Může se duše ve svém příštím vtělení vrátit k někomu, kdo jí byl v minulém životě blízký? K napsání těchto řádků mě přivedl článek Ivany Pavliskové „Vítej zpět, Kočichu.“
Následující myšlenky neberte jako tvrzení ve smyslu „mám pravdu, a kdo se mnou nesouhlasí, ten se hluboce mýlí.“ Jsou pouze součástí mé víry nebo možná, lépe řečeno, mých přání ohledně běhu tajemných procesů mezi nebem a zemí.
Podobně jako máme tady na zemi svou rodinu, přátele a známé, jsme také součástí celé skupiny spřízněných duší tam „na druhé straně“ za hranicí zdejšího života. Až naše hodiny tentokrát dotikají a my přeplujeme pomyslnou řeku, setkáme se s nimi tváří v tvář. Jsou na různých úrovních poznání, někteří se podobně jako my opakovaně odívají do zdejších pozemských těl, jiní už pokročili dál. Možná se vtělují na jiné světy, na nichž už není tolik protivenství a násilí jako zde, možná stále přebývají v nehmotných rovinách a pomáhají ostatním.
Jsou mezi nimi takoví, se kterými se opakovaně vydáváme na tento svět, jednou třeba jako rodič a potomek, jindy jako manželé, poté jen coby známí. Jednou jsou naše životy svázány pevným rodinným či vztahovým poutem, podruhé se třeba jen krátce protnou v náhodném setkání. Proč tak činíme? Proto, že je nám spolu prostě dobře, patříme k sobě a jsme si navzájem nápomocní.
Je tu však ještě druhý důvod souputnictví, poněkud složitější. Máme s tou či onou bytostí „nevyřízené účty.“ Ublížili jsme si, nedokázali odpustit. Ve chvíli setkání mezi životy nám spadnou klapky z očí a je nám jasné, že se potřebujeme usmířit. Znovu narodit, urovnat svůj spor, třeba několikrát za sebou, dokud se nám to nepodaří. Jinak bychom totiž nemohli postoupit nikam dál.
Katolíci nechť mi prominou, ale podobně jako lidé, též zvířecí duše procházejí řadou životů. Ivana ve svém článku píše, že se jí zhruba po roce vrátila kočičí bytost v novém vtělení. Okamžitě poznala interiér bytu a chovala se tak, jako by si jen na chvilku odskočila ven. Proč by to tak nemohlo být? Zvířata mají blíž k přírodě a možná oplývají schopnostmi, které jsme si my lidé postupně zastřeli technickou civilizací.
Už se vám stalo, že jste se s někým potkali a měli pocit, který by se dal vyjádřit slovy „tebe odněkud znám, určitě se nevidíme poprvé?“ Marně jste lovili v paměti a nedokázali najít patřičnou souvislost? S tímhle pocitem jsem se párkrát v životě též setkal. U lidí a navíc i u naší doposud poslední kočky Lindy. U ní mě dokonce napadlo, že při našem minulém setkání možná nebyla kočkou, ale člověkem. Anebo že bych já byl tehdy kocourem? Moc bych se tomu při svém vztahu ke kočkám nedivil.
Mnohá naše setkání a vztahy s ostatními nejsou náhodná, z nějakých důvodů jsme si je naplánovali před narozením. Nevíme proč, ale můžeme tušit, že jsou nás i pro ně důležité a potřebné. Záleží jenom na nás a na nich, jestli si nakonec tam za tou oponou života budeme moci říct: „Jó, bylo nám na té zemi spolu fajn, pojď, dáme si to ještě jednou.“ Nebo třeba: „Tak jsme to konečně zvládli a teď se společně můžeme vydat někam dál.“
Závěrem bych rád poděkoval Ivaně za námět a uvedl odkaz na její článek: Vítej zpět, Kočichu
