatí, ale on nic. Pořád jen ty svoje stroje, volejbal a občas na pivo s klukama z práce nebo ze Sokola.

„Nech toho, mami,“ bráníval se pokaždé, „víš, jak to dopadlo s Jitkou.“ Jednou to zkusil s drobnou a na pohled křehkou tmavovláskou, která ho okouzlila svýma hlubokýma očima. Nějaký čas to vypadalo nadějně, žili spolu v malém pronajatém bytě, ale ona ho po pár měsících vyměnila za luxusnější model s parádní vilkou a s drahým auťákem. A tak se Roman se svýma věčně ušmudlanýma rukama od strojů a upocenými tričky ze Sokola vrátil ke mně.

***

Na začátku letošního roku změnil Roman zaměstnání a stal se z něj vedoucí provozu. „Mami, je to víc papírování než pořádná práce,“ stěžoval si mi doma, ale byl rád, finančně si dost polepšil.

„No, no, abys mi nezpychnul,“ odpověděla jsem mu se smíchem, „ale teď se mi radši koukni na pračku, včera jsem pod ní našla louži.“ Papírování, nepapírování, na svou zručnost Roman nezapomněl a výměna hadice byla pro něj otázkou několika minut.

„Romi, dík, za tu pračku,“ poděkovala jsem mu, ale nějak mi nebylo, rozbolela mě hlava, tak jsem se mu omluvila: „Víš, mně je trochu šoufl, zítra si radši vezmu volno. Stejně bude pátek, a když to bude ráno dobrý, tak aspoň umeju okna. Teď si jdu lehnout, tak dobrou.“

Z následujícího dne si toho moc nepamatuju, vím jenom, že jsem se ráno probudila s třeštící hlavou, dopotácela se do kuchyně, abych si vzala prášek. Poslední vjem byl, jak se mi udělalo černo před očima, sklenka s vodou mi vyklouzla z ruky, a pak už nic. Další znám jen z Romanova vyprávění.

Snažil se mě několikrát dovolat, a když se mu to nepodařilo, dostal strach, v práci se omluvil a vrátil se domů. Našel mě zkroucenou na podlaze v kuchyni v bezvědomí. Kousek ode mě prý ležela rozbitá sklenička a na druhé straně u skříně telefon. Zavolal rychlou, přijeli brzo, zapnuli houkačku a odvezli mě do špitálu.

Diagnóza zněla vážná mozková příhoda. Vzhledem k celkem včasnému zásahu sice záhy pominulo ohrožení života, ale zůstaly mi trvalé následky. Ochrnula jsem na polovinu těla a zhoršila se mi artikulace. Inteligence zůstala naštěstí zachována.

Roman za mnou chodil do nemocnice každý den, pozorovala jsem, že má snad o mě větší strach, než jsem měla já sama. Snažil se být nesmírně laskavý, ale připadal mi jako by byl v trvalém šoku, pohyboval se jako nějaký stroj. Nejspíš skoro nejedl, strašně zhubnul a asi taky nemohl spát, pod očima se mu udělaly hluboké kruhy.

Pak mě pustili domů a nám nadešla nová etapa našeho společného života. 

***

Pomalu jsme se z toho dostali oba dva. Já se snažila cvičit, jak jen to šlo a dělat vše, co se mi dařilo zvládnout, abych sobě a hlavně Romanovi dokázala, že i s tímhle postižením se dá žít. A on? Postupně dokázal náš společný úděl přijmout, a přála bych vám vidět jeho oči, když se ke mně k vozíku sklání a něco mi říká nebo podává. Jsou plné lásky, jako by oplácely veškerý mateřský cit, který jsem svému synovi dala, když byl malý,

Přestože jsem se už ve svém stavu dokázala naučit vykonávat spoustu jednodušších domácích prací, z Romana opraváře a kutila se navíc stává Roman kuchař, uklízeč, žehlič a tak dál. A hlavně Roman ošetřovatel a pečovatel. Zatím ještě občas něco obarví, propálí nebo připálí, ale snaží se a dělá pokroky. Bodejť by nedělal, když se mu snažím být vzornou učitelkou.

„Romi, tak si představ, že mi přiklepli ty Kladruby, zaplať pánbůh.“ Řekla jsem mu před pár dny s úsměvem. „Však oni mě tam pořádně rozhýbají a ty si už konečně budeš moct najít nějakou mladou ženskou.“

Snad byl můj úsměv nechtěně trochu strojený a má slova o pořádném rozhýbání spíš zbožným přáním. Roman to poznal, ale nedal na sobě nic znát.

„Ale mami, kdepak ženský, vždyť jsem ti to říkal už tolikrát.“ Vzal mě okolo ramen a zadíval se mi do očí. Znovu jsem se usmála, tentokrát upřímně. Neudržela jsem se a zašimraly mě slzy po tvářích. Vlastní rodinu bych mu ze srdce přála, a pokud se toho snad jednou dožiju, navzdory svému stavu bych chtěla být tou nejlepší babičkou.