Soumrak velikonočního mrskání žen?

Kluci a pánové mladí i starší, zdalipak jste už byli dnes koledovat? A kolik krásných příslušnic něžného pohlaví jste vyšlehali pomlázkou? Jestli ne, tak honem běžte, protože možná k tomu letos máte poslední příležitost.

Víte proč? Nevíte, nevadí, za chvíli vám to prozradím. Ale abych vás ještě chvíli napínal, začnu trochu zeširoka. Pomlázkovou tradici jsem do sebe nasál už jako malý kluk u své milované babičky v Posázaví, když jsem ještě ani nechodil do školy. „Jeníčku, zítra je velikonoční pondělí, ráno si vezmi pomlázku s košíčkem, zaběhni k sousedovic děvčatům, pěkně je vyšlehej a ony ti za to dají barevná vajíčka. Ne, abys některou z nich vynechal, přišlo by jí to líto,“ pravila babička navečer velikonoční neděle a vložila mi do ruky malou mrskačku, upletenou z čerstvých vrbových proutků a ozdobenou barevnými mašlemi.

Nu, tehdy to pro mě bylo poprvé a já ve své dětské mysli považoval akt vyšlehání sousedovic holek za něco snad ještě důležitějšího, než v pozdějším věku ztrátu panictví. Ráno jsem nemohl dospat, kdyby mě babička nekrotila, naklusal bych k nim snad někdy o páté hodině ranní. Když konečně kývla, popadl jsem košíček s pomlázkou, přeběhl ob jedno stavení a dorazil tam jako první koledník. Leč děvčata byla připravená.

Holky byly tři, Táňa o rok starší než já, Helena mého věku a Věrka o rok mladší. Holt panímáma s pantátou se činili a měli je hodně brzy za sebou. Srdnatě jsem zaťukal na dveře stavení, nečekal na odpověď a vhrnul se dovnitř. Byly tam všechny, poklízely s panímámou po snídani, jen pantáta chyběl, ten už se dávno oháněl po hospodářství.

Trochu jsem se té ženské převahy lekl, vteřinku zaváhal, a pak už hned s odvahou malého špunta spustil, jak mě naučila babička:

„Hody, hody do provody,
dejte vejce malovaný,
nedáte-li malovaný, dejte aspoň bílý,
slepička vám snese jiný.“

Má prarodička mi kladla na srdce, abych si neuříznul ostudu a „do provody“ nezazpíval dohromady, protože nikdo nikoho nikam nedoprovází, nýbrž se hoduje až do provody, což je neděle, následující po neděli velikonoční. A taky mě naučila i další sloku koledy, ale k té už jsem se nedostal. Nemohl jsem, neb jakmile mě děvčata spatřila, chtěla se rozprchnout, a tak nebyl čas na další zdržování. Následovaly klasické velikonoční radovánky, plné švihání pomlázkou, šustění pentlí a holčičího výskotu. Inu, dostal jsem je všechny, byl obměněn třemi barevnými vejci natvrdo s nalepenými oválnými obrázky jakýchsi zajíčků nebo beránků, to už si po těch létech nepamatuju. Jen starší Táňa trochu ohrnovala nos, že se jako musí nechat vyšlehat od takového cucáka, jakým jsem byl já.

„A mě nepomladíš, Jeníčku? Vždyť uschnu a budu stará!“ Ozvala se panímáma ve chvíli, když už jsem se chystal vypadnout i se svým úlovkem. Zarazil jsem se. Panímáma byla mohutná statná žena, v očích dospělých chlapů sice přitažlivá, ale pro mě přece jen trochu moc veliká. Jak si ji tak vybavuju v paměti, trochu připomínala mou současnou krásnou kamarádku Marušku. Nu, chvilku jsem váhal, jestli teda jako vůbec smím, ale pak jsem i onu rozložitou ženu zlehka vyšlehal přes její rozměrné pozadí. Musel jsem u toho být rudý až za ušima, neb panímáma se hlasitě smála a ve finále mě místo vajíčkem obdarovala pořádným kusem vynikající velikonoční nádivky. Teprve po mnoha létech jsem si uvědomil, že si ze mě tato dáma svým zvláštním způsobem utahovala, ale já jí to neměl za zlé, spíš naopak. Zřejmě už tehdy v útlém věku položila základ mému obdivu k pořádným plnoštíhlým ženským.

No nic, babička mě po návratu od sousedů pochválila za přinesenou koledu a přidala mi ještě jedno vajíčko od sebe. Bylo tmavě modré s vyškrábanými ornamenty, moc se mi líbilo, šetřil jsem si ho a zkonzumoval až po několika dnech jako poslední.

***

Nicméně přeskočme spoustu let a pojďme do dneška. Milí čtenáři, jestlipak znáte slečnu G? Jestli ne, není se čemu divit, neb slečna G dříve vystupovala jako mladý pán G, který si před časem plně uvědomil své pravé já a nechal se předělat na slečnu G. Společně s touto změnou se slečna G začala aktivně věnovat problematice rovnosti všech pohlaví, nastartovala strmou kariéru a v současné době působí jako významná a respektovaná poradkyně ústředním unijním orgánům v tomto oboru.

Slečna G s neutuchající pílí a důsledností prozkoumává kulturní a společenské tradice jednotlivých unijních zemí. Dlužno přiznat, že už se jí podařilo převést celou řadu literárních a filmových děl do korektní podoby, vyhovující dnešním požadavkům. Za všechna jmenujme alespoň jeden příklad, kde v roli španělského Zorro mstitele vystupuje žena.

Není tomu příliš dlouho, co slečna G s nepopsatelnou hrůzou v očích zjistila, že v některých zaostalých okrajových unijních státech dochází každoročně zcela legálně k trestuhodnému bití a zavrženíhodnému ponižování žen ze strany mužů. Nejhorší situace je dle zjištění slečny G v jakési Cheské republice, kde se muži tohoto bezpráví na ženách dopouštějí pravidelně vždy v pondělí hned po neděli, která následuje po prvním jarním úplňku.

Toto zjištění slečně G bohatě postačilo, již nezkoumala dál, nezajímalo jí, zda tamní ženy v některých regionech ono bití mužům oplácejí a v jiných je polévají vodou. Ba ani ji nezajímalo, nakolik je tato středověká tradice pro místní zaostalé obyvatelstvo důležitá a jakou si při jejím provozování užijí legraci. Slečna G se prostě rozhodla. Usedla ke stolu, povzdychla si nad objemnými prsními implantáty, na něž si dosud pořádně nezvykla a které ji ještě poněkud překážejí, uvědomila si úlevu, že jí v klíně nic netlačí a pustila se do psaní.

Slečna G sepsala plamennou výzvu k co nejrychlejšímu zjednání nápravy v zaostalých okrajových unijních zemích ohledně práv každoročně bitých ubohých žen. Výzvu odeslala unijní komisi pro rovnost všech pohlaví, příslušející k rozhodujícím ústředním unijním orgánům. Nyní je tedy už jen otázka času, kdy bude zákaz velikonoční mrskačky vtělen do unijních zákonů včetně sankcí vůči státům, které by si je dovolily nerespektovat.

***

Tož tak, milí čtenáři, připadá vám to absurdní? Bodejť by nepřipadalo, když jsem to celé o slečně G vycucal z prstu a z fleku vymyslel. Leč nechme na hlavě, žijeme ve světě, v němž se ve jménu korektnosti děje spousta absurdit. Za všechny jmenujeme alespoň jeden příklad, v němž byl nedávno hospodský popotahován kvůli diskriminaci za poptávku obsluhy ženského pohlaví.

Nicméně nezoufejme, Velikonoce jsou kromě nejdůležitějších církevních svátků též jedny z nejkrásnějších svátků světských. Vedle své nesmírné duchovní hloubky přinášejí úplně obyčejnou lidskou radost a veselí, které nám nedokáže vzít žádná slečna G ani za pomoci bůhvíjakých komisí či zákonů.

Je velikonoční pondělí, krátce po sedmé hodině ranní. Dnes už se dávno nevydávám za sousedovic děvčaty jako kdysi v dětství, dnes v klidu počkám, až se má drahá Soňa probudí. A pak si vše užijeme tak, jak se na správné velikonoční tradice sluší a patří. Přeju vám, krásné Velikonoce, přidejte se k nám a užijte si je také.